Bishop Barron Visits Annapolis – Catholicism and Just War Theory
Stojím na Národním hřbitově v Annapolisu. Je to vojenský hřbitov. Je to asi co by kamenem dohodil od Námořní akademie, kde jsem včera večer mluvil.
A víte, někteří lidé si kladou otázku, kdykoli kazatel evangelia, kněz či biskup promlouvá na vojenské akademii k vojákům: není tu rozpor mezi závazkem být vojákem a evangeliem? A samozřejmě chápu, odkud toto napětí pramení. Kázání na hoře, láska k nepřátelům, to je naprosto ústřední. Čiňte dobře těm, kdo vás nenávidí. Žehnejte těm, kdo vás proklínají. Modlete se za ty, kdo s vámi zle zacházejí. Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou.
„Neodporujte zlému,“ říká Ježíš. Z Kázání na hoře tedy samozřejmě vyrůstá velká tradice nenásilí v křesťanství. Ve skutečnosti se v prvních staletích mnozí křesťané domnívali, že nemohou sloužit v ozbrojených silách. Museli kráčet Ježíšovou cestou pokoje.
O mimořádné síle cesty nenásilí jsem mluvil už mnohokrát. A když ji vidíte praktikovanou někým, jako byl Martin Luther King, který tyto texty velmi dobře znal, může to být za určitých okolností velmi účinný způsob, jak s láskou čelit zlu druhého. Někdy jsem to přirovnával k aikidu, bojovému umění, kde využíváte hybnost svého protivníka proti němu samotnému.
Takže velmi pevně věřím v sílu nenásilí, jak jako svědectví, tak i jako účinný nástroj v odporu proti násilí. Ale teď k tomu chci dodat toto.
Když se dostaneme do čtvrtého století a k postavě, jakou je svatý Augustin z Hippa, křesťanská církev si uvědomuje, že při plném uznání toho všeho a aniž by se cokoli z toho popíralo, žijeme v natolik konečném, konfliktním světě – hříšném světě, padlém světě –, že někdy je jediným způsobem, jak čelit velkému zlu, použití násilí či síly.
A to je dobré pochopit nejprve ne na velké národní rovině, ale na té zcela osobní. Jste otcem rodiny. Někdo vnikl do vašeho domu. Ohrožuje vaši manželku a děti. Co uděláte? Sotva uspořádáte nenásilný společenský protest.
V takové chvíli použijete sílu, abyste bránil životy nevinných. A teď si z toho vezměte obecnější závěr. Přesně to dělá Augustin. Z této zkušenosti přechází na rovinu národní. Pokud je národ napaden takovým způsobem, že je ohrožen život nevinných, pak někdy v tomto padlém, konečném, konfliktním a hříšném světě musíte použít přiměřenou sílu k ochraně nevinných. A právě z tohoto instinktu vzniká takzvaná teorie spravedlivé války.
Augustin byl jedním z jejích velkých zastánců, svatý Tomáš Akvinský ji dále rozvinul a v průběhu katolické tradice k ní lidé přidávali další jemná rozlišení. A chci zdůraznit, že teorie spravedlivé války – zdaleka ne nějaké válečnické cvičení, zdaleka ne ospravedlňování každé války – ve skutečnosti klade válce velmi přísné meze. Dalo by se říci, že nad teorií spravedlivé války neustále bdí Ježíšova velká výzva k lásce k nepřátelům a podobně.
Jaká jsou tedy některá z kritérií, která katolická tradice uvádí k ospravedlnění války za určitých okolností? Zde je první. Spravedlivá válka musí být vyhlášena kompetentní autoritou. To znamená někým – nějakým vládním orgánem nebo jednotlivcem – kdo mluví jménem celého lidu.
Spravedlivá válka tedy není ta, kterou vyvolá nějaká dílčí skupina nebo rodina, aby si vyřešila vlastní problém. Je vyhlášena autoritou, která zastupuje celý národ. Zde je druhé kritérium. Musí existovat spravedlivá příčina. V posledních letech církev toto kritérium výrazně zpřísnila. Jedinou skutečně spravedlivou příčinou je situace, kdy je agresivně ohrožen život nevinných.
Když je tedy země napadena nebo do ní někdo vtrhne, může si – řečeno obrazně – zvednout zbraně k sebeobraně. Musí tedy existovat kompetentní autorita, která válku vyhlásí, a spravedlivá příčina. Třetí hledisko: musí existovat přiměřenost mezi cílem, kterého má být dosaženo, a strašlivou ničivostí války.
A jestliže jste přesvědčeni, že ne, cena je zde prostě příliš vysoká – ano, snažíme se bránit nevinné, ale v průběhu toho způsobíme mnohem větší zmatek a zkázu –, pak nejde o spravedlivou válku. Ještě několik dalších kritérií, která považuji za zajímavá. Jedním z nich je rozumná naděje na úspěch.
Při vstupu do spravedlivé války musíte mít určitou jistotu, že ano, je pravděpodobné, že v tomto úsilí uspějeme. Pokud jde o beznadějný podnik, pak to ve skutečnosti není ospravedlnitelná válka. Posledním kritériem je to, čemu říkáme správný úmysl bojujících stran či bojovníků.
Takže i když je válka sama o sobě ospravedlnitelná, ale vstupujete do ní se špatným postojem, bojujete z jiného důvodu – „prostě nemám rád ty Němce nebo Japonce nebo Rusy“ – pak to není legitimní důvod.
A teď to podstatné: aby byla válka ospravedlnitelná, musí být všechna tato kritéria splněna současně. Všechna musí platit zároveň. Doufám, že z toho vidíte, že daleko od podpory války jde o stanovení velmi přísných mezí válčení.
