Letos ke konci května zavítají do Brna (pra)potomci českých Němců. Událost veskrze obyčejná, kdy členové jednoho středoevropského národa navštíví beze zbraní členy jiného středoevropského národa, bouří týdny mediálním i politickým prostorem. Mezi kritiky setkání se tu a tam objeví pokus sepsout věc z tzv. konzervativních, dokonce konzervativně náboženských pozic.
Jenže…
1) Konzervatismus není ideologie. Ideologie si skutečnost vybájí. Konzervatismus skutečnost vidí. A tak jí neubírá složitost. Ví, že i kdyby si pravdu ve svých představách osekal, zůstala by neosekaná v životě, a o to více by jej šokovala, paralyzovala, destruovala.
2) Pravda není naivita do kapsy. Nelze ji mít. Kdo tvrdí, že má pravdu, usvědčuje se nejspolehlivěji ze lži. Pravdu nelze obsáhnout. Nevejde se do ruky, i kdyby vzdálenost mezi palcem a malíkem vyplnila stadion Wembley. Lze ji přijmout, a to s pokorou, díky níž paradoxy, jež nám zítra právě pravda nachystá, nezatlučou nový hřeb do naší rakve, nýbrž vypustí novou řeku, která nás dopraví zas o chlup blíže k moři naší svobody.
3) Pravdou je, že nejsou dobré a zlé národy. A proč ne? Protože nejsou dobří a zlí lidé. Toužíte-li uzřít ihned darebáka, mrkněte se do zrcadla. A toužíte-li okamžitě spatřit hrdinu, jukněte tam znova. Každý v sobě nosíme vnitřního Heydricha. A každý v sobě nosíme vnitřního Kubiše. A mezi nimi svádíme svůj každodenní, svůj životní boj. A kdo tvrdí, že je určitě pokaždé ten druhý, skončí jako ten první.
4) Pravdou je, že všichni jsme vlastizrádci. Všichni jsme zrádci těch, s nimiž sdílíme domovy. Někdo tím, že páteční večer tráví s milenkou (a nikoliv s manželkou). Někdo tím, že pozornost dětem odbývá alimenty. Někdo tím, že rodičům neuspořádá ani pohřeb. Někdo tím, že senilní tetičku doviklá k přepsání chalupy. Mnozí tím, že moudrost nastřádanou staletými prozřeními předků vysají luxem zatím poslední řady módního žvástu. Jedeme v tom všichni.
5) Tudíž nefušujme Pánu Bohu do řemesla. A nevyhlašujme z titulu školeně lidské blbosti, co je a co není odpustitelné. Neboť je jediný Soudce. A naše soudy mu mohou přijít vhod leda jako materiál k obžalobě – nás přednostně.
Pozor, pointa: čím upřímněji si připustíme, jak moc jsme odkázáni na Boží milosrdenství, tím radostněji ho zakusíme s jinými. Až na samý vrchol oné Radosti. Mimochodem, víte, podle čeho poznáte, že dlíte píď od onoho vrcholu oné Radosti? Když na jiném konečně pohladíte svoji vlastní tvář (místo abyste jí „tradičně“ nafackovali).
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
