Po vydání své španělsky psané knihy o revoluci v roce 1934, která se odehrála v provincii Asturie v severozápadním Španělsku, madridský pomocný biskup Juan Antonio Martínez Camino poznamenal, že „pokud budeme znát historii mučedníků, znovu získáme evangelijní sílu“.
V knize 39 mučedníků roku 1934 ve Španělsku Mons. Martínez vypráví příběhy těch, kteří byli zavražděni z nenávisti k víře, a to ve velmi specifickém kontextu dějin země.
V říjnu 1934 zahájila Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) spolu s anarchistickými a komunistickými skupinami povstání proti zákonnosti Druhé španělské republiky v naději, že napodobí revoluci, která v roce 1917 zvítězila v Rusku.
Mezi těmi, kteří byli v konfliktu umučeni – 37 řeholníky a dvěma laiky –, bylo devět bratří De La Salle, sedm diecézních seminaristů a tři jejich formátoři, tři vincentiánští misionáři, dva jezuité, jeden karmelitán a jeden pasionista.
Většina z nich byla zabita v Asturii, ale ne všichni. V Palencii byli zabiti bratr z řad maristů a diecézní kněz, v Barceloně další kněz a v Gipuzkoa laik Národní katolické asociace propagandistů (advokátů).
Mučedníci: Živé evangelium
Jen několik dní před liturgickou památkou mučedníků 20. století ve Španělsku 6. listopadu prelát řekl ACI Prensa, španělsky psanému zpravodajskému partnerovi CNA, že hlavní motivací knihy je přiblížit životy a poslední oběti těchto mučedníků novým generacím. Řekl, že doufá, že se „ozve výzva k probuzení naší víry, možná spící“, jak v prologu knihy zdůrazňuje arcibiskup Sanz Montes z Ovieda.
Druhou motivací knihy je podle něj odsouzení „novopohanské kultury, která maří touhy lidských bytostí a nových generací; kultury, která se v Evropě vyvíjí dvě nebo tři století a nyní je na svém vrcholu“.
Tato kultura se vyznačuje tím, že je „uzavřená vůči pravému životu od Boha a je soustředěna na mýtus o sebespasení, na mýtus o pokroku,“ vysvětlil.
Martínez zdůraznil, že vyprávění příběhů mučedníků nemá „primárně ilustrovat již zavedenou křesťanskou doktrínu, ale spíše zdůraznit podstatu křesťanství, kterou jsou dějiny Krista a jeho svědků“.
Autor řekl: „Mučedníci a svatí jsou živou přítomností Krista v dějinách každé epochy. Jsou proto prvními evangelizátory.“
„Číst životy svatých a mučedníků znamená číst živé evangelium,“ poznamenal.
Mučedníci revoluce, ne války
Prelát vysvětlil, že v celém Španělsku bylo během 15 let (které přesahovalo období španělské občanské války v letech 1936–1939) umučeno 4235 duchovních, včetně 12 biskupů.
Kromě toho bylo zabito 3500 řeholníků a mnichů a téměř 300 řeholnic. Někteří odhadují, že mohlo být pro svou víru zabito až 10 000 laiků.
Ze všech mučedníků se jich asi 3000 nachází v různých fázích beatifikačního procesu.
Martínez, který za část svého povolání vděčí památce svého strýce Lázara San Martína Camina, který byl umučen v roce 1936, v knize uvádí, že „jsou mučedníky revoluce, nikoli války“.
„Ani republika, ani válka jako takové nebyly přímou příčinou jejich mučednictví,“ ale spíše „příčinou mučednictví ve Španělsku je anarchomarxistická revoluce,“ která stejně jako jiné totalitní ideologie ve 20. století „zahrnovala do svého programu zničení víry, náboženství a křesťanské církve.“
V jubilejním roce 2000 svolal svatý Jan Pavel II. v římském Koloseu shromáždění na památku mučedníků 20. století, které se zabývalo všemi tématy od mučednictví Arménů v Turecku v roce 1915 až po léta skomírajícího komunismu na konci století.
Přestože současné zločiny proti náboženské svobodě ve Španělsku, a zejména proti katolíkům, rok od roku narůstají a dokonce vedly ke krveprolití, jako v případě kostelníka Diega Valencie, zavražděného v lednu 2023 muslimským extremistou, podle zpráv vypracovaných specialisty Martínez varoval před ukvapenými interpretacemi.
