Papež Lev XIV. jmenoval dnes, v pondělí 2. února, pražským arcibiskupem dosavadního litoměřického biskupa Stanislava Přibyla. V rozhovoru pro Vatican News nově jmenovaný arcibiskup mezi svými prioritami vyjmenovává práci na překonání polarizace v církvi i ve společnosti, pozornost k hledající mladé generaci a pěstování přátelství ve společenství kněží.
Pane arcibiskupe, co Vám v souvislosti s Pražskou arcidiecézí obzvláště leží na srdci?
Leží mi na srdci především smír uvnitř církve. Snaha o něj musí být podle mého přesvědčení prvním krokem. Není to záležitost jen církve a jen pražské arcidiecéze. Často to vypadá tak, že když se dostaneme k nějaké myšlence, tak nejprve zkoumáme, kdo to řekl či napsal a pak podle toho hodnotíme obsah. Všechno je příliš ad hominem.
Co se týče pastoračních výzev?
Rezonuje ve mně, to, co říká papež Lev, pokud se obrací k takzvanému „starému kontinentu“ nebo pokud přemýšlí o „starém světě“. Selhalo předávání víry z generace na generaci a je potřeba nové evangelizace. Z reality litoměřické diecéze vím, že tato cesta je nosná. Mám ovšem starost o jakýsi druhý krok, kdy už lidé Krista poznali nebo se s ním někde či nějak setkali, například při různých evangelizačních akcích. Musíme umět hledat cesty, abychom s těmito lidmi dokázali dále hovořit, doprovázet je a uvádět je do křesťanského života.
Jde současně o snahu představit Krista jako osobu, s níž se setkáváme, a která může a má ovlivnit člověku život (Benedikt XVI., Deus Caritas est, 1). Stejně tak je ovšem třeba představovat poklad víry, depositum fidei, který je církvi svěřen, aby jej chránila a sdílela s věřícími i všemi lidmi dobré vůle.
Jak už jsem uvedl v odpovědi na první otázku, shledávám nejen v pražské arcidiecézi, ale ve společnosti obecně velké rozdělení, napětí a názorové bubliny, které se zdají být nepřekonatelné. Je to hodně dané tím, že nás až příliš ovlivňují algoritmy sociálních sítí a zapomínáme na to, že „přátelé“ na sociálních sítích je úplně jiný pojem než je opravdové přátelství mezi lidmi. Jako svou úlohu vidím – a v tom opět zcela souzním s papežem Lvem XIV. – stavět mosty a překonávat bariéry mezi lidmi. Ještě přesněji to znamená propojovat ony sociální bubliny, které neumožňují lidem setkávat se s někým jiným než s těmi, kdo mají podobný nebo stejný názor a místo toho se navzájem hecují ke stále většímu a většímu rozdělení a napětí. Nechci také nikdy zapomenout na to, že Kristus je nad všemi bublinami a zájmovými skupinami a že jen v něm můžeme být skutečně jedno, což je motto papežovy služby –„In illo uno unum“. Ostatně to koresponduje i s mým biskupským heslem „Pax vobis“. Kristus přináší pokoj a v něm jsme jedno.
Bůh je náš společný Otec, my všichni jsme sestry a bratři. Myslím, že je dnes třeba, abychom sami pro sebe i pro svět, v němž žijeme, svědčili o tom, co se o křesťanech říkalo ve Skutcích apoštolů: že jsou to lidé, kteří drželi pevně pohromadě (Sk 2,44 a následující).
Foto: Martina Řehořová, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
