„Žádný, kdo zažehne svítilnu, ji nedá na nějaké ukryté místo nebo pod kbelík, ale na stojan, aby ti, kdo vcházejí, viděli svit,“ (Lk 11,33) říkal Pán svým učedníkům. Ta slova platí pro Ježíšovo učení. Lidé ovšem neukrývají jen evangelium, ale také díla, která se na něm zakládají. Podobně máme tendenci, aby nám světlé stránky naší každodennosti zevšedněly a abychom dobře známé lidi a věci podceňovali. Uvažte třeba takový Kancionál: do ruky ho bereme se samozřejmostí kapesníku, ale člověku, jenž ví, co stojí práce vytvořit literárně-hudební výbor takového rozsahu a historického záběru, se při pomyšlení na ty galeje zatočí hlava.
Kromě toho, že je Kancionál souborem schválených liturgických zpěvů, se také jedná o knihu poezie svého druhu, ač asi běžný uživatel není zvyklý jej takto chápat. Z hlediska literárních dějin stojí za pozornost, že Kancionál obsahuje mnoho textů vzniklých před rokem 1800 čili mnoho textů spadajících do sféry tzv. starší české literatury. Starší česká literatura se dnes nachází ve svízelném bodě, jelikož – a) se velmi málo vydává, b) se velmi málo čte. V tomto kontextu Kancionál zaujme, neboť – dovolím si ten troufalý názor – patrně jde o vůbec nejčtenější edici starší české literatury. Společný zpěvník českých a moravských diecézí, jak zní jeho podtitul, vnímám rovněž jako řadu jmen – jeden přispěl třemi písněmi, jiný jedinou a Vladimír Šťastný, na nějž se dále zaměřím, šesti.
Vybral jsem ho jako příklad, stejně bych mohl pojednat o kterémkoli jiném z oněch autorů. Chtěl jsem prostě na určitém vzorku ukázat, že za hesly v záhlaví písní se rozkládá šíře rozmanitého životního díla, a tedy i šíře povahová, lidská, duchovní. Vyhledal jsem Šťastného sbírky poezie a po dlouhém listování zažloutlými svazečky jsem zvolil sedm básní, jež s krátkým komentářem uvádím níže. Na úvod si ještě dovolím napsat několik vět k životní pouti Vladimíra Šťastného.
Mimořádné oblibě se dodnes těší jeho jeho písně Žije! Kristus povstal z hrobu (č. 413) a Bože, cos ráčil před tisíci roky (č. 828), což je dosud asi jediná píseň, jež se dá, aspoň v katolickém prostředí, považovat za moravskou hymnu. Na svět přišel v Rudíkově u Velkého Meziříčí, když se psal rok 1841. Prvorozený ze sedmi sourozenců, syn učitele. Od něj, hádám, nasál lásku k psaní, neboť otec vytvářel do kalendářů a časopisů články o štěpařství a hopodaření, sbíral pohádky a byl to veršovec. Mladý Vladimír odchází na gymnázium do Brna, kde po maturitě studuje teologii. Kněžské svěcení přijímá roku 1864. Během studia přilnul k literárnímu vzoru Františka Sušila, tohoto kněze, spisovatele a na Moravě nejzasloužilejšího sběratele lidových písní. Roku 1867 nastoupil na Slovanské gymnázium v Brně jako profesor katolického náboženství a v práci tam vytrvá po 32 let. U žactva získal značnou oblibu díky své vlídnosti, vlastenectví a podpoře chudých žáků.
Do literárního dění Šťastný vstoupil prvotinou Kvítí májové (1869), což je sbírka především mariánských básní. V knížce Kytka z Moravy, vyšlé 1879, najdeme hlavně národní epiku (cyrilometodějská a velkomoravská tematika), která se tehdy těšila popularitě – verše jsou prodchnuty vlivem Rukopisu královédvorského, Erbenovy Kytice, Vítězslava Hálka a lidového vyprávění. Cyril a Metoděj, Velehrad, legendy, národní pověsti a historické reminiscence – to je těžiště též sbírky následující, pojmenované Hlasy a ohlasy (1892); mimo zmíněné tvoří její významnou část básně příležitostné, složené obvykle k něčí poctě a přednesené v den nějakého jubilea či slavnosti. Ukázky Šťastného díla jsem vyňal až z jeho sbírky poslední, která byla uveřejněna roku 1894 s titulem Hory a doly. Nití vinoucí se napříč Šťastného tvorbou je nerozlučné spojení lásky k církvi a vlasti. Překvapivě nám dnes zní fakt, že nyní takřka neznámý veršotepec v 70. a 80. letech proslul coby největší žijící básník Moravy. Z jeho překladů za zmínku jistě stojí zveršovaný převod Tomáše Kempenského: Čtvero knih o následování Krista.
