14. října 2025: 100 let Diecéze Gdaňsk – kázání papežského legáta D. Duky z nemocničního lůžka

„Vyznání hříchu – confessio peccati, abychom použili výraz sv. Augustina, by mělo být vždy doprovázeno také confessio laudis – vyznáním chvály.“ (papež Benedit XVI.) 

Dominik kardinál Duka

Sto let Diecéze gdaňské

“Zůstávejte ve mne jako já ve vás“ (Jan 15, 4). Tato slova Pána Ježíše jsou pro nás výzvou. V dlouhé historii, počínaje apoštolskými časy, se církev mnohokrát potýkala s obrovskými obtížemi. Zdálo se, že bouře zmítá Petrovou lodí tak, že se každou chvíli potopí, ale také se ukázalo, že bez Krista nelze opravdu nic plodného učinit, ale setrvání v Něm skutečně umožňuje dokázat velké věci. Síla Evangelia se vždy ukazuje mocná. Je třeba mít na paměti, že Dobrá zvěst – Evangelium není pouze zapsaný text. Evangelium to je síla Ducha Svatého, která doprovází čtené i hlásané Slovo, pokud je hlásáno s vírou. Svatý Tomáš Akvinský napsal, že litera Evangelia, tedy samotný text, bude smrtící, tedy frustrující a odrazující, pokud bude chybět uzdravující milost víry. (Summa Theologiae, Ia-IIae,q.106, a.2.) Musíme číst Evangelium jako Boží slovo a zároveň skutečně setrvávat v Kristu a vírou přivolávat Jeho moc. Pak nám Duch Svatý napovídá, rozšiřuje obzory, osvobozuje od úzkých myšlenkových schémat, ukazuje nové perspektivy a vyzývá k odpovědi, která bude tvůrčí, novátorská, příhodná pro naši dobu, která je vždy nová, obtížná, nepředvídatelná. Když jsme nejistí, vědomi si svých omezení, ale přesto s živou vírou v duchovní chudobě se obracíme ke Kristu, tak nám Duch Svatý napoví řešení a vyzývá nás k velkorysé a odvážné odpovědi.

V Evangeliu nás Kristus Pán učí, abychom dbali o to, aby Jeho Slovo v nás trvalo. Právě proto nás Nebeský Otec očišťuje a odstraňuje vše, co není Boží, co je vhodné pouze ke spálení. Je v tom kritika toho, co brání přijetí plnosti Božího volání. Je v nás totiž něco takového, zejména když jsme duchovní, že často setrváváme v přesvědčení, že již máme odpověď a nepotřebujeme nová Boží vnuknutí. Víme, čeho se držet, jak postupovat, a nevidíme vlastní farizejství, které nás uzavírá před dobrodružstvím Božího života. V evangeliích měl Ježíš nejtvrdší slova pro ty, kterým chyběla duchovní chudoba a otevřenost k novému, které se jim nevešlo do hlavy. Náš pohled je často krátkozraký. Trváme na svých zvycích. Děláme totéž, co dříve, přesvědčeni, že to, co se kdysi osvědčilo, stačí a že není třeba se snažit ani hledat nové způsoby života a služby, není třeba naslouchat hlasu Boha a rozpoznávat Jeho vnuknutí. Evangelizace však, má-li být nová, musí být citlivá k věčné mladosti a novosti Ducha Svatého.

V duchovním životě vždy, když dojde ke stagnaci, Bůh dopustí krizi. Je to jako odchod na poušť, kde v útrapách, osamění a nezbytném tichu lze konečně slyšet Boha, který promlouvá k lidskému srdci. Ale často, když nastane krize, myslíme si, že za to mohou ostatní, nějaké podivné okolnosti, nějaké nové neplánované myšlenky, nechtěné ideologie nebo cizí vlivy. Mezitím je to Bůh, kdo nás vede na poušť a dopouští krize. Tak tomu bylo v případě Joba, který byl překvapen náhlým zhroucením svého dosavadního života. Necítil se vinen, ale viděl, že ho Pán zkouší. Nechápal odkud to všechno přišlo, a teprve po čase si uvědomil svou skrytou pýchu, které si vůbec nebyl vědom. A teprve tehdy pronesl významná slova: „Znal jsem tě jen z doslechu, ale teď tě mé oči spatřily.“ (Job 42, 5).

Tak je tomu v našem osobním životě. Tak je tomu i v životě manželů, kteří po letech štěstí náhle procházejí obtížemi, které jim Bůh seslal, aby s hlubší vírou skutečně přijali Boží milost do svého života a lásky. Tak je tomu i v kněžském životě, kdy kněží prožívají těžké chvíle, které jim seslal Bůh. Ty je provokují ke změně životního stylu, k vnitřnímu obrácení a prohloubení života modlitby.

Totéž platí i pro život církevních společenství, řádů, diecézí, místních církví, a platí to i pro univerzální církev, která přibližně každých čtyři sta let prochází hlubokou krizí.

