„Žádný biskup, žádný kněz… nejedná ze sebe samého. Úřad je vždy vztahový: směřuje ke Kristu, k církvi, je vykonáván ve společenství s tradicí… Izolovaný úřad není úřadem katolickým.“ – Archimandrita Dr. Andreas‑Abraham Thiermeyer
Hlavní teze: Proč se církevní úřad nikdy nesmí stát jevištěm vlastního „já“
Tam, kde se úřad proměňuje ve scénu vlastního já, se nejprve rozpadá lex orandi, poté lex credendi a nakonec i důvěryhodnost církve. Kde však úřad zůstává službou pravdě, tam se osoba (jeho nositele) nepotlačuje, ale proměňuje: od sebevyjádření ke svědectví o Kristu.
Předmluva
Církevní úřad dnes stojí pod dvojím tlakem. Na jedné straně se od biskupa, kněze a kazatele očekává osobní věrohodnost, lidská blízkost, autenticita a jazyk, který se bytostně dotýká existence. Na straně druhé však právě toto očekávání skrývá nebezpečí, že se úřad nenápadně přesune od služby Kristu a jeho církvi do prostoru subjektivního sebevýkladu. Nositel úřadu pak přestává být průzračným pro tajemství, které mu bylo svěřeno, a začíná klást do středu sebe samého – svůj pohled, své pocity, svůj výklad, svou vizi.
Tyto krátké úvahy chtějí pomoci znovu promyslet vnitřní smysl církevního úřadu a jeho poslání. Nechtějí prosazovat neosobní teologii úřadu ani popírat legitimní osobní dimenzi hlásání. Chtějí však především připomenout to, že církevní úřad není prostorem náboženské seberealizace, nýbrž svátostnou službou pravdě, církvi a liturgii. Nejde o potlačení osoby, nýbrž o její očištění a proměnu. Cílem není anonymita, ale osobní pokora; ne vyjádření vlastního „já“, nýbrž prozařování Krista v našem světě a v naší konkrétní situaci.
I. Základní teze
Dobrý biskup, kněz a kazatel nesmí být „ego‑tripperem“ (= člověk, který „si jede na svém já“, zabraný do sebe; pozn. redakce), protože církevní úřad není svou podstatou seberozvíjením, nýbrž sebedarováním. Nejde o výraz osobní originality, nýbrž o účast na poslání, které církev předchází. Kdo je vysvěcen, nedostává plnou moc k náboženské sebestylizaci, nýbrž úkol věrně opatrovat, hlásat, slavit a vydávat svědectví o tom, co mu bylo svěřeno.
Proto platí:
- Úřad se přijímá, nikoli vynalézá.
- Slovo se svěřuje, nikoli produkuje.
- Liturgie je dána, nikoli vytvářena.
- Církev je Kristovo tělo, nikoli rezonanční prostor pro osobní sebeinterpretaci.
Tam, kde se tento řád vytrácí, nastupuje na místo služby sebeprosazování; na místo věrnosti nastupuje nárok na rozhodující výklad; na místo svátostné formy nastupují osobní preference; na místo duchovní autority nastupuje náboženská sebereprezentace.
II. Biblický základ: Úřad žije z oprošťování se od vlastního „já“ (něm. „Ent-Egoisiegung“)
Písmo svaté nezná případy, že by nositel úřadu zvěstoval sebe sama. Apoštolský úřad je svou vnitřní strukturou proti-narcistní. Žije tím, že vlastní „já“ ustupuje ve prospěch Krista.
Apoštol Pavel říká zcela jednoznačně:
„Neboť nehlásáme sami sebe, nýbrž Ježíše Krista jako Pána“ (2 Kor 4,5).
Tím je již odmítnuto pokušení každé sebestředné tendence. Kazatel není obsahem svého kázání, ale služebníkem Slova.
Jan Křtitel formuluje trvalý zákon každé duchovní služby:
„On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3,30).
Cílem služby není vlastní profil, vlastní viditelnost ani vlastní efektivnost, ale zjevení Krista.
