Emeritní biskup brněnský, v diecézi nejdéle sloužící biskup, Jeho Excelence Mons. Thlic. Vojtěch Cikrle oslaví 20. srpna významné životní jubileum. Katolické noviny se ho při této příležitosti zeptaly na jeho cestu ke kněžské službě, na jeho dětství, na tři papeže, které během své církevní mise zažil, i na jeho současné poslání.
Váš otec byl za minulého režimu politickým vězněm. To určitě pro vás bylo těžké. Jak jste to přijímal, chápal, jak jste se s tím vyrovnával?
Tatínek byl stejně jako dědeček textilním mistrem. Po únoru 1948 se stal členem skupiny, která rozšiřovala protikomunistické tiskoviny. Jako tříletý jsem byl příliš malý na to, abych chápal, co znamená odloučení na šestnáct let, na které byl tatínek tehdy odsouzený jako politický vězeň. Ale už jsem vnímal, jak tato situace dopadala na maminku, sourozence a příbuzné. Pro mne se to stalo problémem až později, když ostatní kluci měli tatínky a já ne. A měli otce jiné, normálně oblečené. Ten můj, jak si ho pamatuji z první čtvrthodinové návštěvy ve vězení, byl nakrátko ostříhaný, měl vpadlé oči a vězeňské hadry na něm doslova visely. Kvůli trvalému hladovění tehdy vážil jen třiatřicet kilo. Kromě šestnácti let komunistického vězení byl tatínek odsouzen také ke ztrátě veškerého majetku a občanských práv, což znamenalo, že polovina našeho domu a zahrady propadla státu. Tak jsem po vyučení slévačem, protože studovat jsem jako nepřítel režimu nesměl, začal vydělávat na to, abych od státu nedělitelnou ideální polovinu domu odkoupil zpět do našeho vlastnictví. Ztrátu občanských práv jsme tatínkovi ale záviděli, protože nesměl chodit k volbám.
Maminka po všech stránkách těžkou situaci zvládala s vypětím všech sil a ve velkém hmotném nedostatku. Zatímco my tři kluci jsme vždy měli základní potraviny, později jsem se dozvěděl, že ona někdy hladověla. Pamatuji si na jeden slavnostní oběd, kdy jsme měli všichni dohromady jeden špekáček rozdělený na čtyři díly, a k tomu velké množství brambor. Od té doby patří uzenina a brambory k mým oblíbeným jídlům. Přesto nás tři kluky dokázala maminka nenásilně vést k důvěře v Boha, o kterého se sama opírala. A to i tehdy, když bratra Zdeňka v šestnácti letech srazilo auto a on po měsíci boje o život v nemocnici vážným zraněním podlehl. Širší příbuzenstvo i společenství farnosti nám ale stále vytvářelo prostředí láskyplných rodinných vztahů, ve kterých měl díky modlitbě své stálé místo i vězněný otec.
V mládí jste prošel různými dělnickými profesemi. Které místo pro Vás bylo nejinspirativnější?
Asi práce ve slévárně. Jako šestnáctiletý učeň jsem začal poznávat lidi zcela jiného typu, vyjadřování i hodnot, než na jaké jsem byl dosud zvyklý. A učil jsem se jim rozumět, neposuzovat a každého přijímat takového, jaký je. Byla to důležitá doba pro formování mých životních postojů. Ve slévárně jsem prožil roky svého mládí a vyrostl z kluka v mladého muže. Na lidi, s nimiž jsem se tehdy potkal, rád vzpomínám. S mnohými se setkávám dodnes.
Až v 70. letech jste mohl absolvovat Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu. V roce 1976 jste byl vysvěcen na kněze. Co vás přivedlo k rozhodnutí stát se knězem?
