Jeden ze silných momentů dnešního loučení s panem kardinálem byla řeč biskupa Zdenka Wasserbauera.
Nejeden z přítomných v tu chvíli pocítil, že odvaha hájit hodnoty, na nichž Evropa vyrostla, s panem kardinálem neodešla. A že jsou zde osobnosti, které prapor kardinála Dominika Duky ponesou dál. S láskou k církvi, k lidem, v pokoře před Pánem Bohem.
Děkujeme, otče Zdenku, za vaše dnešní svědectví o panu kardinálovi:
Vážení a milí přátelé, bratři a sestry, dovolte mi nyní, abych se s naším otcem kardinálem rozloučil pomocí několika osobních vzpomínek:
► stál jsem zde takto v presbytáři tehdy také zaplněné katedrály před 2,5 roky, kdy jsem jménem přítomných otci Dominikovi, už arcibiskupskému důchodci, blahopřál k 80. narozeninám. Při té příležitosti jsem připomněl SZ Mojžíše, který měl život rozdělený do tří 40 letých etap, a teprve v té poslední naplnil své vlastní poslání. Hospodin otci Dominikovi tu poslední etapu dost zkrátil ale i tak byl ty 2,5 roku doslova k nezastavení. Při našem posledním rozhovoru v nemocnici mi kromě jiného řekl: „Víš, Zdenku, budu asi muset trochu zvolnit…!“ Kýval jsem souhlasně ale moc jsem tomu nevěřil, že to zvládne…
► my dva jsme se poprvé setkali – vím to přesně – 3. července roku 1966, kdy on přijel jako bohoslovec do mé rodné farnosti Velká Losenice na primici a po obědě mně mí rodiče přinesli jak bylo domluveno ke křtu. Otec Dominik si na to doteď pamatoval, já vzhledem k tomu, že mi byly 3 týdny, si to z pochopitelných důvodů nepamatuji. Zmiňuji to zde také proto, že jsme tedy oba původem z hradecké diecéze a tak se teď zde loučím nejen za pražskou ale i za rodnou hradeckou diecézi!
► kardinál byl člověkem, který miloval církev, byl jí zcela oddán a bojoval za ni, čímž mnohé neskutečně štval. Letos v červnu, když jsme skončili přijímací pohovory do semináře, jsem ho potkal na chodbě Arcibiskupství a říkám mu: „Dominiku, tak jsme jich letos přijali 5. Všichni jsou dobří kandidáti!“ A on mi stisknul ruku a se slzami v očích říká: „Bude to dobré, jdeme dál!“
► často jsem od něho jistě nejen já slyšel vyprávět, jak když v noci nemůže spát, vstane, sedne si v audienční místnosti a rozsvítí si světla na 2 velké obrazy, které zachycují námořní bitvu u Lepanta. A že u toho medituje. Někdy meditoval o tom, o čem bude kázat, nebo co se zrovna řeší v diecézi, v církvi i ve společnosti… a za co je třeba nebát se bojovat. Tehdy v tom roce 1571 šlo o osud Evropy. O její osud jde určitým způsobem i nyní, třeba i díky všem těm šílenostem, které vymýšlíme a kterým se otevíráme… a otec Dominik to prožíval velmi silně. Mnozí mu i těchto dnech vyčítají údajné rozpoutávání kulturních válek ale myslím, že on pozvedal hlas tam, kde mnozí z nás nemají odvahu ho pozvednout!
► loučíme se s naším kardinálem v den, kdy si církev připomíná velkého světce dominikánského řádu, sv. Alberta Velikého, který byl díky svým obrovským znalostem z nejrůznějších oborů nazýván doctor universalis. Podobně otce Dominika bylo možné zeptat se téměř na cokoli, (ale přitom se raději vyhnout určitým tématům při kterých sobě typickým způsobem startoval) a on začal sypat jako encyklopedie co všechno o tom četl… Mnozí víte, o čem mluvím! Ale on se zároveň dokázal úžasně divit, když slyšel něco nového… Párkrát se mi to stalo, když se mne třeba po kázání zeptal, kde jsem to četl, že to ještě nevěděl…
► a už poslední vzpomínka: rád o státních svátcích objížděl některé pomníky a památná místa, kde kladl květiny… Jednou mi řekl, abych jel s ním… Objeli jsme některé pomníky a poslední zastávkou byl památník československých letců ve Velké Británii Okřídlený lev na Klárově. Dominik tam našel jméno svého táty (František Duka), kterého se se slzami v očích dotknul. Uvědomil jsem si, jak pro něho byl jeho táta důležitý! Jak pro každého z nás je táta nebo otec důležitý.
Apoštol Pavel píše do Korinta: 4,15 Neboť i kdybyste měli na tisíce vychovatelů v křesťanské víře, otců nemáte mnoho. Tím, že jsem vám zvěstoval evangelium, stal jsem se já vaším otcem v Kristu Ježíši. – myslím, že takovým otcem byl pro nás i kardinál Dominik! A tak se podobně jako on tehdy u toho pomníku i já s úctou a vděčností chci dotknout jeho rakve a říci ze srdce: „Za nás, kteří jsme Tě znali a měli rádi: díky za všechno, OTČE Dominiku!“
Snímek: Lucie Horníková/Člověk a Víra
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!