Věrnost Kristovu příkladu a jeho přikázáním je znakem opravdovosti křesťanského života.
Postní duchovní cvičení, kterých se účastní papež Lev a římská kurie, byla zahájena v neděli večer prvními nešporami. Na osobní pozvání papeže Lva XIV. vede letošní meditace biskup Erik Varden OCSO, prelát z Trondheimu a apoštolský administrátor diecéze Tromsø, který zároveň předsedá Skandinávské biskupské konferenci. Biskup Varden zveřejnil na svém blogu Words on the Word ukázku ze svého úvodního podnětu k těmto exerciciím.
Postní doba nás staví před to podstatné. Uvádí nás — materiálně i symbolicky — do prostoru oproštěného od přebytečností. Věci, které nás rozptylují, byť samy o sobě mohou být dobré, na čas odkládáme. Svobodně začínáme dobu zdrženlivosti smyslů.
Věrnost Kristovu příkladu a jeho přikázáním je znakem opravdovosti křesťanského života. Míra pokoje, který v sobě neseme — onoho pokoje, „který svět nemůže dát“ — svědčí o Ježíšově trvalé přítomnosti v nás. Musíme na tom trvat zvláště nyní, kdy je evangelium někdy zneužíváno jako zbraň v kulturních válkách.
Každé manipulaci křesťanského jazyka a znamení k jiným cílům je třeba odporovat — ne pouze rozhořčením, ale vyučováním pravé duchovní zbožnosti a boji. Neboť křesťanský pokoj není příslibem pohodlí; je podmínkou proměny společnosti.
Je příhodné nově vyjádřit radikalitu křesťanského „pokoje“, zatímco sobě i druhým připomínáme pravdivost slov svatého Jana Klimaka: „Není větší překážky pro přebývání Ducha v nás než hněv.“
Církev vnáší do našeho postního úsilí pokoj. Nic neubírá z výzvy k zápasu s neřestmi a škodlivými vášněmi — její jazyk je „ano, ano“, „ne, ne“, nikoli „snad někdy tak“ či „jindy naopak“.
Na začátku každého postního boje nám však dává i pokojný doprovodný zpěv: nádherný tractus,[1] který po více než tisíc let zaznívá v liturgii první postní neděle na uvedení evangelia o Kristově pokušení na poušti.
Tento tractus uvádí text 90. žalmu, Qui habitat. Je to dílo melodické exegeze, které si zaslouží pozornost. Není to pouhá památka dávného estetického citu. Nese životní poselství.
Svatý Bernard z Clairvaux byl tomuto poselství velmi pozorný. V postní době roku 1139 pronesl cyklus sedmnácti kázání o Qui habitat,[2] v nichž rozjímal o tom, co znamená žít z milosti, když zápasíme se zlem, pěstujeme dobro, hájíme pravdu a následujeme cestu exodu z nesvobody k zemi zaslíbené — neuchylujíce se ani vpravo, ani vlevo, zůstávajíce v pokoji, vědomi toho, že pod námi, i když se nám cesta jeví jako chození po tenkém laně, „jsou věčné paže“.
Svatý Bernard nás zve k milujícímu a duchovně střízlivému učednictví.
[1] Latinský gregoriánský zpěv před předčítáním evangelia v mešní liturgii (pozn. redakce).
[2] Český překlad Bernard z Clairveaux, Kázání na žalm Qui habitat, do češtiny přeložila Markéta Koronthályová, Praha: Krystal OP, 2020 (pozn. redakce).