V těchto dnech si můžeme připomenout události, které vyústily v odloučení východní (pravoslavné) církve od církve západní (katolické). Ke kulminaci onoho napětí totiž došlo právě v druhé polovině července roku 1054.
Spor kynul pod povrchem celá staletí, aniž vyšel najevo v celé hloubce. Je předně nutno uvést, že jeho podstatou nebyly otázky dogmatické, věroučné. Svou roli sehrály už nezanedbatelné rozdíly mezi antickou filosofií Řeků a Římanů a později způsob myšlení, jeho kulturní rámec i některé praktické prvky křesťanské zbožnosti. Odchylky sledujeme v oblasti bohoslužebného ritu i v oblasti disciplíny kléru či na poli církevní politiky. Známé jsou v tomto ohledu hlavně obrazoborecké bouře v 8. století (koncil v Hierei zobrazování Krista a svatých zakázal, 2. nicejský koncil jej nakonec povolil). K dvoukolejnosti křesťanstva přispělo obnovení západního císařství Karlem Velikým (franská říše) a pak Otou Velikým – v Konstantinopoli na východě totiž dosud panoval císař byzantské říše. Na počátku 11. století západní církev těžila z nového nadšení pro mnišský život, z obnoveného sebevědomí, jakož i z ideje nezávislosti na světských pánech. Toto hnutí dostalo označení clunyjská reforma podle benediktinského kláštera Cluny v Burgundsku, kde komunita, žijící důsledně evangelium, podřízená moudrým opatům a skrze ně přímo papeži, se stala podhoubím pro znovuobjevení krásy křesťanství. Zvýraznily se tím ovšem rozdíly oproti východní křesťanské tradici.
Když si Normané začali přisvojovat jihoitalské země na úkor Byzantinců, chtěl byzantský císař Konstantin IX. uzavřít spojenectví se Svatým stolcem a společně s ním se Normanům postavit. Konstantinopolský patriarcha Michael Kerullarios však nahlížel věc jinak – obával se zásahů papeže ve své správní oblasti. Takže aby spojenectví překazil, uzavíral latinské kostely v Konstantinopoli, zavrhoval celibát, zatratil používání nekvašeného chleba při mši a odsuzoval přidání slova „filioque“ do vyznání víry („Věřím v Ducha Svatého, …, který z Otce i Syna vychází…“).
Papež Lev IX. odpověděl sestavením tříčlenné delegace, již do Konstantinopole poslal. Významnou se ukázala skutečnost, že dva z legátů, totiž kardinál Humbert de Silva Candida a papežský kancléř Friedrich, byli lotrinští šlechtici – měli tedy německý původ – a též oddaní stoupenci zmíněné církevní reformy. Během své mise měli dohodnout spojenectví a zamezit dalším výpadům proti latiníkům, jenže jednali s protistranou až příliš sebejistě, ba žádali o uznání papežského primátu (tj. výlučné pravomoci římského biskupa). Konstantinopolský patriarcha Kerullarios nakonec legáty ani nepřijal, čímž pokračoval v intenci dohodu s Římem mařit.
Pod vlivem těchto potíží kardinál Humbert napsal exkomunikační bulu na Kerullaria a potvrdil ji výmluvným gestem, když ji 16. července 1054 položil za přihlížení lidu i kněžstva na oltář chrámu Hagia Sofia, přičemž hlasitě zvolal: „Videat Deus et judicet!“ (Ať to Bůh vidí a rozsoudí!) Kerullarios reagoval osm dní nato při konstantinopolské synodě, kde exkomunikoval papežské legáty. K těmto rozhodujícím aktům došlo za sedisvakance, kdy po smrti papeže Lva IX. (19. dubna) ještě nebyl zvolen nástupce.
Exkomunikace se tedy nedotkla papeže, natož latinské církve jako celku, vzájemné vylučování z křesťanského společenství se dotklo pouze jednotlivců. Přesto se stalo rozcestím, kde se křesťanská odnož latinská (západní) a odnož řecká (východní) odloučily. Od té doby se uskutečnila řada pokusů o znovusjednocení, dosud neúspěšných (jejich střediskem byl mj. Velehrad). A přece je východní křesťanství v katolické církvi přítomno – v podobě řeckokatolické větve.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!