Na pultech knihkupectví se objevila nová kniha rozhovorů s arcibiskupem Janem Graubnerem, Bůh má smysl pro humor. Autorem je historik Marek Šmíd. Kniha vyšla letos na podzim v nakladatelství čas. Čtenáře osloví Upřímný otevřený dialog, lidskost, jasně formulované názory, ale také pokora a humor. To vše na téměř dvou stech stránkách. „V rezidenci pražských arcibiskupů, kteří zde sídlí již od 16. století, jsme vedli rozhovory o dětství, mládí a dospívání pana arcibiskupa, jeho kněžské formaci, působení v pastoraci v době normalizace a jeho aktivitách v čele olomoucké i pražské arcidiecéze. Dotkli jsme se samozřejmě i jeho osobních záležitostí, kdy jsme hovořili o rodině, přátelích, postojích či hodnotách. Hodnotili jsme rovněž jeho dva episkopáty a dlouhé období působení v čele české a moravské katolické církve. Pan arcibiskup zůstal dialogu otevřený a nebál se žádné otázky. S humorem sobě vlastním, kterým si brzy získal i mě, se ukázal jako skvělý společník, skromný služebník a poutavý vypravěč, jehož promyšlené odpovědi odhalovaly křesťanskou pokoru a osobní nenáročnost,“ píše v úvodu knihy historik Marek Šmíd, který působí mj. na Katolické teologické fakultě v Praze. Položili jsme mu několik otázek:
Kdy jste se poprvé setkal s panem arcibiskupem?
S panem arcibiskupem Janem Graubnerem jsem se seznámil na půdě Katolické teologické fakulty UK v Dejvicích. Když byl jmenován pražským arcibiskupem a českým primasem, stal se též Velkým kancléřem zmíněné fakulty, kde na Katedře církevních dějin a literární historie působím. S panem arcibiskupem jsem se tedy potkával jak na zasedáních akademického senátu, tak vědecké rady.
Jak vznikla myšlenka napsat tuto knihu?
S nápadem napsat knihu rozhovorů s panem arcibiskupem přišel majitel nakladatelství Čas Josef Snětivý, u něhož jsem v minulém roce vydal dvě knihy – Kristovy relikvie a Pražské arcibiskupy. Věděl, že se s panem arcibiskupem znám, líbily se mu mé knihy a pojal důvěru, že to zvládnu. V zimě jsme pak společně pana arcibiskupa navštívili, představili mu koncept knihy a požádali jej o jeho drahocenný čas. Byli jsme oba příjemně překvapeni, že rád souhlasil.
Jak dlouho jste se scházeli a jak dlouho jste knihu psal?
Jak píši v úvodu knihy, rozhovory s panem arcibiskupem vznikaly od května do srpna letošního roku, kdy jsme se scházeli k pravidelným schůzkám v Arcibiskupském paláci na Hradčanech. Probíhaly v pracovně pana arcibiskupa v prvním patře paláce u velkého stolu s výhledem na renesanční Schwarzenberský palác na Hradčanském náměstí. Některé odpovědi pak ještě precizoval v e-mailech. V září jsme text společně upravovali, především jazykově a stylisticky, aby byl pro čtenáře ještě zajímavější a ještě čtivější.
Jak a kde se v knize projevuje, že Bůh má smysl pro humor?
Na otázku „Chodil jste či chodíte rád do galerií“, pan arcibiskup odpověděl, že na ně nikdy neměl dost času. A poté dodal: Ale protože Pán Bůh má velký smysl pro humor, poslal mě do čela Arcibiskupství olomouckého, které má po Národní galerii druhou nejcennější sbírku obrazů v zemi a řadu dalších sbírek. Podruhé dodává, že má Bůh smysl pro humor, když hovoříme o jeho jmenování pražským arcibiskupem, protože jej nenapadlo, že jeho další služba bude v Praze.
Jaké pro Vás bylo nahlédnout do dětství pana arcibiskupa?
Mimořádně zajímavé. Znal jsem pana arcibiskupa jako pastýře a muže církve, takže vhled do jeho dětství, mládí a dospívání byl něčím novým, neznámým. S humorem sobě vlastním se pan arcibiskup ukázal jako skvělý vypravěč, který přede mnou oživil své dávné vzpomínky, aby jim dal tvář mnoha příbuzných, přátel, kamarádů, spolupracovníků a kolegů. Moc rád jsem se s panem arcibiskupem scházel a hovořil s ním o době, která mě současně jako církevního historika 20. století zajímá i odborně.
Jaké momenty z jeho života Vás nejvíc oslovily, zaujaly, překvapily?
Velmi pozorně jsem naslouchal jeho vyprávění o cestě ke kněžství. Zaujala mě též jeho kněžská formace v semináři v Olomouci i jeho působení v době normalizace. Lidsky se mi však nejvíce otevřel v momentu, kdy se kvůli těžkému covidu ocitl blízko smrti. Věřím, že jsem čtenáři představil pana arcibiskupa ne pouze jako významného církevního hodnostáře, ale především jako člověka z masa a kostí s případnými nedostatky, které neváhá přiznat a poučit se z nich.
Kdybyste mohl poslední otázku položit sám sobě, jaká by byla? (Takto zní i poslední otázka této knihy, pozn. red.)
Týkala by se mé další knihy. Rád bych českému čtenáři zprostředkoval vhled do církevně-náboženského prostředí Slovenska v době druhé světové války. Láká mě prostředí slovenského katolicismu, osobnost kněze Jozefa Tisa a doba let 1939-1945. Vatikánské dokumenty k tomuto období jsou již k dispozici, přičemž se domnívám, že by mohl pohled z nezúčastněné české strany nabídnout zajímavou reflexi událostí u našich sousedů. Pokud kniha vznikne, myslím, že vhodně zapadne do mé řady Vatikán a …, např. Vatikán a italský fašismus 1922-1945, Vatikán a německý nacismus 1923-1945 či Vatikán a sovětský komunismus 1917-1945.
Kateřina Šťastná
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!