Cenný talent Šťastného spočíval v organizačním umu, takže vedle vlastního psaní vytvářel podmínky pro publikaci jiných autorů. Pracoval ve výboru Matice moravské nebo např. vedl Dědictví sv. Cyrila a Metoděje (přes 20 let). Za obzvláště výrazný čin nutno považovat založení časopisu Obzor, který také 30 let redigoval a finančně podporoval. Vezměme přitom v potaz, že okolo periodik se v 19. století soustředilo intelektuální dění a s jejich vznikem a zánikem v národě mnohdy vznikaly a zanikaly ideové proudy. Obzor byl beletristický a populárně-naučný časopis a Šťastný do něj přispíval mravními rozhledy, polemikami, aktuálními eseji, jubilejními články či literárními recenzemi; vycházely mu ovšem také cestopisy, epigramy a humoresky. K sociálnímu rozměru práce Vladimíra Šťastného ještě dodám, že sloužil v roli duchovního správce Mariánského ústavu, jenž sdružoval penzionát, školu, sirotčinec a útulek pro děvčata hledající službu. Dožil na odpočinku ve vilce v Obřanech u Brna; zemřel na následky dlouholeté srdeční choroby a rakoviny žaludku roku 1910.
Píseň beze slov
Prší, prší do lupení,
deštík šustí nad hlavou,
nastalo mi rozloučení
se zelenou doubravou.
Není pláč to – hudba šumná
zazvučela znenáhla,
jak by byla ruka umná
do strun lesa zasáhla.
Beze slov to píseň jemnou
pěje les i moje hruď,
každý list se loučí se mnou:
milý druhu, s Bohem buď!
Báseň otevírá nadpis, jenž obsahuje rozpor: Z čeho se píseň skládá, když chybějí slova? ptá se čtenář a je nasnadě, že pisatel veršů bude chtít nabídnout neotřelý pohled na cosi dobře známého. Déšť, jehož zvuk je na začátku evokován, odmítne mluvčí spojovat s pláčem a vidí v něm jakoby prsty, které drnkají na struny-listy. Tak se les proměňuje v hudební nástroj. Obraz přírody, v níž se probouzí vědomí, nalezneme v Písmu svatém, kde různé části stvoření vzdávají Bohu chválu, jak čteme např. u proroka Daniela ve zpěvu tří jinochů či v řadě žalmů. Tato představa byla blízká též barokní poezii, jak ukazuje kupříkladu Fridrich Bridel v Životě svatého Ivana, jemuž je nejhlubší hvozd místem pro setkání s Bohem. Zde však přece jen vlivem romantického postoje nabývá básníkovo zalíbení v lese nových kvalit a stává se řekněme přátelstvím.
Poustevník
Kde se k nebi pyšně nese
sosen lepý chrám,
ve starém já svatém lese
poustevníka znám.
U kapličky svaté Panny
vyvolil si stan,
ze skal, z mechu zbudovaný,
krytý ze všech stran.
Tam on dnem a nocí prodlí
bdělý v každý čas,
růženec se stále modlí
zvučný jeho hlas.
Neruší jej ptáčků pění
ani stromů ples;
často s ním se na modlení
vydá celý les.
A kdo slyší poustevníka,
prodlí v lese rád,
a s ním z plna srdce říká
„Zdrávas!“ na stokrát.
Víš, kdo se tak zbožně cvičí
prostřed doubravy? –
Ve skalách tam poustevničí –
potok bublavý.
Mluvčí navozuje atmosféru vyprávění legendy. Estetického účinku zde básník dosahuje předně pomocí pointy. Les naplněný pohybem, který neruší samotu, naplněný zvukem, který neruší ticho, stává se mu „chrámem“. Přirovnání přírody k liturgickému prostoru Šťastný rozpracovává v mnohých pasážích své knihy – vždyť jeden celý pododdíl nazval Lesní pobožnosť. Na tom vidíme, že úcta k volné krajině není něčím novým, vynálezem přítomného století. Moudrému člověku byla vlastní již dávno, a křesťan proto nepotřebuje zákony, směrnice ani módní entuziasmy, aby věděl, že má důvod se stvořením, skýtajícím přirozený řád, jemně zacházet a jej ctít.