Momenty nejistoty jsou Božím voláním k obrácení k hlubší úrovni. Taková proměna otevírá nové obzory, osvobozuje od úzkoprsých myšlenkových schémat a vede ke svatosti. Naopak, když v té době chybí nutné naslouchání hlasu Ducha Svatého a chybí autentická, obnovená osobní modlitba, pak buď zůstáváme ve stagnaci, nebo podnikáme hloupé kroky, které ničí život. Pak se rozpadají manželství, hroutí se povolání, roste odmítání církve a není jasné, jak si dál počínat.

Odpovědí na to jsou slova Pána Ježíše: On je vinný kmen a my jsme pouze jeho ratolesti. Musíme souhlasit s tím, že Nebeský Otec nás očišťuje, vyřezává z nás to, co není stoprocentně Boží, aby tento vinný kmen, kterým je Kristus a Jeho mystické tělo, tedy Církev, přineslo hojné ovoce. Musíme si uvědomit, že mízou, tedy životní silou Církve, je Duch Svatý, Pán a Obnovitel. On neustále obnovuje Církev a buduje v ní svatost.

Historické výročí je vždy příležitostí k určitému zhodnocení minulosti, ale související oslavy mají smysl pouze tehdy, pokud směřují myšlenky nikoli k minulosti, ale k budoucnosti. Prožívány ve víře mohou vyvolat naději, která dává sílu k jednání, kdy jsme sjednoceni s tím, že sám Bůh řídí naši vůli a vede ji k tomu, co je nové, nepředvídatelné a překvapivé, ale potřebné pro Církev. Když děkujeme Bohu za uplynulé roky a omlouváme se za chyby, které jsme udělali, potřebujeme v důvěře doufat, že nám On sám ukáže své světlo vedoucí k tomu, co se může zdát jako nemožné, ale v plánech Božích je to reálné. Konverze vždy znamená proměnu, a čím hlubší je krize, tím hlubší musí být proměna. Je tedy třeba, aby vzpomínka na minulost osvobozená od připoutání ke vzpomínkám, potvrdila a upevnila současnou naději.

Církev v Gdaňsku má vzdálené počátky. Když k vám přijíždím z Čech, nemohu nezmínit svatého Vojtěcha, syna české země, který byl v Polsku jen několik měsíců a nedaleko Gdaňska zemřel mučednickou smrtí. Jeho život se mohl jevit jako ztracený. Z jeho pruské mise nebylo mnoho výsledků, ale z kořenů jeho mise zde, ve svobodném Gdaňsku, vyrostla touha po svobodě a lidské důstojnosti. Touha žít autentickým evangeliem. Ale on je patronem Polska. Z nebes se přimlouvá za Polsko a přimlouvá se za Gdaňsk. I když jsou časy neklidné, můžeme se dovolávat jeho přímluvy a ochrany.

Před sto lety, v roce 1925, byla rozhodnutím papeže Pia XI. zřízena diecéze ve Svobodném městě Gdaňsku. Tento papež znal Polsko, protože předtím byl nunciem ve Varšavě během Zázraku nad Vislou, kdy Polsko ochránilo Evropu před bolševickou invazí. V roce 1992 byla rozhodnutím papeže sv. Jana Pavla II. založena Metropole Gdaňsk, zahrnující Arcidiecézi Gdaňsk a diecéze Pelplin a Toruń. V důsledku změn, k nimž došlo po druhé světové válce, se Gdaňsk plně integroval do života Polska a postupem času se dokonce stal symbolem pro celou zemi i svět.

Dnes, když jsem tady v Gdaňsku, nemohu nevyužít příležitosti a nepodělit se o osobní vzpomínku. V roce 1966 jsem jako mladý muž přijel z Čech do Polska. Účastnil jsem se tehdy pouti do Čenstochové a dostal jsem k přečtení dřívější kázání polského primase, blahoslaveného Stefana Wyszyńskiego. Řekl tehdy, že rozpad komunismu začne v Polsku a že ho uskuteční polský dělník. Dnes, když jsem v Gdaňsku, nemohu nezmínit tato prorocká slova velkého primase. Nebylo to snad důkazem jeho mariánské víry a citlivosti k inspiraci Ducha Svatého? Dal nám tehdy naději. Netušili jsme, že na splnění této naděje budeme muset čekat. Netušili jsme, že bude zapotřebí duchovní očisty vynucené bojem, úsilím a utrpením. Netušili jsme, že se budeme muset naučit svobodě a zralosti. Prorocká slova primase Wyszyńského se naplnila právě tady v Gdaňsku.

A další syn polské církve, sv. Jan Pavel II., právě zde na Westerplatte učil, že existují boje, z kterých nelze utéct. Pravdivé zastávání hodnot, bez přetvářky, bez falše, musí být při našem hlásání evangelia autentické. Ještě dříve ve své knize Osoba i czyn (Osoba a čin) Karol Wojtyła uvažoval o tom, jaké musí být lidské jednání, aby bylo pravdivé, aby v něm bylo vyjádřeno duchovní bohatství člověka. Jeho tehdejší úvahy jsou důležité pro osobní život, pro církev, pro společenský život.