„Musíme tuto lekci dobře pochopit, abychom pochopili současnost,“ řekl s narážkou na mučednictví 20. století. „Pokud všechno smícháme, nepochopíme nic. Musíme postupovat krok za krokem. A nemůžeme spojovat mučednictví 20. století s mučednictvím 21. století.“
K tématu mučedníků 1934 lze doplnit, že další bouřlivá fáze španělských dějin následovala v roce 1936. Španělská republika se otřásala vnitřními politickými a sociálními konflikty. Poměry v zemi se radikalizovaly a násilné střety znepřátelených stran předpovídaly katastrofu. Gradovalo levicové násilí proti církvi a politické pravici. Pravice svým protivníkům údery vracela. V této situaci se španělští nacionalističtí generálové rozhodli reagovat ozbrojeným povstáním proti republice. V následném období otevřeného a oboustranně krutého válečného konfliktu mezi levicovou republikou a národními povstalci mezi lety 1936 – 1939 se také naplno rozhořel marxistický boj proti katolické církvi. Důsledkem byly zástupy křesťanských mučedníků, povražděných rudými. Během španělské občanské války byly ve Španělsku povražděny tisíce duchovních a řeholních osob (podle Julia de la Cuevy 13 biskupů /rozdíl 1 biskupa – viz výše Mons. Martínez/, 4172 diecézních kněží a seminaristů, 2364 řeholníků a 283 řeholnic). Vražděni byli samozřejmě i laici.
Množství faktů je značné a na místě je jistě kritický a obezřetný pohled na republikánské i nacionalistické Španělsko a jeho představitele. Předchozí republika, profilující se levicově, neuměla najít cestu k nápravě. A následný Frankův režim trval v tuhé diktatuře a nemínil dobrovolně poměry uvolnit. Zavést stát s velkorysým systémem občanských svobod, se soutěží politických stran a společenským uspořádáním přirozeně, nenásilně směřujícím k obecnému blahu bylo v této vyhrocené době nemožné a nechtěné.
Do čela povstalců se postavil generál Francisco Franco y Bahamonde, veterán afrických bojů Španělské cizinecké legie, bytostný voják, praktikující katolík. Obě strany spolu v občanské válce zápasily na život a na smrt. Na svých obsazených územích republikáni i nacionalisté prováděli represe namířené proti druhé straně.
V roce 1939 své povstání nacionalisté zakončili vítězstvím nad socialisty, anarchisty a komunisty. Hrozba rudého Španělska pominula. Stalinovi jeho export komunismu na Pyrenejský poloostrov nevyšel. Hlavou nového národního Španělska se stal generál Francisco Franco, který zemi vládl do roku 1975. Po pádu Španělské republiky frankisté pronásledovali své nepřátele, odsuzovali je do vězení, popravovali je. Cesta k usmíření byla složitá, vzhledem k nastolení Frankovy diktatury a permanentnímu mezinárodnímu napětí. Během 2. světové války Frankovo Španělsko zůstalo neutrální a do konfliktu se nezapojilo. Tehdy španělský stát umožnil desetitisícům Židů a dalších ohrožených lidí, aby přes jeho území uprchly z nacisty okupovaných evropských zemí.
Po druhé světové válce musel Franco vynaložit značné úsilí, aby byl vítěznými mocnostmi vůbec tolerován a později aby nastoupil cestu spolupráce se Západem. Španělskou poválečnou snahu nalézt spojence a partnery mezi západními demokraciemi komplikoval fakt, že země zůstávala nadále autoritativním státem. Frankovo Španělsko postupně měnilo svou tvářnost, od vojenské diktatury zatížené válečnými vazbami na Německo a Itálii se posunulo ke konzervativní autarkní společnosti a následně přešlo k období ekonomického růstu, docíleného spoluprací s technokraty, ekonomickými odborníky z Opus Dei. Navzdory přetrvávající autoritativní linii státu s jeho represivním aparátem, nebo paralelně s ní, docházelo časem k jistému uvolnění, také díky růstu životní úrovně obyvatel. Země usilovala o začlenění do západních hospodářských, vojenských a politických struktur. Španělsko bylo v roce 1955 přijato za člena OSN. Roku 1961 vstoupilo do OECD. Zásadním přínosem pro Frankův režim byla vojenská spolupráce s USA a hospodářská pomoc, která z Ameriky přicházela. Spojené státy americké nalezly ve Španělsku spolehlivého spojence proti světové komunistické hrozbě. Ústřední postavou Španělska zůstával nadále generál Franco jako hlava státu a vrchní velitel armády. Do budoucna přitom počítal s obnovou monarchie.