Také Pánovo slovo v Mk 9,35 platí jako trvalý základ:
„Kdo chce být první, ať je služebníkem všech.“
V Božím království přednostní postavení nikdy neznamená sebezdůraznění, ale sebedarování. Úřad proto není místem inscenace moci, ale formou služby.
Nejhlubší podobu této služby nacházíme v samotné kenózi Krista:
ne sebezajištění, ale sebevydání;
ne sebeprosazování, ale poslušnost;
ne lesk vlastního „já“, ale odevzdání sebe až na kříž.
Proto musí být každá duchovní služba znovu a znovu podrobována otázce:
Mluvím proto, aby bylo slyšet Krista – nebo proto, aby lidé vnímali především mě samotného?
III. Patristická orientace: „Já“ ve službě „my“
Církevní otcové nikdy nechápali duchovní úřad jako pole osobního sebevyvyšování.
- Augustin: „Pro vás jsem biskupem, s vámi jsem křesťanem.“
Augustin vyjadřuje podstatu úřadu nepřekonatelnou větou: „Vobis enim sum episcopus, vobiscum sum christianus.“ – „Pro vás jsem biskupem, s vámi jsem křesťanem.“
V tomto výroku je obsažena celá spiritualita úřadu. Biskup nestojí nad církví jako náboženský génius, nýbrž v církvi jako pokřtěný. Úřad je odpovědným vztahem pro druhé, nikoli scénou pro obraz sebe sama.
- Řehoř Veliký: Nebezpečí hledat ve službě sám sebe
Řehoř Veliký naléhavě varuje před tím, že by pastýř mohl ve službě hledat především sám sebe. Toto varování má až znepokojivou aktuálnost. Je možné jednat církevně, kázat, vést, liturgicky slavit i pastoračně vystupovat – a přesto v hlubině srdce hledat jen sebe: uznání, vliv, ohlas, výkladovou převahu, potvrzování vlastního obrazu.
Právě proto potřebuje každý nositel úřadu každodenní zpytování svědomí:
Sloužím skutečně svěřenému stádu – nebo využívám službu k tomu, abych si udržoval vlastní obraz o sobě?
- Jan Zlatoústý: Kazatel stojí mezi Bohem a lidem
Jan Zlatoústý chápe kazatele jako toho, kdo stojí mezi Bohem a lidem. To znamená: je prostředníkem, nikoli středem. Nesmí Slovo přizpůsobovat sobě, nýbrž musí sebe přizpůsobovat Slovu.
Kázání se duchovně míjí cíle, když už není výkladem Písma, ale výkladem – ba dokonce „show“ – vlastní osobnosti.
IV. Současné pokušení: od „věříme“ k „myslím si“
Církev dneška žije v kultuře, která vysoce oceňuje autenticitu, bezprostřednost prožitku, subjektivní vnímání a osobní výrazovou originalitu. Mnohé z toho je pochopitelné a samo o sobě nikoli chybné. Hlásání evangelia nemá být abstraktní, neosobní ani odtržené od života. Přesto zde hrozí vážné nebezpečí.
V kázáních se objevují formulace, které se zpočátku jeví jako neškodné:
„Co mě oslovuje“, – „já to vidím takto“, – „má vize“, – „chci“, – „já to cítím“, – „myslím si“.
Takové způsoby vyjadřování nejsou samy o sobě problematické.
Teologicky ožehavými se stávají tehdy, když „já“ přestává být svědkem evangelia a stává se jeho měřítkem. Tehdy se posouvá duchovní gramatika: od credimus k „myslím si“, od zjevení k „podle mé zkušenosti“, od církve k mé osobě, od předané pravdy k mé individuální interpretaci.
Církev však není scénou pro individuální sebereflexi. Je svátostí, znamením a nástrojem spásy. Proto nemá nositel úřadu chtít být původcem poselství, nýbrž se má stát průzračným vzhledem k tomu, který ho poslal. Platí tedy: k autenticky církevnímu hlásání náleží věcně pevný přednes kázání z ambonu či z katedry – nikoli ony „showmistrovské“, sebeinscenující, s mikrofonem v ruce mezi lavicemi se pohybující výstupy, které bývají zpravidla jen trapné.