Prázdniny
Zlaté časy! plné klasy
dozrávají na poli,
a nás žáky jako ptáky
vypustili ze školy.
Lalala, lalala,
doba prázdnin nastala!
…
Dál a dále neustále
rájem kráčí lehký krok
a když slábne, síla chabne,
pěnivý jej zpruží mok.
Lalala, lalala,
doba naše nastala!
V lípy stínu k odpočinu
sbor náš let svůj zastaví,
oddechnem si, připijem si
na volnosť a na zdraví!
Lalala, lalala,
doba prázdnin nastala!
Jde o výseč z delšího celku, jehož refrén začínající citoslovcem „lalala“ napovídá, že byl zamýšlen Šťastným jako píseň. Dal v ní průchod své empatii, svému kantorskému pochopení pro svěřené chlapce a jejich radosti. Navrací se tu motiv volnosti – pro žáky je použita metafora propuštěných ptáků, mluví se o jejich letu – to je pozoruhodné, že jako pravá radost oněch mládežníků je představen právě pohyb, chůze. Pivo, jakož i stín lípy skýtající osvěžení pak dokreslují veselou náladu písně a dodávají jí národní ráz. Význam podtrhuje zvuková složka textu: rým se vyskytuje nejen na konci veršů, ale pravidelně též uprostřed.
Znojmo
Nad sráznými skaliskami
z Dyje strmý hrad se zvedá,
vlnám proudu, vlnám času
čelí věž i bašta šedá.
Za ním města, domy, chrámy
věstí dávných věků chválu,
rylcem dějin vyryta v nich
slavná jména českých králů.
Břetislava vítězného
paměť slaví hrad ten tvrdý,
hradby, města, svatostany –
Otakarův pomník hrdý.
Zlatého kdys krále slávou
všecka hora zazářila, –
a když shasla hvězda jeho,
padlého lva v srdci kryla.
A tam otce Karlovo zas
jméno svítí z chrámu čela,
svítí z něho z šerých dějin
sluncem doba míru skvělá.
Město nevděčné! Že nechceš
královským ni býť, ni slouti?
Jak to spravíš? Nezbude ti
než se v trosky rozsunouti! –
Výšeuvedené řádky svého času reagovaly na konkrétní kauzu znojemských občanů, kteří žádali zrušení přídomku „královské“ pro své město. Shlížíme-li spatra na lidi, jež žili v dobách králů, podobáme se oněm Znojemanům. Je velmi snadné a krátkozraké vysmívat se předkům a rozdíly mezi nimi a námi prostě označit za pokrok. Můžeme říci, že jsou dnes lidé ctnostnější nebo šťastnější než v minulosti? Dnešní člověk rád označí čest za přežitek, za rozmar či projev nabubřelosti – protože cti je těžké dostát. Znamená ve skutečnosti lpění na vlastní lidské důstojnosti a ta je darem od Boha. Chtějme tedy rozumět různým „přídomkům“, jež nám zanechaly dějiny, třeba si pak sebe budeme vážit.
Věnování
„Líto mi, že péro Tvé nám
ničeho z cest neuchystá; –
co mám z Tvého cestování?“ –
psal mi jakýs – egoista.
Nuže, hrstku prostých kvítek
sebral jsem Ti, milý druhu,
žádný lotos ani protěž,
jsou to kvítka z našich luhů.
Vesele a bujně kvetly
na lesnaté, slunné stráni;
nyní ovšem na papíře
uvadlý jen list se sklání.
Tobě v dárek suché květy
vzpomínkami v kytku vinu;
přijmi ji, však věz, že bereš
s ní též její – spoluvinu.
Všimněme si, že básník tu obrací pozornost ke svému vlastnímu řemeslu – ke komponování textů, k broušení veršů. A činí tak s jasnozřivou upřímností: přiznává se ke ztrátám, které mu to řemeslo působí. Když v básni zachytí díleček reality, část myšlenky či citu, tento zaznamenaný kus jakoby odumírá. Je to daň, kterou platí za sdílení onoho prožitku. Touha konzervovat prožitky se může stát dokonce jakousi obsesí, zvláště jsou-li k dispozici tak pohotové záznamové nástroje jako fotoaparát. Působí pak pokušení nahrazovat účast na životě zaznamenáváním života. Střípek reality ponechaný pouze v paměti uchopuje člověk niterněji, ač se musí smířit se zapomněním.
