Poezie

Vít Procházka Bude jaro. Bacha…   V Plzni maj lávku vedoucí u Hamburku nad proudy silnic.   Katedrální věž popíchla báň nebeskou nocí nehezkou:   tou, jež se děje a vždycky na pondělí, vždy do závěje, kamkoliv spěje vize víkendu sluncí vsáklých do uncí – – – kočičího zlata. Točí […]

Vít Procházka Chata   Nad Špičkou anglického parku Ostrov u Malých Hydčic jas sobotního odpoledne stínil chatu v lesích.   Nikdy jsem se k chatě nevydrápal:   je vysoko, je nakloněna, zespodu vypadá chatrně.   (Kdybych chaty dosáhl, nezřítila by se se mnou?   A co by bylo dál? Zahučel […]

Vít Procházka V horažďovické   V horažďovické nádraží večer spěje cupitavou lží   o věčném opakování, o povědomosti minut před odjezdem, když mostem nad Otavou zachrastí lokálka vstříc Předměstí, drážnímu latté a repete mládí. Ten vlak ale nestihneš.   Ten vlak ale v Depu rozumných důvodů recyklovali na náplně do […]

Vít Procházka Poliklinika na Denisově nábřeží   Kdyby tady byla hora Tábor, Elijáš by vrtal kazy a Mojžíš vyřezával kamení z pat i s kůží, která nadále nebude bez jizev, jako do Země zaslíbené nepáchneme ujařmení.   Nikomu nekaž o zjeveních.   Nech si pro sebe tajemné, skryté, neorámovatelné, jako […]

Vít Procházka Za katedrálou sv. Bartoloměje   Za katedrálou klamala černočerná oblaka oči.   Věž se tyčila do místa, v němž dosálal náš světelný smog, v němž si steleme světla jako Yettiho past v rovníkovém sněhu.   Za katedrálou šilhavec fixnul fuchtli samařskou lít z petky.   U pramene děravě […]

Okovy   Okovy. Vsazen jsem za ruce, za nohy do tenat železných; tráví mě můj vlastní hřích. Dušen jsem balvany svobodných rozhodnutí, svírá mě úzkost – palečnice – a přemýšlet nutí, je toto vše a dost, nebo je na světě více?   Více svobody? Potěšení? Jak má to užívat, když […]

Vít Procházka K chrámu svatého Mikuláše   K chrámu svatého Mikuláše přikreslil soumrak svou svíci.   Po zpovědnici ohýbáme se, neboť právě jsme pevní. Co neslyšet se vznítí chorálem modře hra jedinečná na rozfrcanou radost v bezprizornosti vzácné pešci, jenž ví, že není, dokud je měřen co chvíli důkazem výšky, […]

Vít Procházka Buď, anebo   Větvemi vesmír propůjčil poutníkovi řád katedrály.   Odevzdává se chóru roztroušeně třpyt sťatě po špetkách.   Zač chtít se modlit? Za mír? Záchranu? Zítřek? Ach, zas sobecké…   Jakýpak mír bez pokoje? Jakápak záchrana mravence všanc termitišti? Jakýpak zítřek zpod skleníku předpředvčerejší úrody?   Svoboda […]

Vít Procházka Krajinou k pohledání   Ocelí lávkou únorový mezičas neúží se k soudu.   Pouze a jenom k budově opevněné pro toho, komu náruč milosrdenství zajídá se a komu není moc a dost tvrdá krajina nerozená, rodící, osiřelá přec:   Krajina srdcí.   Od Popeleční středy k Velkému pátku plachtit […]