Touto větou končí gruzínský film režiséra Tengize Abuladzeho Pokání z roku 1984 a já si ji vždy připomínám na svém cykloputování. Ne jinak tomu bylo i před několika týdny, kdy jsem se se skupinou cyklopoutníků vydala na pouť do La Saletty.
Co odlišuje putování našeho společenství od výletu? Je to prostý fakt, že cestou propojujeme chrámy míst, jimiž projíždíme. A do chrámu také směřujeme. Nedílnou a neodmyslitelnou součástí našeho poutnického společenství jsou také dva kněží, otec Jan Turko a otec Radomír Šidleja. Díky nim můžeme každý den slavit mši svatou, jsou nám k dispozici k duchovním rozhovorům a často také udělují svátost smíření. Bez jejich přítomnosti by naše pouť nebyla tím, čím má být, tedy putováním nejen do Božího chrámu, ale také sám k sobě a k bližnímu.
Moje tradice cykloputování začala v roce 2012, kdy jsem s dalšími 15 cyklonadšenci podnikla první cestu z Velehradu do Říma. Poté následoval Velehrad, který jsme spojili přes Paříž – Lurdy – Santiago de Compostela s Fatimou. Naše další ujeté kilometry směřovaly do San Giovanni Rotonda, Soluně, ze Stockholmu přes Vadstenu na Velehrad, z Loyoly do Barcelony, z Velehradu do Turína a z Turína do Říma. Letos bylo cílem našeho putování mariánské poutní místo ve francouzských Alpách – La Saletta.
Odstartovali jsme v neděli 21. 6. po ranní mši svaté ze Svaté Hory u Příbrami. Na cestu vyrazilo 42 poutníků a i přes velké horko, které sužovalo po celou dobu pouti nejen nás, ale také naše drahé doma, jsme každý den ujeli více než 100 km. Cílem našich jednotlivých etap byl mimo jiné Mnichov a v jeho blízkosti koncentrační tábor Dachau, kde byl spolu s blahoslaveným knězem z Hlučínska Richardem Henkesem, vězněn také kardinál Josef Beran.
Dále jsme navštívili Regensburg, Curych, Bern, Annecy a Grenobl. Cyklistickou lahůdkou se pro mě stala cesta kolem Bodamského a Ženevského jezera. Nezapomenutelné bylo přijetí u sester cisterciaček v Kloster Magdenau, které nám umožnily strávit v tichu a jistém odloučení od civilizace noc ve svém klášteře.
Cestou jsme míjeli bezpočet křížů, kapliček i křížových cest. A měli jsme možnost sledovat nejen proměnu krajiny, ale také svým způsobem proměnu sebe i ostatních. A v neposlední řadě též vztahů v našem společenství. Putování kolem řek a jezer, které nám nabídly osvěžení ve svých chladných a průzračně čistých vodách nám ulevovalo od veder i od každodenní námahy.
Pouť končila tzv. „královskou etapou“, která vedla z Grenoblu na La Salettu. Byla náročná nejen svým profilem, kdy jsme na délce 80 kilometrů nastoupali 2 500 m, ale i tím, že jsme v nohách měli našlapáno všech 11 předchozích etap. Během této poslední etapy jsem v samotě a tichu uzavírala své putování. Ukrytá v horách, ale neukrytá před Bohem jsem se pomalu přibližovala k místu, kde se zjevila Panna Maria. A kde mě a nás všechny očekávala.
Mlčím a po tváři mi stékají slzy únavy, ale především slzy vděčnosti a odevzdanosti. Právě začíná světelný průvod, modlitba růžence a poté naše mše svatá zakončená chvalozpěvem: Bože chválíme Tebe… I když se ve světě vše mění, Ty sám jsi bez proměny…
Přijíždí autobus Pavla Davida, aby nás druhý den odvezl domů. Než se tak stane, je mi umožněno vstoupit do ticha poutního místa a nechat toto ticho vstoupit do mého srdce. Ticho a mlčení se rozprostřelo také mezi námi cyklopoutníky. V podvečer 3. července se každý z nás loučí s místem i jeho geniem loci a odjíždíme domů. Tato cesta vede opět do chrámu… Ejhle oltář Hospodinův září… tentokrát na Velehradě.
Martina Terezie Kalábová
Foto: archiv autorky
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