Španělský autoritativní stát se opíral o podporu domácí katolické církve a Vatikánu. Franco zdůrazňoval katolickou víru jako nejdůležitější národní tradici. Katolictví bylo oficiálním náboženstvím. Církev získala mnohá privilegia a práva. Katolická církev vítala Frankovo vítězství v občanské válce, neboť během předchozího levicového republikánského režimu byli katolíci pronásledováni. Církev válku jako takovou odmítala. Během ní však stála na straně Franka, nikoli republikánů. Konkordát mezi Španělskem a Vatikánem, o který Franco velmi usiloval, byl uzavřen 27. srpna 1953. V roce 1954 byl Franco papežem Piem XII. jmenován Rytířem Kristova řádu. Vlivné politické funkce zastávali ve Frankově vládě členové Opus Dei.
Mezi mnohá letošní výročí se řadí i 50 let od smrti generála Franka (4. 12. 1892 – 20. 11. 1975). Kulaté jubileum jeho úmrtí uplynulo před krátkou dobou. Jistě i pro srovnání s jinými politickými osobnostmi té doby je zajímavé seznámit se s posledními slovy generála Franka, jehož činy bude soudit Bůh a hodnotit ho budou dějiny. Podle dostupné literatury je možné udělat si o Frankovi a jeho vládě vlastní představu a nepodléhat ideologickým zkratkám, ať zleva, či zprava.
Níže uvedený historický pramen přibližuje poslední myšlenky generála Franka:
„Španělé!
Když přijde čas, abych odevzdal svůj život Nejvyššímu a postavil se před jeho bezchybný soud, žádám Boha, aby mě přivítal laskavě ve své přítomnosti, protože jsem chtěl žít a zemřít jako katolík. Ve jménu Krista se cítím a je mou neustálou touhou být věrným synem církve, v jejíž hrudi zemřu. Prosím všechny o odpuštění, jako celým svým srdcem odpouštím těm, kteří se prohlásili za mé nepřátele, aniž bych je za nepřátele pokládal. Přeji si, abych neměl jiné nepřátele než ty, kteří byli nepřáteli Španělska, které miluji až do poslední chvíle a kterému jsem slíbil sloužit až do posledního dechu svého života, o kterém vím, že se blíží.
Chci poděkovat všem, kteří s nadšením, oddaností a obětavostí spolupracovali na velkém úkolu vytvořit sjednocené, velké a svobodné Španělsko. Z lásky k naší vlasti vás prosím, abyste vytrvali v jednotě a míru a obklopili budoucího krále Španělska, dona Juana Carlose de Borbón, stejnou náklonností a loajalitou, jakou jste prokazovali mně, a poskytovali mu za všech okolností stejnou podporu a spolupráci, jakou jsem měl od vás.
Nezapomínejte, že nepřátelé Španělska a křesťanské civilizace jsou v pohotovosti. Buďte také ostražití a za tímto účelem odložte všechny osobní zájmy ve prospěch nejvyšších zájmů vlasti a španělského lidu. Nevzdávejte se úsilí o dosažení sociální spravedlnosti a kultury pro všechny obyvatele Španělska a udělejte z toho svůj prvořadý cíl. Udržujte jednotu španělské vlasti a vyzdvihujte bohatou rozmanitost jejích regionů jako zdroj síly jednoty vlasti.
Ve své poslední chvíli bych chtěl spojit jména Boha a Španělska a obejmout vás všechny, abychom společně naposledy, na prahu mé smrti, zvolali:
Vzhůru, Španělsko! Ať žije Španělsko!“.
Generál Francisco Franco, v Madridu 20. listopadu 1975
Nicolás de Cárdenas je od července 2022 korespondentem ACI Prensa ve Španělsku. Během své novinářské kariéry se specializoval na socionáboženská témata a pracoval také pro místní i mezinárodní občanská sdružení.
Zdroj: Catholic News Agency
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!