19. září 2024 uplynul rok od chvíle, kdy ázerbájdžánská diktatura zahájila ozbrojený útok na celé území Náhorního Karabachu (Arcach). Civilisté se schovávali ve sklepích, protože bomby dopadaly na obytné čtvrti a školy. Celé vesnice prchaly před útokem. Nemocnice se zaplnily zraněnými, pro které po devítiměsíční blokádě, která agresi předcházela, nebyly k dispozici žádné léky. Ázerbájdžánské jednotky obsadily cesty mezi vesnicemi a bránily místním obyvatelům pochovat své mrtvé. Stovky lidí zahynuly při výbuchu skladu pohonných hmot, když si ve spěchu plnili kanystry benzínem, který potřebovali k evakuaci svých rodin. Jediná spojnice mezi Náhorním Karabachem a Arménií byla tak přetížená, že většina rodin strávila dva až tři dny na cestě, která za normálních okolností zabere dvě hodiny.
Ázerbájdžánský útok s cílem zbavit Náhorní Karabach starobylé křesťanské komunity se za nevalného zájmu světové veřejnosti vydařil. Do 19. září 2023 žilo v Náhorním Karabachu asi 120 000 arménských křesťanů, dnes zbývá pouhých čtrnáct. Málokdy v moderních dějinách byl akt etnické nebo náboženské čistky tak důsledný.
Organizace Křesťanská mezinárodní solidarita vydala 19. prosince 2022, týden po zahájení ázerbájdžánské blokády, varování před genocidou Náhorního Karabachu. Žádná z mocností se zájmy na jižním Kavkaze nepodnikla kroky k jejímu odvrácení. Rusko i Spojené státy, které spolu soupeří o vliv v regionu, se snažily vetřít do přízně Ázerbájdžánu.
Členové Minské skupiny – Francie, Rusko a Spojené státy – po desetiletí vedli mírový proces mezi Arménií a Ázerbájdžánem, který byl založen na zásadách nepoužití síly a sebeurčení obyvatel Náhorního Karabachu. V době, která vedla k etnickým čistkám v Náhorním Karabachu, tyto mocnosti zásady opustily. Týdny před ázerbájdžánským útokem velvyslankyně USA v Arménii Kristina Kvienová ujišťovala karabašské Armény, že mohou bezpečně žít pod ázerbájdžánskou vládou.
Týden před útokem úřadující náměstek ministra zahraničí USA Jurij Kim ujišťoval: „Spojené státy nebudou přihlížet žádným snahám – krátkodobým ani dlouhodobým – o etnickou čistku nebo páchání krutostí na arménském obyvatelstvu Náhorního Karabachu.“ Dva měsíce po dokončení etnických čistek prohlásil náměstek ministra zahraničí James O’Brien, že „neexistuje možnost, že by se s Baku jednalo jako doposud“.
Navzdory všem možným prohlášením ale mezinárodní společenství zintenzivnilo s Ázerbájdžánem obchodování – a to i přesto, že Ázerbájdžán v rozporu s příkazy Mezinárodního soudního dvora demoluje arménské kostely, hřbitovy a celé vesnice na okupovaném území Náhorního Karabachu.
Ázerbájdžán byl vybrán jako hostitel výroční konference OSN o změně klimatu COP29, která se uskuteční letos v listopadu. Představitelé Západu jsou v Baku pravidelnými hosty a s ázerbájdžánským diktátorem Ilhamem Alijevem si připíjí politici na summitech a konferencích po celém západním světě.
Dnes nás američtí a evropští diplomaté ujišťují, že Arménie a Ázerbájdžán „nikdy nebyly blíže“ mírové dohodě. Ve skutečnosti „mírový proces“ v posledním roce převážně sestával z řady stupňujících se ázerbájdžánských požadavků na jednostranné ústupky, k jejichž přijetí Arménii západní „partneři“ většinou přiměli. Mezitím Ilham Alijev, státní instituce i mediální propaganda vštěpují obyvatelům Ázerbájdžánu, aby Arménskou republiku vnímali jako „západní Ázerbájdžán“ a „naše historické země, kam se musíme vrátit“.
Etnické vyčištění Náhorního Karabachu bylo dalším krokem v procesu arménské genocidy, která probíhá od konce 19. století. Je stále zřetelnější, že Ázerbájdžán a jeho spojenec Turecko nyní připravují další fázi.
Historické souvislosti
Arméni jsou prastarý národ a zároveň nejstarší křesťanský národ. Měli svá království, ale od 12. století čelí stále intenzivnějšímu tlaku Turků a Peršanů. Spojenci Arménů (např. Francie) byli příliš daleko a nemohli zasáhnout.
Pohnuté dějiny Arménie je možné ilustrovat na osudu kláštera Tatev – jednoho z hlavních duchovních center. V 11. století šlo o středověké město, kde žilo 1000 mnichů a velké množství řemeslníků. V roce 1170 seldžučtí Turci klášter vyplenili a spálili asi 10 000 rukopisů. Klášter byl znovu vystavěn koncem 13. století. Se založením univerzity ve 14. století se Tatev stal hlavním centrem arménské kultury. Během Tamerlánova vpádu (1381–1387) byl Tatev vypleněn a vypálen. Další ránu dostal během Šáh Ruchovy invaze v roce 1434, po níž definitivně zanikla univerzita. Klášter znovu povstal z popela v 17. a 18. století. Znovu byl ale vypleněn během perského vpádu v roce 1796.
