Nacionalismus, historická odpovědnost a pastorační vylučování. Esej archimandrity Dr. Andrease-Abrahama Thiermeyera
Současné střetávání evropských církví s pravicově nacionalistickými a pravicově populistickými proudy náleží k nejobtížnějším duchovním i společenským konfliktům naší doby. Nejde přitom pouze o stranickou politiku, nýbrž o zásadní otázky týkající se národa, identity, demokracie, migrace, kulturní kontinuity i sebepojetí Evropy. Zároveň se tato debata bezprostředně dotýká samotné podstaty církve: její katolicity, její univerzality a její pastorační odpovědnosti vůči všem věřícím.
Zvláště v Německu se v posledních letech rozvinulo mimořádně ostré církevní vymezování vůči hnutí Alternativa pro Německo (AfD). Tento postoj je historicky srozumitelný a v mnohém ohledu oprávněný. Současně však mezi nemalým počtem praktikujících křesťanů narůstá pocit, že jsou morálně podezříváni či dokonce vylučováni, ačkoli jejich politická rozhodnutí nevyplývají ani tak z ideologického radikalismu, jako spíše ze zklamání, kulturní nejistoty či protestního postoje.
Vlastní otázka tedy nezní pouze: Jak mají církve jednat tváří v tvář pravicově nacionalistickým tendencím? Stejně tak je třeba se ptát: Jak mohou církve spojit historickou bdělost s pastorační otevřeností, aniž by vnitřně ztratily část svých vlastních věřících?
I. Nová pravice v Evropě a reakce církví
- Nová evropská pravice
Současná pravicová scéna v Evropě je mimořádně heterogenní. Sahá od konzervativně-národních stran přes pravicově populistická hnutí až po etno-nacionalistická a krajně pravicová uskupení.
Mnohým z těchto proudů je společné toto: kritika globalizace a centralizace Evropské unie, skepse vůči migraci, zdůrazňování národní suverenity, odmítání kulturní bezbřehosti, kritika liberálních elit a rovněž odvolávání se na „křesťanský Západ“. Právě tento posledně jmenovaný motiv vytváří ambivalentní vztah k církvím.
Politolog Tobias Cremer upozorňuje, že mnohá pravicově populistická hnutí používají křesťanství méně jako žitou víru a spíše jako symbol kulturní identity.¹ Křesťanství se pak nejeví především jako evangelium, nýbrž jako vymezující znak vůči islamizaci, kulturní fragmentaci a společenské dezorientaci.
- Francie, Belgie a Nizozemsko
Ve Francii volí katolická církev dialogičtější přístup než církve v Německu. Francouzští biskupové sice zřetelně varují před nacionalismem a společenskou polarizací, zpravidla se však vyhýbají paušálním formám vylučování.
Arcibiskup z Dijonu Antoine Hérouard výslovně uvedl, že je třeba nejprve naslouchat katolíkům, kteří volí pravici, pokusit se porozumět jejich obavám a teprve poté vysvětlovat, v čem jsou některé postoje neslučitelné s evangeliem.²
Také v Belgii a Nizozemsku je situace diferencovanější než v Německu. Strany jako Vlaams Belang či Strana pro svobodu se sice často odvolávají na „židovsko-křesťanskou kulturu“, stojí však v napětí s církevním pojetím univerzality, důstojnosti lidské osoby a ochrany menšin.
Církve v těchto zemích přesto častěji usilují o veřejnou debatu než o úplnou exkluzi.
- Rakousko
Zvláštní pozornost zasluhuje rakouská cesta. Mezi Rakouskou biskupskou konferencí a Svobodnou stranou Rakouska (FPÖ) existují sice významná napětí, přesto však nebylo přerušeno vlákno dialogu. Roku 2026 došlo k oficiálnímu setkání mezi vedením FPÖ a biskupskou konferencí; obě strany označily toto setkání za „konstruktivní“ a „respektující“.³ Zároveň salcburský arcibiskup Franz Lackner opakovaně varoval před stranicko-politickou instrumentalizací základních křesťanských pojmů.⁴
Rakousko tak ukazuje střední cestu: zřetelné distancování se od ideologického přivlastnění křesťanství, avšak bez absolutního odmítnutí dialogu.
- Maďarsko
V Maďarsku se vztah mezi národem, státem a křesťanstvím stal obzvláště těsným. Vláda Viktora Orbána se prezentuje jako ochránce „křesťanské Evropy“ (platilo do posledních voleb, pozn. redakce). Mnozí představitelé církví oceňují prorodinnou politiku, ochranu křesťanské kultury a podporu církevních institucí. Kritici však vládě vytýkají kulturně-národní instrumentalizaci křesťanství a jeho používání k legitimizaci neliberální koncepce státu.⁵
Maďarsko zde ukazuje exemplární skutečnost: křesťanství se politicky stává přitažlivým tam, kde je méně předmětem víry než předmětem kulturní obrany.