V. Tři vnitřní ohrožení církevního úřadu
- Relativismus
Relativismus v církevním prostoru neznamená prostou skromnost či citlivost, nýbrž erozi přesvědčení, že církvi byla svěřena závazná pravda. Jestliže se pravda redukuje jen na perspektivu, proměňuje se úřad v moderátora různých názorů. Kázání se pak stává náboženskou komunikací, nikoli svědectvím. Nauka je nabízena jako jedna z možností, nikoli jako závazná orientace. Liturgie se mění ve výraz proměnlivých zkušeností, nikoli v sakramentální formu víry.
Kde je však pravda relativizována, tam se nakonec rozpadá i samotná podoba úřadu. Neboť kdo již nemyslí na základě přijaté pravdy, bude nutně vycházet ze svého vlastního úsudku.
- Subjektivismus
Subjektivismus přesouvá měřítko do nitra jednotlivce. Základní otázka pak již nezní:
Co církev přijala jako poslání?
nýbrž: Co cítím? Co považuji za přesvědčivé? Co se mi zdá vhodné?
To je zvlášť nebezpečné právě v kázání a v duchovní promluvě. Jistě, kazatel má mluvit osobně. Kázání však nikdy nesmí být soukromé. Svědectví kazatele nemá odhalovat jeho vnitřní rozpoložení, nýbrž má nechat zářit pravdě evangelia skrze jeho život tak, aby byl rozpoznatelný Kristus.
- Individualismus
Individualismus vytrhává úřad z communia církve. Biskup se pak jeví jako vizionář vlastních reformních projektů, kněz jako autonomní tvůrce, kazatel jako originální interpret. Avšak žádný biskup, žádný kněz ani žádný kazatel nejedná ze sebe samého. Úřad je vždy vztahový: zaměřený na Krista, orientovaný na církev, žitý ve společenství tradice, vázaný na lex credendi a věrný lex orandi. Izolovaný úřad není úřadem katolickým.
VI. Lex orandi – lex credendi: liturgie chrání před egem
Nejhlubším místem, kde je církevní úřad chráněn před sebeinscenací, je liturgie. Liturgie totiž není prostorem osobního sebevyjádření ani sebeprezentace, nýbrž místem, kde se církev modlí to, v co věří, a věří v to, co se modlí.
Lex orandi – lex credendi znamená: způsob modlitby utváří způsob víry. Proto liturgická věrnost není nikdy pouhým rubricismem, ale službou pravdě.
Jestliže nositel úřadu liturgii personalizuje, instrumentalizuje nebo improvizačně přetváří, nejde jen o otázku vkusu. Oslabuje se tím pouto mezi modlitbou a vírou. Tam, kde se liturgie stává scénou pro osobní akcenty, zatemňuje se mystérium.
Liturgie není vlastnictvím celebranta. Není místem, kde by kněz předváděl svou kreativitu či biskup inscenoval svou osobní agendu. Je jednáním Krista a církve. Ona formuje služebníka. Je starší než jeho preference, větší než jeho pocity a svatější než jeho stylová rozhodnutí.
Proto platí: dobrý celebrant nestojí mezi lidem a mystériem, ale slouží tak, aby se mystérium mohlo svobodně projevit.
VII. Úřad jako služba pravdě
Klíčovým pojmem pro pravé chápání církevního úřadu je formule „Cooperatores veritatis“ – spolupracovníci pravdy (heslo papeže Benedikta XVI.).
Tento výraz s mimořádnou přesností vystihuje podstatu duchovní služby. Nositel úřadu není vlastníkem pravdy, není jejím vynálezcem ani režisérem. Je spolupracovníkem pravdy, která ho předchází, nese, usvědčuje a které má sloužit.
Z toho plyne několik důsledků:
Nositel úřadu nehlásá své myšlenky, ale evangelium. – Nekáže sebe, ale Krista. – Nevykládá skutečnost autonomně, ale ve světle Písma, tradice a církve. – Nejedná libovolně, ale v sakramentální a církevní vazbě.