Navíc to, co jsem právě popsal, se nazývá požadavky ius ad bellum. To znamená spravedlnost před vstupem do války – co ospravedlňuje zahájení války. Existují ještě dvě další kritéria, nazývaná ius in bello. Ta se týkají toho, co je ospravedlnitelné v samotném vedení války.
A zde máme dvě velmi zajímavá kritéria, totiž přiměřenost. Opět tedy platí, že musí existovat určitý poměr mezi cílem, kterého má být dosaženo, a ničivostí prostředků, které se používají. Druhým kritériem je rozlišování.
To znamená, že dokážeme rozlišovat mezi bojujícími a nebojujícími. Nesmí docházet k bezohlednému ničení životů nevinných, protože to by popřelo celý smysl. Snažím se přece chránit životy nevinných.
Uveďme příklad. Řekněme – a myslím, že většina by s tím souhlasila –, že druhá světová válka splňovala kritéria ius ad bellum. Řekli bychom tedy: ano, druhá světová válka byla spravedlivá válka. Přesto, pokud jde o samotné vedení bojů ve druhé světové válce, existují některé prvky, o nichž bychom dnes museli říci, že ospravedlnitelné nebyly.
Vzpomeňme na ty strašlivé kobercové nálety na Drážďany, Frankfurt a Tokio, nemluvě o atomové bombě, která podle mého soudu – a soudu, myslím, většiny dalších – porušuje jak zásadu přiměřenosti, tak zásadu rozlišování.
Znovu tedy stanovujeme velmi přísné meze válčení, přičemž máme neustále na paměti velké přikázání lásky. A to si zapamatujte. Milovat znamená chtít dobro druhého. Jaké je motivující ospravedlnění války? Ochrana nevinných. To je akt lásky.
Lásku a válčení tedy nutně nemusíme stavět proti sobě. Milovat znamená chtít dobro druhého. Otec, který brání svou rodinu, miluje svou rodinu, že? A tak i vojáci, kteří v spravedlivé válce brání svou zemi, jednají z lásky.
Když se teď díváte za mými zády na hroby všech těchto vojáků, můžeme si s velkým obdivem všimnout ctnosti u těchto lidí? A já bych řekl: ano. Vzpomeňme na velké kardinální ctnosti, z nichž jednou je spravedlnost. Ano, lidé, kteří šli do války přesvědčeni, že bojují ve spravedlivé válce a snaží se uvést něco do pořádku, následovali ctnost spravedlnosti.
Vzpomeňme na ctnost rozvážnosti, na jakousi prozíravou morální obratnost. Jistě, i tu projevovali. Ctnost uměřenosti – ta znamená sebekontrolu potřebnou k tomu, aby byl úkol splněn morálním způsobem. Myslím na mladé lidi, které jsem včera potkal na Námořní akademii, jak procházejí různými formami výcviku a jsou nuceni káznit své vlastní vášně a touhy, káznit svá vlastní těla. To je právě ctnost uměřenosti, která je nezbytná k uskutečnění spravedlnosti.
A pak samozřejmě, asi nejzřejměji, statečnost – velká ctnost. Je těžké si představit jakéhokoli námořníka či vojáka, který by neprojevoval statečnost.
Tak tedy myslíme na vzorového vojáka bojujícího ve spravedlivé válce: na někoho, kdo projevuje tyto velké ctnosti, koho obdivujeme a kdo je nakonec zaměřen k lásce a řízen láskou. A proto, i když ctíme velkou tradici nenásilí – jak máme – můžeme také ctít ty, kdo jsou ochotni bojovat ve spravedlivé válce.
Dovolte mi učinit ještě jednu poznámku. Můj mentor kardinál George to řekl před lety a od té doby mi to zůstalo v paměti.
Stejně jako já kardinál George obdivoval lidi, jako byla Dorothy Dayová, která byla pacifistkou. Vzpomeňme na Stanleyho Hauerwase, teologa, kterého si velmi vážím a který je přísným pacifistou. Kardinál George řekl: „Jsem rád, že v církvi jsou nějací pacifisté. Stejně jako jsem rád, že v církvi jsou nějací celibátníci.“
Co tím myslel? Inu, jak celibátníci – ti, kteří se nežení ani nevdávají –, tak pacifisté – ti, kteří nechtějí bojovat –, už nyní žijí tak, jak budeme všichni žít v Božím království. A vzpomeňte si, že Ježíš říká: v Božím království se nikdo nežení ani nevdává, protože tam žijeme v jakési vyšší intenzitě bytí.
Celibátníci zde dole, stejně jako pacifisté zde dole, tedy vydávají svědectví o místě naprosté lásky a dokonalého pokoje, k němuž směřujeme. Ale pozor – kardinál George dodal – nechci, aby zde dole byli všichni celibátníky, ani nechci, aby zde dole byli všichni pacifisty. A myslím, že je to velmi dobrý způsob, jak ctít všechny rozmanité hodnoty, které jsou ve hře.
Když jsem tedy včera večer zakončoval svou přednášku na Námořní akademii, byl jsem v této nádherné kapli, jejíž okna jsou vyplněna inspirujícími výjevy, a jedno z nich – vlastně dvě vitrážová okna – spolu jakoby rozmlouvají. Na jednom je Michael, válečný anděl, a na druhém anděl držící holubici míru. A pointa je v tom, že každá spravedlivá válka nakonec slouží cílům míru.
A já bych řekl, že nakonec slouží cíli lásky – obraně nevinných.
Mons. Robert Barron je biskupem z americké diecéze Winona-Rochester ve státě Minnesota
Foto: FB biskupa Barrona
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!