Ohledně 25. února 1948 a únorových událostí v naší zemi jsem šla do pramenů přednášek otce kardinála Dominika Duky z doby jeho dominikánského provincialátu v klášteře sv. Jiljí v Praze, z roku 1990 po sametové revoluci, kdy byl vyzván, aby popsal úlohu Římskokatolické církve v Československu v průběhu dějin, aby seznámil s naší historií též středoevropskou společnost v Německu, Rakousku, ve Francii, Španělsku. V úvodu přednášky je shrnutí povahy církve ve státě a její postavení ve společnosti. Otec kardinál se dotýká také bolestného února 1948 a souvisejících událostí.
S. M. Dominika Bohušová OP
Při přípravě této přednášky jsem byl vnitřně potěšen skutečností, že mám mluvit o naší církvi. Mohu konstatovat, že církev u nás v Čechách byla vždy ve středu pozornosti. Nikdy vlastně nedošlo k tomu, že by pozbyla, ztratila smysl zodpovědnosti vůči svému národu, vůči společnosti. Ne, neznamená to, že bych mohl s jistým radostným konstatováním uzavřít, že církev vždy dokázala jednat na výši požadavků evangelia. Ale – mám-li být spravedlivý – vždyť ani my dnes nejsme vždy schopni zcela úspěšně reagovat na problémy své doby. A tak tomu bylo i v minulosti církve v naší zemi. Byla období, kdy církev byla většinou, kdy určovala kulturní i politický život, byla období, kdy církev byla nepatrnou menšinou. A můžeme říci, že právě v těch chvílích, kdy se církev stala menšinou, její přítomnost v národě je mnohem výraznější a zřetelnější. A můžeme také konstatovat – měla větší odvahu svědčit o evangeliu. Mluvíme-li o Římskokatolické církvi v Československu, pak je nutné rozlišit její přítomnost ve třech historických zemích: v Čechách, na Moravě a na Slovensku. V Čechách je církev v současné době menšinou, která žije v jakési diaspoře mezi indiferentním obyvatelstvem. O Slovensku můžeme říci, že církev je tam církví lidovou, církví, která si udržela své tradice, především díky moderní historii, kdy to byl kostel, který chránil slovenský jazyk. Bylo to církevní, konfesní školství, které zformovalo v moderní době slovenský národ. Morava zůstává zemí jakéhosi vyrovnání. Tak, jak to připomíná známý rakouský publicista Willy Lorenz, bývalý konzul Rakouské republiky v Československu, pocházející z jižní Moravy. Morava je zemí rovnováhy, zemí smíru. A tak postavení katolicismu na Moravě je postavení vyrovnané, postavení, které může i v budoucnosti dát právě církvi na Moravě roli jakéhosi prostředníka. Ta skutečnost má své historické kořeny. Víme, že v Čechách ona polarita vývoje vychází i ze skutečnosti jisté spjatosti, ale i určitého rozlišení mezi církevní a státní autoritou. Rekatolizace probíhala jinak v Čechách, jinak na Moravě. Morava vděčí za svou dnešní podobu kulturní i společenskou veliké postavě olomouckého biskupa kardinála Ditrichštejna, preláta, který byl velkým ctitelem Karla Boromejského, kterého můžeme nazvat jedním z tvůrců tridentské reformy katolické církve.
Slovensko samo je formováno onou velkou historií Uherského království. A máme-li se zmínit o historii a o tradicích, pak můžeme říci, že katolicismus v našich národech českém i slovenském je katolicismus, který má i různá historická specifika, určité důrazy, které ho odlišují.
A ne jinak je tomu i v době po 2. světové válce a v temném období po únoru 1948.
Období 2. světové války bylo nesmírně kritické. Předcházel mu rozklad státu, pokus o vytvoření 2. republiky skončí totálním neúspěchem, rozpadem Československa, vznikem samostatného slovenského státu a Protektorátu Čechy a Morava. Můžeme říci, že období okupace bylo pro samotnou církev časem nesmírně těžkým. Ale je to období, kdy při pohřbu českého primase kardinála Kašpara Římskokatolická církev manifestovala jednotu někdejšího československého státu. Vždyť jeho pohřbu se zúčastnili biskupové Čech, Moravy, Slovenska, dokonce i Podkarpatské Rusi. Znamená to, že během dvacetiletého vývoje, kdy od roku 1935, kdy se v Praze konal Sjezd katolíků Republiky československé pod předsednictvím pařížského arcibiskupa-legáta kardinála Verdiera, došlo mezi státem a církví k určité tiché dohodě o spolupráci. Tato dohoda byla do jisté míry diktována i pod určitým strachem z politického vývoje v Evropě, s vědomím, že hrozí nebezpečí světové války a církev mohla tedy sehrát a sehrála i určitou pozitivní úlohu. Jistěže můžeme konstatovat určitá selhání, mám-li být spravedlivý, selhání v Čechách, kde nám chybí prohlášení biskupů ohledně židovské otázky. Víme také, že existuje určitý velký problém i na Slovensku, kde postoj církve byl velmi nevýrazný.