Úřad proto nikdy není prostorem seberealizace. Je službou pravdě, kterou je třeba hlásat „vhod či nevhod“. Kdo chce uskutečňovat sám sebe, bude mluvit s očekáváním, že mu budou přitakat, strategicky a s ohledem na image. Kdo je spolupracovníkem pravdy, bude jednat pastoračně moudře a lidsky citlivě, avšak nikdy na úkor pravdy.
VIII. Kázání: osobní, ale ne soukromé
Kázání patří k nejcitlivějším oblastem církevního úřadu. Právě zde se totiž právem očekává autentičnost. Živé kázání musí být osobní – nesmí se však stát soukromým.
Správné uspořádání kázání je toto:
- Písmo, 2. výklad, 3. aplikace.
Nesprávné uspořádání je toto:
- já, 2. můj pohled, 3. náboženské osvětlení.
Dobrý kazatel mluví ze svého života, nikoli o sobě samém. Vnáší do kázání zkušenost, avšak podřizuje ji Písmu. Používá osobní jazyk, nikoli jako sebeprezentaci, ale jako formu svědectví.
K přezkoumání každého kázání pomáhají tři otázky:
- Stává se v tomto kázání větším Kristus – nebo zajímavějším kazatel?
- Uvádí kázání hlouběji do Písma a do mystéria – anebo především do myšlenkového světa kazatele?
- Odchází posluchač s evangeliem – anebo především s dojmem sebeinscenující osobnosti?
IX. Pravý protějšek: průzračný pastýř
Protikladem „sebe prezentujícího“ kazatele není bezduchý funkcionář, nýbrž průzračný pastýř. Je osobností, ale jeho osobnost se nestává tématem. Má profil, avšak jeho profil slouží pravdě. Mluví vlastním hlasem, avšak nikoli z vlastní svévole.
Průzračný pastýř:
mluví osobně, ale ne soukromě; vede rozhodně, ale ne svévolně; slaví důstojně, ale nikoli sebesinscenovaně; učí jasně, ale ne ideologicky; naslouchá, aniž by propadal relativismu; je pokorný, aniž by byl nerozhodný; je otcovský, aniž by se stal paternalistickým.
Smí říkat „já“, avšak jeho „já“ je vždy včleněno do většího „my“:
do „my“ církve, do „my“ liturgie, do „my“ svatých, do „my“ apoštolské tradice.
X. Důsledky pro biskupy
Biskup má zvláštní úkol: má ve své osobě zviditelňovat jednotu učení, liturgie a vedení. Právě proto je u něj nebezpečí – i odpovědnost – obzvlášť veliké.
Biskup se nesmí stát náboženským názorovým vůdcem vlastní ražby. Není především komentátorem církevního dění, nýbrž strážcem víry, prvním liturgem své (místní) církve a viditelným principem jednoty.
To pro biskupa znamená:
– Nehovoří především ze své osobní preference, nýbrž z pověření církve. – Nepěstuje styl trvalé sebereference. – Nevykládá synodální naslouchání jako oslabení závaznosti nauky. – Nechápe liturgické vedení jako reprezentaci své osoby, nýbrž jako službu svátosti jednoty. – Nevyzdvihuje kněze pro osobní přizpůsobivost, nýbrž pro věrnost pravdě, duchovní vyzrálost a církevní jednotu (communio).
Biskup, který staví do středu sebe, nutně poškozuje biskupský úřad. Naproti tomu biskup, který slouží s pokorou a jasností, nechává církvi zářit coby církvi.
XI. Důsledky pro kněze a jáhny
Kněz je spolupracovníkem biskupa a služebníkem Božího lidu. Jeho identita není autonomní ani založená na sobě samém. Má podíl na přijatém úřadu.
To pro kněze i jáhna znamená:
– Není pánem liturgie, ale jejím služebníkem. – Není autorem vlastních podob víry, ale vykladačem toho, co bylo přijato. – Není terapeutem náboženských nálad, ale svědkem pravdy. – Nežije z odezvy obce, ale z Krista. – Smí být v kázání i pastorační službě osobní, nikdy však chtivý sebe.
