Svědectví o práci, významu i o posledních dnech Dominika kardinála Duky Katolickým novinám poskytl i Mons. Jan Balík, generální vikář Pražské arcidiecéze.
Kdy jste se s panem kardinálem poprvé setkal?
S panem kardinálem Dominikem Dukou jsem se poprvé potkal po jeho nástupu v Hradci Králové. V té době jsem působil v pastoraci mládeže a bylo zvykem, že jsme nově příchozímu biskupovi představovali naši činnost. Tehdy bylo zřejmé, že pan kardinál byl člověkem řeholní zkušenosti, který teprve začínal objevovat specifika farní a mládežnické pastorace. Velmi jsem si ho proto vážil za to, jak byl otevřený a jak se postupně stal velkým zastáncem projektů, které Sekce pro mládež České biskupské konference rozvíjela.
Podporoval nás nejen tehdy, ale i později, když se stal pražským arcibiskupem a mne znovu poslal do vedení sekce pro mládež. Naše spolupráce byla opravdu požehnaná. Můžeme si připomenout krásné akce typu Světový den mládeže v Krakově, Celostátní setkání mládeže v Olomouci nebo řadu fór mládeže – dnešními slovy bychom řekli synodálních setkání. Pan kardinál je vždy doprovázel a svou autoritou zaštítil.
Kdy jste s ním hovořil naposledy?
Samozřejmě tím, že si mě pan kardinál vzal v 2017 mezi své nejbližší spolupracovníky a později jmenoval generálním vikářem, byli jsme v intenzivním každodenním kontaktu. Vnímal jsem ho jako člověka, který se nebál o věcech diskutovat, přít se, naslouchat a hledat společná řešení.
Zůstali jsme v kontaktu i po jeho odchodu do emeritury. Naposledy jsem s ním hovořil v sobotu večer – ještě než byl převezen do nemocnice. Působil velmi živě, sršel nápady a inspiracemi. Těšili jsme se, jak bude pokračovat jeho rehabilitace a jak znovu vykoná mnoho dobrého. Vůbec by mě tehdy nenapadlo, že o pár hodin později odejde na věčnost.
V čem by mohl být pan kardinál ostatním příkladem?
Pan kardinála Duka nám svým životem ukazoval, jak důležité je mít odvahu hledat Boží pravdu a hlásat ji, i když to znamená čelit nepochopení či odporu. Pan kardinál se nebál ústrků – ať už v médiích, nebo na sociálních sítích. Věděl, že hlásat evangelium znamená jít cestou, kterou šel i Kristus – cestou, která není vždy snadná a nejednou přináší odmítnutí.
Co byste chtěl z jeho života zvlášť připomenout?
Rád bych vyzdvihl jeho pastorační nasazení v Pražské arcidiecézi. Velmi ho trápilo, jak málo dětí prochází výukou náboženství a jak obtížně oslovujeme mladé lidi a studenty. Proto po svém nástupu do Prahy začal rozvíjet celou řadu projektů, které měly pomoci církvi přiblížit evangelium novým generacím.
Jedním z nich byl i projekt Vstupy do škol, prostřednictvím něhož profesionální pedagogové připravují pro školy vzdělávací programy, exkurze a návštěvy kostelů či různých poutních míst. Tento projekt vznikl z jeho iniciativy a dodnes přináší bohaté ovoce.
Podobně rozvíjel pastoraci vysokoškoláků – ustanovil kněze pro jednotlivé vysoké školy a posílil vysokoškolskou farnost. Velkou pozornost věnoval i práci s mládeží: podporoval centra života mládeže, ať už Vesmír v Hradci Králové, nebo v Praze Kunraticích – centrum Nazaret.
V roce 2015 výrazně podpořil Dny víry, městskou ekumenickou evangelizaci, při níž křesťanské církve společně vstoupily do veřejného prostoru Prahy. Bylo mu blízké, když církev dokázala být viditelná a oslovující.
Velkou oblastí jeho zájmu bylo i církevní školství. Podněcoval jeho rozvoj i kvalitu vzdělávání a výchovy. Když mi svěřil moderování této oblasti, jeho přáním bylo zpracovat strategii a koncepci církevního školství, aby ve školách působili školní kaplani a aby výuka náboženství měla patřičnou úroveň.
Mimořádně mu záleželo také na projektu nové budovy pro Logopedickou školu, kterou zřizuje Pražské arcibiskupství. Je symbolické, že právě na její stavbu mohou lidé nyní přispívat místo květinových darů na pohřeb – jde o dílo, které on sám velmi podporoval.
A nakonec bych rád připomněl jeho zájem o rodinu. Čím dál více si uvědomoval, jak je soudržnost a stabilita rodiny ohrožena a jak je samotné pojetí rodiny – jako společenství muže a ženy otevřeného daru života – vystavováno útokům. Ve shodě s učením papeže Benedikta XVI. i papeže Františka se rodiny jednoznačně zastával, a to i tehdy, když mu to přinášelo nepochopení či kritiku. Mnoho lidí – i mimo církev – mu za tento statečný a zásadový postoj zůstává hluboce vděčných.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!