Po 2. světové válce dojde, kvůli odsouzení katolického kněze a prezidenta válečného slovenského státu Mons. Josefa Tisa k trestu smrti, k určitému odcizení mezi Čechy a Slováky, a to nejenom v rovině národní, národnostní, ale i ve fázi vlastního církevního života. Následný ofenzivní postup komunistů, kdy se komunistická strana zmocňovala důležitých pozic ve vládě, je provázen i využíváním těchto napětí, těchto neshod. A tak v rámci obviňování mnohých církevních představitelů a církevních institucí na Slovensku ze spolupráce s nacismem můžeme dnes zcela jasně identifikovat bezprecedentní protináboženský zápas, kdy česká strana právě pod vlivem onoho odcizení v důsledku druhé světové války vlastně nereagovala dostatečně důrazně a ponechávala tak mnohé proticírkevní zásahy bez odezvy.
Po únorovém puči v roce 1948 se situace vyhrocuje, biskupský sbor z celého Československa zaujímá v podstatě jednotný postoj a můžeme říci, že z velkých organizací ve státě je to katolická církev, která zcela jasnou řečí prohlašuje nemožnost spolupráce s komunistickým režimem. „Non posumus“, jak říká nezapomenutelný kardinál Beran. V 50. letech se komunistická moc pokouší o úplnou likvidaci Římskokatolické církve v Československu. Jeden z plánů předpokládal založení nové národní církve ve spolupráci s patriarchátem pravoslavné církve v Moskvě. Je to určitý stalinský projekt. Z tohoto důvodu byl svolán sjezd pokrokového duchovenstva na Velehrad. Tam většina účastníků nepřijala tuto koncepci, která skončila spíše v kuloárech; nebyla ani při veřejných zasedáních vyslovena.
Jestliže nebyla možná tato cesta, pak nastala cesta perzekucí, pronásledování, věznění. Prvním terčem tohoto útlaku se staly řehole. Noc z 13. na 14. dubna 1950 je v našem prostoru nazývána nocí bartolomějskou. Řeholní domy byly obklíčeny ozbrojenými dělnickými komunistickými milicemi pod vedením pracovníků Státní bezpečnosti a řeholníci byli odváženi do koncentračních klášterů, prostorů, ze kterých byli někteří transportováni do věznic, jiní do speciálních vojenských pracovních čet.
Druhý útok směřoval na samotný biskupský sbor, kdy velká část biskupů byla uvězněna, internována, jejich činnost byla znemožňována stálou státní kontrolou. Nové církevní zákony o státním dozoru nad církvemi, zákon zakotvující povinný státní souhlas s duchovenskou činností kněží, bez kterého duchovní nesměli vykonávat žádný náboženský úkon, – tímto způsobem byla zcela paralyzována činnost církve. Později, v srpnu 1950, dochází k prvním likvidačním zákrokům i proti řeholním sestrám, které jsou odváženy především do pracovních táborů. Jsou vystavovány různým ústrkům, jsou zařazovány na pracoviště v továrnách společně s uvězněnými ženami, které zde byly pro různé morální delikty. Později dochází ovšem ve společnosti k nespokojenosti, protože původní místa řeholnic stát nebyl schopen obsadit civilními silami, a tak velká část sester je povolána do sociálních ústavů, aby zde pracovala v domovech pro staré lidi, v ústavech pro mentálně retardovanou mládež. Můžeme sumarizovat, že více jak 70% diecézních kněží bylo vystaveno bezprostřednímu útlaku, a to nejenom pomocí policejního šikanování, ale skutečně 70% diecézních kněží prošlo věznicemi a prakticky všichni řeholní kněží a řeholníci prošli vězením, či internačními tábory. Tak tedy vypadala 50. léta obdobně v Čechách, na Moravě i na Slovensku.
Dominik kardinál Duka (R.I.P.) byl v letech 2010 – 2022 arcibiskupem pražským a primasem českým