Kněz, který se musí neustále vyjadřovat sám k sobě, se vnitřně zotročuje. Kněz, který spočívá v Kristu, nemá potřebu neustále vystavovat sám sebe.
XII. Důsledky pro kandidáty kněžství a seminaristy
Právě v době formace je nutno vyjasnit správný vztah mezi osobou a úřadem. Seminář nesmí být místem, kde se připravuje náboženská kariéra své osoby, nýbrž prostorem, v němž je „já“ uspořádáváno, očišťováno a formováno ke službě.
Kandidát kněžství se musí učit: – že povolání není seberealizace, nýbrž volání a odpověď; – že liturgická formace nacvičuje věrnost tajemství; – že kázání není sebevyjádření, ale služba slovu; – že duchovní zralost se projevuje v pokoře, schopnosti učit se a poslušnosti; – že církevní poslání neroste z originality, nýbrž z věrnosti.
Důležitými měřítky ve formaci jsou proto tyto otázky: Dokáže kandidát ustupovat do pozadí, aby se stal viditelným Kristus? – Dokáže přijmout liturgickou formu, aniž by ji okamžitě přetvářel podle sebe? – Dokáže mluvit, aniž by inscenoval sám sebe? – Dokáže vést, aniž by v tom hledal sám sebe? – Dokáže přijmout korekci, aniž by reagoval narcisticky?
XIII. Důsledky pro teologickou formaci v homiletice a liturgii
Teologická formace – zvláště v oblastech homiletiky a liturgie – nese zvláštní odpovědnost za podobu církevního úřadu zítřka. Právě zde se rozhoduje, zda se budoucí kněží a jáhni naučí prezentovat sami sebe – nebo dávat hlas Kristu.
Nejde přitom o návrat k formalistickému, čistě schematickému či jen definitorickému přístupu. Takové zúžení by odporovalo živému charakteru hlásání stejně jako subjektivistická libovůle.
Cílem je spíše duchovně i teologicky prostoupená objektivita, která umožňuje věrně a zároveň v živé přítomnosti otevírat evangelium a učení církve.
Homiletika proto nesmí být chápána především jako technika rétoriky nebo jako školení osobní výrazové síly. Je především cvičením ve službě slovu. Budoucí kazatel se musí učit nerozvíjet sám sebe, nýbrž vykládat Písmo; nebýt originální, ale pravdivý; neusilovat o účinek, nýbrž vydávat svědectví. Kázání je zdařilé tehdy, když zpřítomňuje Krista – nikoli když činí kazatele zajímavým.
Stejně tak liturgická formace nesmí být chápána především jako prostor kreativní tvorby nebo vytváření osobního stylu. Je to cvičení v objektivní formě církve. Seminarista se musí učit nechápat liturgii jako vyjádření sebe sama, nýbrž jako jednání Krista a církve, které v poslušné věrnosti přijímá a s úctou vykonává. Právě v tom spočívá jeho svoboda: nikoli v obměnách, nýbrž v odevzdanosti tomu, co je dáno.
To konkrétně znamená, že formace:
- musí nacvičovat rozlišování mezi osobní účastí a subjektivním přetvářením;
- musí pomáhat začleňovat vlastní prožívání do větší pravdy církve;
- musí rozvíjet schopnost hlásat evangelium objektivně, tj. v souladu s Písmem, tradicí a učitelským úřadem;
- musí zároveň pěstovat citlivost, aby tato pravda byla sdělována tak, že může být slyšena v dnešku, aniž by byla měněna nebo relativizována.
Cílem je hlásání, které ani neztuhne ve formalismu, ani se nerozpustí v subjektivismu, nýbrž žije z jednoty pravdy a života. Takové hlásání je věrohodné, protože nevychází ze sebestylizace kazatele, nýbrž z vnitřní účasti na tom, co je hlásáno.
Proto pro formaci platí: Seminarista se nemusí učit, jak být zajímavý, nýbrž jak věrohodně svědčit o Kristu.
Nemusí se učit vymýšlet vlastní náboženský jazyk, nýbrž mluvit jazykem církve tak, aby byl srozumitelný dnes.