Roli ochránce Arménů po staletí plnilo Rusko a částečně i Sovětský svaz. V poslední době ruské spojenectví ochabovalo ve prospěch bohatého Ázerbájdžánu. Po každém azerském útoku na Arménii dorazily na konci boje mírotvorné ruské síly, aby potvrdily arménskou porážku.
Že se tak chová Rusko, které je plně zaangažované na Ukrajině, není až tak překvapivé. Horší je, že mlčí i Evropa, kterou s Arménií pojí společné křesťanské kořeny. Evropa, která byla spojencem Arménie již za doby arménských království, se dívá jinam.
Po krutých střetech v 19. a počátkem 20. století připravili Turci Arménii o původní území u jezera Van a na Araratu. Po ztrátě zbytku Karabachu Arménům zůstalo pouze území dnešní Arménie
Moderní dějiny Náhorního Karabachu popsal v jednom ze svých posledních textů Karel Schwarzenberg (13.10.2023 blog Aktualně.cz):
Všichni zděšeně sledujeme konflikt na Dolním Kavkazu. Válku, která probíhá mezi Ázerbájdžánem a územím Náhorního Karabachu, obývaném Armény. Říká se, že podle mezinárodního práva patří Náhorní Karabach k Ázerbájdžánu. To má ovšem svou historku.
Před sto dvaceti lety napsal vynikající rakouský socialistický státník a myslitel doktor Karl Renner, který ostatně pocházel z Dolních Dunajovic u Mikulova, knihu o národnostních problémech, která tehdy vzbudila velkou pozornost. Tak velkou, že dokonce mladý Josif Vissarionovič Stalin, který měl národnostní otázky v rámci ruské komunistické strany na starosti, zajel do Vídně, pobyl tam několik týdnů, aby toto dílo studoval a od Rennera se zaučil. Dodnes to připomíná jedna pamětní deska na Schönbrunner Straße ve Vídni.
Když potom psal sovětskou ústavu, protože Sovětský svaz byl podobně mnohonárodnostní stát jako staré Rakousko, tak se více méně přidržel knihy a filozofie doktora Karla Rennera. Ale poněvadž to byl Stalin, udělal tam dvě změny. Za prvé, zakotvil v sovětské ústavě princip demokratického centralismu, čili že nejvyšší špičky strany rozhodovaly o všem a všude, a za druhé umístil do každé svazové republiky jednu menšinu, aby měl páku, jak původní obyvatelstvo vydírat či na ně zatlačit. On byl nejen masový vrah, ale také velký pokrytec.
Tak se stalo, že byl Náhorní Karabach většinově obývaný Armény včleněn do území Ázerbájdžánu. Ovšem v osmdesátých letech došlo v Ázerbájdžánu k pogromu vůči Arménům a tudíž, když se Sovětský svaz rozpadl a Azerové a Arméni se osvobodili ze sovětského jha, Arméni se snažili také osvobodit od azerského útlaku a založili samostatnou a dodnes mezinárodně neuznanou republiku Náhorní Karabach.
Mezinárodní společenství vycházelo ze zásady, že při rozpadu Sovětského svazu, tak jako posléze v Jugoslávii, se uznávají bývalé svazové republiky jako budoucí státy a jejich hranice se nemají měnit. Odtud pochází všude proklamovaná teorie, že Karabach patří k Ázerbájdžánu.
Ano, zajisté je to tak, pokud uznáváme stalinské svinstvo, které on způsobil a kterým vědomě poštval tyto národy proti sobě. Pokud bychom tedy uznali začlenění Náhorního Karabachu do Ázerbájdžánu, pak Josif Vissarionovič zvítězil. Pokud ale přece jenom vycházíme z práva na sebeurčení a že Náhorní Karabach je území se složitou historií obývané Armény, pak mají plné právo na samostatnost, a tedy nebýt součástí Ázerbájdžánu, kde na nich bylo spácháno už několik pogromů.
Tolik ve zkratce k historii tohoto konfliktu. Myslím, že my v Čechách bychom měli stát na straně těch, kteří jsou utlačováni. Tak jako jsme byli my ohroženi hitlerovským Německem a Sovětským svazem, tak jsou dnes Arméni v Náhorním Karabachu ohrožováni Azery, kteří se toto území snaží vší silou a tureckou pomocí dobýt.
Pomozme nejstaršímu křesťanskému národu na světě.
Ano – pomozme!
Mír založený na genocidě a hrozbě další genocidy nikdy nepřinese kavkazskému regionu stabilitu a bezpečnost. Mezinárodní společenství má nyní příležitost vybudovat trvalý mír mezi Arménií a Ázerbájdžánem, mír založený na důvěře a vzájemném respektování lidských práv. Nejde o nic menšího, než o zaručení další nezávislé existence Arménské republiky.
Julius Kahanec
dobrovolný spolupracovník Křesťanské mezinárodní solidarity CSI, která pomáhá Arménům vyhnaným z Náhorního Karabachu, usiluje o propuštění rukojmí držených Ázerbájdžánem, a na mezinárodním poli se angažuje ve prospěch Arménie.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!