O počínajícím pontifikátu našeho papeže Lva XIV., i přímo o jeho osobě, bylo v uplynulém týdnu napsáno mnoho. Za jeden z nejuměřenějších textů na dané téma mám ten z pera otce Radima Cigánka „Boj o pojetí člověka. Nový papež na rozcestí mezi kontinuitou a diskontinuitou“ (Týdeník Echo č. 20 z 15. května 2025, str. 24-27).
Jako zvláště podnětný bych označil rozbor přístupu komunistů, nacistů a současných progresivistů k lidské přirozenosti. Všichni jmenovaní trpí společným bludem, totiž přesvědčením, že lidská přirozenost není daná a neměnná. Každý z nich však hlásá svoji vlastní variantu zmíněného bludu – a právě tyto specifické verze výmluvně pojmenovává, rozlišuje a popisuje otec Cigánek.
Jedno důležité téma však v uvedeném textu chybí – a nemůže nechybět. Pro prakticky kohokoli, kdo se nachází mimo Římskokatolickou církev (a dost možná i pro velký počet těch, kteří k ní přináleží), jde totiž o zcela nezajímavé téma. Troufám si však soudit, že Katolické noviny takové doplnění unesou.
Jedná se mi o přístup k slavení mše sv. dle misálu Jana XXIII. z r. 1962 (dále jen tradiční liturgie). Osobně věřím, že podstatným rysem katolické, tedy všeobecné církve je skutečnost, že co křesťan, to – při skutečně detailním pohledu – individuální cesta ke spáse. (Nemá např. smysl snažit se jaksi se vším všudy „kopírovat“ život kteréhokoli světce v domnění, že i někoho dalšího jeho cesta jistojistě dovede do Nebe.) A těch, kteří chtějí čerpat duchovní bohatství z tradiční liturgie, je v církvi nezanedbatelné množství. Tedy, možná jich nejsou davy, ale musím se usmívat, když slýchám poznámky à la „tito lidé si dneska uvědomují, že ta jejich role v dějinách církví více méně končí a že moc hlasití už nebudou“. Proč? Inu např. kvůli počtům povolání ke kněžské službě, kterými jsou tradičně orientované komunity požehnány, zatímco řada seminářů (téměř) zeje prázdnotou: aktuálně se připravují v Německu 4 čeští seminaristé kněžského bratrstva sv. Petra (FSSP) – pro srovnání, v Praze je momentálně 15 českých bohoslovců, v Olomouci 16 a 5 jich je v zahraničí. Čili z toho vpravdě velmi málo početného stádečka tradičních katolíků v ČR pochází celých 10% kněžských povolání. A i kdyby to bylo „jen“ 5%, není na místě to při úvahách o přístupu k tradiční liturgii nějak zohlednit? Pohled do zahraničí by přitom byl v daném smyslu ještě „zajímavější“.
Domnívám se, že tyto existenciální otázky (vždyť osobní spása je smyslem lidského života) podléhají zvláštnímu pravidlu, tedy naprosté nezávislosti na okolnostech (na historické době, na geografickém místě, na společenské situaci…): co je jednou svaté, je svaté vždy – a co jednou svaté není, není svaté nikdy. Jak při tomto vědomí rozumět toleranci autorit (která se mnohdy jeví jako až bezbřehá) ke kdejaké výstřednosti (stále je prosím řeč o katolické liturgii…) na jedné straně, ale důraznému omezování slavení tradiční liturgie, která sloužila po staletí, na straně druhé? Kromě toho, těm, kteří z nějakého důvodu slavení tradiční liturgie nepřejí, bych přátelsky vzkázal: nechte to prosím na Duchu svatém, On už si v tomu udělá pořádek sám… a mimochodem: zakázané ovoce bývá nejsladší. Nemluvě o tom, že církev sama ze zkušenosti ví, že pod vnějším tlakem obvykle zázračně vzkvétá – co platí o celku, bude tu platit i o jeho části. A v neposlední řadě je tu kulturní rozměr: třeba takový gregoriánský chorál, to je gigantický přínos církve světové kultuře… Zárukou jeho zachování není (byť sebekvalitnější) koncertní provedení, ale jen žité užívání v liturgii… tedy jistě nikoli výhradně, ale zejména v té tradiční.
Hermeneutika kontinuity – to je tedy to zásadní, co je, domnívám se, třeba aplikovat jako klíč k pochopení a dalšímu konání. Papež Benedikt XVI. ztělesňoval tuto optiku a jak všichni zainteresovaní dobře vědí, jeho motu proprio Summorum pontificum tradiční liturgii zpřístupnilo v r. 2007 prakticky bez omezení. Naopak papež František přistoupil k restrikcím. Přál bych si, aby těm z božího lidu, kteří preferují tradiční liturgii (nebo se jí účastní „jen“ někdy, k nimž se já sám počítám…), nebyly na této jejich soukromé, tedy nutně jedinečné cestě ke spáse házeny církevními autoritami žádné klacky pod nohy. Jistě, může to přinášet jiné výzvy, třeba pastorační – ale osobní spása je ultimátní cíl, čili vše ostatní by mu mělo být přizpůsobeno. Vždyť nejdůležitější úkol církve lze vyjádřit různými způsoby a já věřím, že jedním z nich je: církev má člověka doprovázet a podpírat na jeho cestě ke spáse – nenechat jej zbloudit na scestí a udržovat jej ve správném směru radou i napomenutím, zejména pak prostřednictvím svátostí. (Což ztrácejí ze zřetele ti, kteří by chtěli církev vidět např. coby předně humanitární organizaci…) V rámci daných mantinelů (velmi širokých) pak nechť má každý co nejvíce volnosti, aby tu svoji spásonosnou cestu hledal a nakonec, s Boží pomocí a s přispěním církve, i našel. Je těžko představitelné, že by se do tohoto koridoru nevešla trasa obsahující tradiční liturgii.
Svůj pontifikát zahájil náš papež Lev XIV. pozdravem vzkříšeného Krista: pokoj vám! Bez vnitřního pokoje přitom nelze nastolit vnější mír a žádného trvalého míru nelze dosáhnout proti pravdě. Vztahuji si tedy, v této chvíli jen sám pro sebe, toto přání pokoje i na církev, speciálně na vztahy uvnitř, a přál bych si, aby se náš papež Lev XIV. vrátil k přístupu papeže Benedikta XVI. a znovu široce zpřístupnil slavení tradiční liturgie všem věřícím, kteří o to mají zájem. Nebudu trojčit, pokud se tak nestane, ale modlím se, aby se to stalo.
Konečně také já přeji našemu papeži Lvu XIV. moudrost, spravedlnost, umírněnost i statečnost a to co nejplněji… tedy, na přímluvu blahoslavené Marie, vždy Panny, sv. Augustina a všech svatých, Boží ochranu, vedení, požehnání.
Autor je předsedou Konzervativní strany.
Foto: Lucie Horníková, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!