Nemusí se učit stát v centru pozornosti, nýbrž stát se průzračným pro to, co je větší než on sám.
Jen tak se homiletika stane službou slovu a liturgie školou pravdy – a jen tak může být církevní úřad uchráněn pokušení stát se scénou vlastního „já“.
XIV. Duchovní zpytování svědomí pro nositele úřadu
Každý biskup, kněz, jáhen i kandidát kněžství by si měl pravidelně klást několik jednoduchých, ale závažných otázek:
- Hledám ve své službě skutečně Krista – nebo především sám sebe?
- Těší mě víc, že evangelium nachází odezvu, nebo že já sám nacházím uznání?
- Je v mém kázání vykládáno Písmo – nebo moje osoba?
- Nakládám s liturgií jako se svatým darem – nebo jako s prostorem pro vlastní akcenty?
- Mluvím z tradice církve – nebo především ze svého momentálního pohledu a rozpoložení?
- Je můj styl poznamenán pokorou – nebo potřebou být vnímán?
- Dokážu sloužit v communiu – nebo potřebuji zvláštní role a profilování sebe sama?
- Jsem spolupracovníkem pravdy – nebo hledám náboženskou formu sebeprosazení?
XV. Praktické směrnice pro každodenní výkon úřadu
Pro liturgii
- Slav tak, aby byl zřejmý Kristus a tajemství, nikoli tvoje osoba.
- Nikdy nezaměňuj důstojnost se sebeinscenací.
- Chraň formu církve místo toho, abys ji neustále osobně komentoval nebo přestavoval.
Pro kázání
- Začínej u Písma, ne u sebe.
- Osobní zkušenosti používej střídmě a služebně.
- Před každým kázáním se ptej: Slouží to evangeliu, nebo mému profilu?
Pro vedení a komunikaci
- Vyhýbej se ustavičné sebereferenci.
- Mluv církevně, nikoli pouze individuálně.
- Rozlišuj mezi svědectvím a prezentací sebe.
- Naslouchej, aniž bys relativizoval pravdu.
- Buď jasný, aniž bys byl tvrdý; pokorný, aniž bys byl nerozhodný.
Pro duchovní život
- Pečuj o skrytý život s Bohem.
- Kdo stojí v modlitbě před Bohem, nemusí se před lidmi inscenovat.
- Jen vnitřně uvolněný člověk může sloužit, aniž by ve službě hledal sebe sama.
XVI. Závěrečná úvaha: Ne já, ale Kristus
Poslední odpověď na všechny pokušení „ega“ nespočívá v pouhé disciplíně, nýbrž ve spolupráci na osobně-duchovním procesu proměny. Pavel říká: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).
To není vymazání osoby. Je to její očištění a naplnění. „Já“ není zničeno, nýbrž činěno průzračným. – Ztrácí sebestřednost a získává svou pravdu. – Přestává být scénou a stává se oknem. – Přestává chtít být pramenem a stává se hlasem. – Přestává se prosazovat a začíná dávat průchod Kristu.
Pravá velikost církevního úřadu se ukazuje v tomto:
nebýt originální, ale pravdivý; – nehlásat sebe, ale Krista; – nepřitahovat pozornost na sebe, ale uvádět lidi do tajemství; – nepěstovat vlastní obraz, ale nést do světa obraz Krista a činit ho zjevným skrze vlastní život.
Biskupové, kněží a kazatelé nejsou nositeli náboženské seberealizace ani církevní sebeinscenace, nýbrž svátostnými služebníky připoutanosti ke Kristu, k pravdě, k církvi a k liturgii.
Archimandrita Dr. Andreas‑Abraham Thiermeyer je zakládajícím rektorem Collegium Orientale v Eichstättu. Je teologem se zaměřením na ekumenickou teologii, eklesiologii východních církví a liturgickou vědu východních církví. Studoval v Eichstättu, Jeruzalémě a Římě a působil v různých dialogických komisích. Publikuje k otázkám ekumeny, raného mnišství, liturgie východních církví a východní křesťanské spirituality.
Zdroj: Kath.net
Obrázek: archiv redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