Rozhodování se pro kněžství byl delší osobní proces a nepřímo do něho vstoupil široký okruh přátel i třídních nepřátel a samozřejmě také mí nejbližší. Dobrodinci ve farnosti, kteří nám nezištně pomáhali v těžkých letech tatínkova věznění, aniž to věděli, kladli nevyslovenou otázku: Chceš mít také podíl na něčem dobrém, konaném bez reklamy, ve skrytu a nenápadně? Od té doby jsem toužil nějakým podobným způsobem sloužit ostatním. Dlouho jsem hledal vhodné povolání a postupně jsem všechna ostatní vyřazoval, protože jsem si uvědomoval, že v nich bych tolik nesloužil ostatním, ale snažil se, aby všechno sloužilo mně. A pak jsem poznal společenství budoucích kněží, spolužáků mého staršího bratra Karla, a cítil jsem, že jsou mi jejich postoje i smýšlení ohledně služby druhým velmi blízké. To také vyřešilo dilema mezi dvěma touhami, jestli jít životem v manželství nebo tou druhou cestou.
Až po změně režimu, v roce 1990, vás papež Jan Pavel II. jmenoval brněnským biskupem. Byl jste poměrně mladý, bylo vám 43, jak jste biskupské svěcení vnímal?
Hned po jmenování jsem vnímal tíhu zodpovědnosti, která je přede mnou, a zároveň dotek Boží důvěry. Být biskupem jsem vždy chápal jako službu Bohu a lidem se všemi poctami i pohrdáním.
Během své dlouhé biskupské mise jste se setkal se třemi papeži – Janem Pavlem II., Benediktem XVI., a papežem Františkem. Jaký jste k nim měl vztah a který z papežů Vám byl lidsky i myšlenkově nejblíže?
Na takovou otázku se obtížně odpovídá, protože každý z papežů byl zcela jiný a obdarovaný jedinečnými charismaty. Se Svatým otcem Janem Pavlem II. jsem prožil několik nezapomenutelných osobních setkání, a to, že byl prohlášen za svatého, je odpovědí samo o sobě. Papež Benedikt XVI. pro mne vždy byl a bude brilantní teolog, obdivoval jsem jeho noblesu, pokoru, celkový přehled, lidskost i zakotvení v tradici církve. Papež František obohatil církev naší doby svým důrazem na sociální spravedlnost a pozornost k lidem na okraji společnosti.
Během svého biskupského úřadu jste vykonal mimořádné dílo – obnovil jste například Biskupské gymnázium v Brně, založil jste Katolické gymnázium v Třebíči, obnovil jste Diecézní charitu Brno, podílel jste se na založení prvního hospice na Moravě a mnoho dalších. Kterého z vašich počinů si ceníte nejvíce?
Pokud mi dal Bůh možnost iniciovat mnohá zásadní díla a podílet se na uskutečnění řady mimořádných událostí, jsem za to vděčný. Přesto jsem ty nejdůležitější věci prožil v jiné než manažerské oblasti biskupské služby, v té pastýřské. Mnohokrát jsem jako kněz i jako biskup cítil působení Ducha Svatého, jeho zvláštní moc. Mnohokrát jsem si řekl, že kdybych byl vysvěcený třeba jenom pro tuto jedinou svátost, tak to stálo za to.
Po jmenování vašeho nástupce biskupa Pavla Konzbula jste se stal brněnským biskupským vikářem pro duchovní život kněží a jáhnů. Co tato práce obnáší?
Jsme zvyklí pečovat o tělesné i duševní zdraví, ale duchovní život je specifická věc. A je to velmi intimní záležitost každého člověka. Pověření, které zmiňujete, vnímám jako službu přátelské blízkosti kněžím a jáhnům. Naslouchám jejich radostem i těžkostem, snažím se je povzbudit, ale hlavně je denně provázím v modlitbě. Jsem pro ně jako ta příslovečná vrba, ke které mohou mít absolutní důvěru. Což je přece jen jiné, než když jsem byl úřadujícím biskupem, který o nich vlastně nějakým způsobem „rozhodoval“.
Letos slavíte významné životní jubileum. Co ze své životní cesty považujete za nejdůležitější?
Okamžik, kdy jsem uvěřil Bohu a v důvěře mu řekl své „ano“.
Redakce Katolických novin přeje otci Vojtěchovi vše dobré do dalších let a šťastnou cestu životem a k životu s naším Pánem.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