Obrázek
Obrázek prostý jen
přináším z Hostýna,
mile však nad ním se
dumá i vzpomíná.
Božské tu Dítko jest
s Matičkou Marií,
jak bleskem klikatým
Tatary pobíjí.
Tatary pobíjí,
křesťany napájí,
až celou Moravu
nepřátel uhájí.
Dobře ti, vlasti má,
pod svatým Hostýnem,
dokud tu vévodí
Matička se Synem.
Dobře ti, vlasti má,
pod jejich ochranou,
kdy nouze největší,
blesky zas zaplanou.
Zaplanou, zaženou
všech vrahů přívaly,
kéž jen ti strážcové
byli jak bývali!
Čtena nahlas vyjeví tato poetická skladba svůj podmanivý rytmus. Určuje ho hlavně slabičný rozměr veršů, všechny jsou totiž šestislabičné. Dále nepřehlédněme, že přesně v polovině verše (za třetí slabikou) se vždy nachází mezera – jedná se tedy o cézuru, o mezeru spoluutvářející pravidelný rytmus. Jednotu i zapamatovatelnost básně posilují opakování slov i celých veršů: druhá a třetí strofa – „Tatary pobíjí“, čtvrtá a pátá – „Dobře ti, vlasti má“, pátá a šestá – „zaplanou“. Jako v mnohých jiných Šťastného básních zaujímá mluvčí rovněž v této postoj zadumání. Několik prostých prvků vyobrazení svatohostýnské madony vyvolá mluvčímu vzpomínku na událost, jež vzápětí povyšuje na archetypální děj: Morava je požehnaná země, zvenčí však přichází hrozba; Moravané se poroučejí ochraně Matky Boží a jejího Syna, ti mocně zasáhnou a z křesťanské Moravy nepřátele vypudí. Vlast nápor neustojí, aniž by se znala k Bohu. Proto v závěru pisatel vyslovuje obavu. Oněmi strážci se patrně míní Maria s Ježíšem, a nepochybuje se tedy o moci a věrnosti strážců, nýbrž o stálosti lidu. Až přijde na Moravany nouze, zvolí si opět za útočiště Hostýn?
Prosba
Byl kdysi máj a s kytkou prvních fial
jsem, Matko Páně, stanul před Tebou;
Tvůj úsměv milý květy prosté přijal
a osvěžil jak rosa duši mou.
Byl jiný máj – a před Tebe jsem klesl,
ó Panno svatá, s věncem trnovým;
Tys pomohla, bych jeho tíži snesl
a trn se ovil květem nachovým.
Jest zase máj a růži Tobě kladu
dnes na oltář, ó Matko přemilá,
květ lásky čisté; přijmi její vnadu,
by ctností lahodou se rozvila.
Čtenář této básně hledí na plynutí času, neboť každá ze stří strof bilancuje určitý úsek životní pouti. Kromě času plynoucího ovšem autor zpodobnil čas cyklický – s roční pravidelností nastává mariánský měsíc máj. Stále se navrací období milosti a poutník promlouvající těmito verši se zas a znova odebírá před tvář Bohorodičky, takže Boží útěcha se mu spojuje s jedním určitým místem, kam opakovaně přichází. Navzdory proměnlivému běhu života skýtá Maria protagonistovi básně pevný bod. Vždy jí přináší květiny, které jsou znamením jeho aktuálního stavu, a s nimi obětuje sebe sama. Z řady básní svázaných do sbírky Hory a doly vyčnívá Prosba rytmem řeči: jednak verše jsou poměrně dlouhé (10 nebo 11 slabik), jednak spád je jambický – to znamená, že tvůrce volil takový slovosled, aby se střídala přízvučná a nepřízvučná slabika a aby verš začínal nepřízvučnou. Přestože pro jamb je typické výrazné jednoslabičné slovo na konci verše, pro náš text to neplatí, tudíž verše jsou uzavírány způsobem tzv. ženským, který vyznění verše jakoby změkčuje. Zkušenému čtenáři poezie to už dává dohromady určité sdělení: báseň to zabarvuje melancholickým tónem, do popředí vystupují prvky lyrické, stav rozjímání, děj se zvolňuje, všechny významové znaky se zahalují do par tajemství.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!