Homilie Mons. Jana Graubnera, apoštolského administrátora Pražské arcidiecéze, na Zelený čtvrtek večer 2026.
Drazí bratři a sestry,
v duchu vstupujeme do Večeřadla a vnímáme tu zvláštní atmosféru. Ježíš slaví se svými učedníky Velikonoční večeři, posvátné jídlo a obřad pro každého Izraelitu. Vzdávají díky za veliké Hospodinovy činy ve prospěch svého vyvoleného lidu. Ale tato večeře je dost jiná než ostatní posvátné večeře Izraelitů.
Před několika dny byl Ježíš vítán v Jeruzalémě jako Mesiáš. Vlády se však neujal a odešel do soukromí. Velerada z něj dostala strach a už vydala zatykač. Volba večeřadla a příprava večeře se konaly tajně. Mezi bratry u stolu je zrádce. Sám Ježíš to řekne a v nejistotě se všichni ptají: Kdo je to? Snad já? Pak Ježíšova velká řeč na rozloučenou a velekněžská modlitba.
Ježíš vstal od stolu a místo otroka umyl apoštolům nohy. Všimněme si však, jak to apoštol Jan popisuje. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. (…) Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou, že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal, opásal se… Janův komentář nám prozrazuje velmi mnoho z atmosféry večeřadla, když vystihuje to, co nebylo řečeno. Znovu nám to připomíná Květnou neděli se slavným vjezdem do Jeruzaléma, kam jde Ježíš trpět. Boží vůle se koná slavnostně. Tak jako toto umývání nohou.
On věděl, že přišla jeho hodina. Blíží se chvíle, pro kterou přišel. Zítra se koná Kalvárská oběť. Pak odejde. Nechá učedníky samotné? Chce s nimi zůstat a být tu pro ně stále. Proto, když vezme do ruky chléb, řekne: Toto je moje tělo. A nad kalichem vína: Toto je má krev. Čiňte to na mou památku. Tak budu vždycky s vámi. Ale on přidává: To je má krev, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Ano, to je skutečná oběť. Eucharistie je obětí, protože zpřítomňuje oběť kříže. (KKC 1366) Kristova oběť na Kalvárii a oběť eucharistie je jedna jediná oběť. (KKC 1367) Ale eucharistická oběť nezpřítomňuje pouze tajemství Spasitelova utrpení a smrti, nýbrž i jeho vzkříšení, v němž oběť nachází své vyvrcholení. (Ecclesia de Eucharistia 14) Jak říká sv. Jan Zlatoústý: My obětujeme vždy téhož beránka, a ne dnes jednoho a zítra druhého, nýbrž stále téhož. Proto je oběť vždy jen jedna (…) I nyní přinášíme onu oběť, která byla přinesena tehdy a která se nikdy nestráví. (Homilie na List Židům, 17,3 PG 63,131) Ano, stát kolem oltáře při mši svaté je jako kdybychom stáli pod Kristovým křížem na Kalvárii ve chvíli jeho smrti, jako bychom byli ve večeřadle s apoštoly, když se jim zjevil Zmrtvýchvstalý.
Eucharistie je skutečná hostina, v níž se Kristus dává za pokrm. (…) přijímáme toho, který se za nás obětoval. (EE 16) On vstupuje ve chvíli přijímání do každého z nás. V každém z nás je tentýž Kristus. Jím jsme dokonale spojeni. Jak říká sv. Jan Zlatoústý: Čím je ten chléb? Je to Kristovo tělo. Čím se stávají ti, kteří je přijímají? Kristovým tělem, ne však mnoha těly, ale jedním tělem. (Homilie na I. list Korintským, 24,2: PG 61,200) Tak eucharistie buduje církev. Církev se schází, aby slavila eucharistii a eucharistie buduje církev jako tajemné tělo Kristovo, které je pro svět viditelným znamením Krista přítomného ve světě.
Když takto vnímáme aspoň něco z atmosféry Jeruzalémského večeřadla, jsme naplněni obdivem, úžasem a vděčností. Slavíme ustanovení mše svaté. Kéž bychom ji dovedli prožívat vždy tak, abychom z toho měli užitek osobní, aby to budovalo společenství církve, aby se církev skrze eucharistii stávala skutečně působivým znamením pro svět. Jsem přesvědčen, že kdyby křesťanům jednou opravdu došlo, co je mše svatá, nepovažovali by to za povinnost na ni přicházet, ale spěchali by, aby využili svého práva smět se účastnit jedinečné události dějin a prožívat nejintimnější setkání s Bohem, o němž si pořád někteří myslí, že je Bohem vzdáleným.
Ten, kdo se živí Kristem v eucharistii, nemusí čekat na věčný život až po smrti: má jej už na zemi jako prvotinu budoucí plnosti (…) V eucharistii totiž dostáváme také záruku tělesného vzkříšení na konci světa: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,54) (…) S eucharistií takřka přijímáme „tajemství“ vzkříšení (EE 18). Eucharistie je Kristovým velikonočním darem i zárukou naší účasti na Kristově vzkříšení.
I když slavnostní atmosféra ustanovení eucharistie je spojena s bolestí a také my v závěru bohoslužby odhalíme oltář a doprovodíme Krista do Getsemanské zahrady, kde s ním budeme bdít na modlitbách, díky eucharistii v nás roste naděje na slavné vzkříšení. Kéž díky eucharistii dovedeme i ve svém životě vidět dopředu. Kéž i tehdy, kdy je třeba vstoupit do Getseman, dokážeme věřit v ráno vzkříšení.
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