V této knize budoucí papež odlišil autentické a neautentické postoje. Autentické postoje, to jsou solidarita a odpor a neautentické postoje jsou konformismus a vyhýbání se. Člověk, který chce být ve svém životě pravdivý, autentický, vnitřně upřímný, schopný zastávat hodnoty, dokáže být solidární s těmi, kteří směřují k pravému dobru, i když to něco stojí.

Tato reflexe Karola Wojtyły se ukázala jako plodná zde v Gdaňsku. Právě zde vznikla první Solidarita, která vedla k proměnám v Polsku i ve světě. Nejprve to bylo duchovní vítězství, teprve poté sociální a politické, a proto se tento velký zlom odehrál bez prolití krve. Na tomto duchovním boji se podílela gdaňská církev. Celý svět s údivem sledoval fotografie modlících se stávkujících dělníků. To, že se v těchto dramatických dnech modlili a vzývali Boží pomoc, je zásluhou gdaňských duchovních, kteří formovali jejich svědomí.

Pokud každý z nás chce upřímně říci, že se nestydí za Evangelium, musí je přijmout v celém jeho rozsahu a věřit v nadpřirozenou moc Krista, která proudí ve vinném kmeni, jímž je církev, a zjevuje se v Evangeliu. Vždyť sám Pán na cestě do Emauz poučil učedníky, že je třeba vykládat Písmo svaté ve světle Otcova úmyslu, který se naplnil v tajemství velikonoční oběti (Lk 24, 26). Teprve ve spojení s úplným darem Ježíše, přítomným v Eucharistii, je možný autentický život. A tehdy, když se čte Boží Slovo, srdce hoří.

Žít Boží mocí je velké dobrodružství. Ale toto dobrodružství nelze uhasit zdánlivým, předstíraným, falešným jednáním, když se pro pohodlí utíkáme od náročného hledání pravdy a přijímáme neautentické postoje, pohodlný konformismus a vyhýbání se, jen aby se člověk nevystavil riziku, jen aby neztratil nějaké pozemské výhody.

Při dnešní slavnosti, kdy gdaňská církev slaví své sté výročí, vybízím všechny, aby se zamysleli nad autenticitou křesťanského svědectví. Někdy se stává, že lidé uvíznou v myšlenkových schématech, která mají velmi vzdálené kořeny. Očištění pak musí být hluboké. Musí nastat odpuštění a prosba o odpuštění. Musí se objevit nové myšlení a smíření. Říkám to vám jako zástupce české církve. U nás v Čechách došlo k zásadnímu konfliktu mezi katolickou církví a společností v 15. století. A dodnes jsme se zcela nevzpamatovali z ran té doby. Jak hluboká musí být konverze, jak zásadní změny v životě musí nastat, aby síla Evangelia skutečně zasáhla srdce a aby tvář Vzkříšeného zazářila v autentických lidských postojích, gestech a činech? Co se musí v nás samých odehrát, abychom byli pravdivější, více evangelní?

Na tuto otázku neexistuje jediná odpověď. Neměli bychom tedy předpokládat, že existuje jediná formule, kterou lze použít v celé zemi, a všechno bude v pořádku. Když nastane rozmanitost a samostatné hledání způsobů života v duchu evangelia, může se ukázat, že někdo, někde, skutečně citlivý na vnuknutí Ducha Svatého ukáže novátorskou, duchovní cestu, která skutečně odpovídá současným, novým a obtížným časům.

Na závěr bych vám rád citoval slova papeže Benedikta XVI., která pronesl k polským duchovním ve Varšavě v roce 2006: „Věřte v sílu svého kněžství! (…) Od chvíle, kdy byly vaše ruce pomazány olejem, znamením Ducha Svatého, byly určeny ke službě Pánu jako Jeho ruce v dnešním světě. Nemohou již sloužit sobectví, ale měly by světu nést svědectví o lásce samotného Boha“.

A poté, když požadoval autentičnost v kněžské službě, Benedikt XVI. řekl: „Věřící od kněží očekávají jen jedno, aby byli odborníky na setkání člověka s Bohem. Od kněze se nevyžaduje, aby byl odborníkem na ekonomiku, stavebnictví nebo politiku. Očekává se od něj, aby byl odborníkem v oblasti duchovního života.“

Když se tedy ohlížíme za minulostí, kterou si připomínáme při příležitosti výročí, a díváme se do budoucnosti, kterou nám naznačuje Boží Duch, pamatujme na slova papeže Benedikta XVI.: „Vyznání hříchu – confessio peccati, abychom použili výraz sv. Augustina, by mělo být vždy doprovázeno také confessio laudis – vyznáním chvály. Když prosíme o odpuštění za zlo spáchané v minulosti, měli bychom také pamatovat na dobro, které se stalo díky Boží milosti, která, ačkoli byla uložena v hliněných nádobách, přinesla požehnané ovoce.“

V Praze, 5. 10. 2025 pro den 14. 10. V Gdaňsku – Olivě

+ Dominik kardinál Duka OP

emeritní arcibiskup pražský a primas český

 

Zdroj: https://blog.idnes.cz/duka/14-rijna-2025-100-let-dieceze-gdansk-kazani-papezskeho-legata-z-nemocnicniho-luzka.Bg25100459?

Foto: redakce

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!