- Pravoslaví na Balkáně a v Řecku
Pravoslavné církve jihovýchodní Evropy jsou tradičně silněji spjaty s národní identitou než mnohé církve západní.
Srbská pravoslavná církev se historicky chápe jako nositelka srbské identity, zvláště v souvislosti s otázkou Kosova.⁶ Během jugoslávských válek docházelo místy k problematickému propojování nacionalistických prostředí s církevními kruhy.⁷ Zároveň by však bylo nesprávné charakterizovat srbské pravoslaví paušálně jako nacionalistické; zejména po balkánských konfliktech se rozvinuly také ekumenické a mírově-etické iniciativy.
Také církev v Řecku je úzce spojena s národní historií a kulturní kontinuitou. Citlivě reaguje na migraci, kulturní vykořenění a ztrátu národní suverenity. Nicméně řecká církev se opakovaně distancovala od extremistických hnutí, jako je Zlatý úsvit, a označila jejich rasistické a násilné tendence za neslučitelné s evangeliem.⁸
II. Církve v Německu mezi historickou odpovědností a pastoračním zatvrzením
- Německá zvláštní zkušenost
Církve v Německu reagují na pravicově nacionalistické tendence ostřeji než mnohé jiné evropské církve. Tato skutečnost bezprostředně souvisí se zkušeností s nacionálním socialismem.
Německá biskupská konference v roce 2024 prohlásila: „Völkisch chápaný nacionalismus a křesťanství jsou neslučitelné.“⁹ Toto tvrzení je teologicky legitimní. Každá ideologie, která váže lidskou důstojnost na etnickou příslušnost, zásadně odporuje křesťanskému chápání člověka.
Zde se však zároveň rodí problém: ve veřejném vnímání se často stírá nezbytné rozlišení mezi krajně pravicovou ideologií, konzervativní obavou, protestní volbou, kulturní nejistotou a skutečně völkisch orientovaným myšlením.
- Katolický den ve Würzburgu
Toto napětí se znovu projevilo při Katolickém dni ve Würzburgu. Stejně jako při předchozích setkáních nebyli představitelé AfD přizváni k oficiálním diskusním fórům.¹⁰ Zároveň však byli zastoupeni četní aktéři veřejného života: progresivní reformní hnutí, feministické iniciativy, LGBTQ skupiny, klimatické iniciativy i rozmanité politické a občanské platformy.
Právě v tom mnoho konzervativních či pravicově orientovaných katolíků spatřuje rozpor.
Církve opakovaně zdůrazňují dialog, otevřenost, synodalitu, naslouchání, rozhovor se všemi, milosrdenství a porozumění. Avšak právě vůči nemalé části vlastních věřících vzniká dojem: „S námi se již nemluví — mluví se pouze o nás.“
Toto vnímání dnes představuje významný pastorační i společenský zdroj napětí.
- Nebezpečí vylučování
Vyloučení zástupců AfD mělo původně vyjádřit morální postoj. Politicky i pastoračně se však taková strategie může ukázat jako kontraproduktivní. Populistická hnutí totiž čerpají sílu právě z narativu: „Elity nás nechtějí slyšet.“ Pokud církevní fóra vysílají signál odmítnutí dialogu, nechtěně tuto narativní strukturu potvrzují.
Navíc mnozí voliči AfD nejednají z pevně zakotveného ideologického extremismu, nýbrž z frustrace, kulturní nejistoty, zklamání z etablovaných stran, obav z migrace, nedůvěry vůči politickým elitám či ze strachu ze ztráty společenské kontroly.
Sociolog Hans Joas proto varoval před paušálním zařazováním celé AfD i jejích voličů mezi völkisch nacionalisty.¹¹
III. Vlastní krize: Církev mluví se všemi — naslouchá ale ještě vlastním věřícím?
- Pastorační paradox
Zde se možná dotýkáme té nejhlubší krize současnosti.
Evropské církve zdůrazňují: dialog se všemi, otevřenost vůči okrajovým skupinám, porozumění menšinám, synodalitu, milosrdenství a schopnost dialogu.
Avšak mnozí praktikující křesťané zakoušejí, že jejich kulturní obavy jsou relativizovány, jejich úzkosti morálně hodnoceny, jejich politické pochybnosti jsou překotně nahlíženy s podezřením a jejich kritika migrace či společenské proměny okamžitě hodnoceny jako patologické.
Zvláště konzervativní křesťané se ptají: proč se s téměř všemi skupinami hovoří s empatií — jen s námi nikoli? Tato otázka je pastoračně mimořádně citlivá.
- „Kdo je vylučován, stává se nebezpečným“
Jak v rovině politické, tak duchovní platí: lidé, kteří se trvale cítí vylučováni, se snáze radikalizují.
To neznamená, že by každá radikalizace byla omluvitelná. Sociální a morální exkluze však často posiluje zatrpklost, vytváření protiidentit, vzdor, polarizaci a ideologické zatvrdnutí.
Právě proto by úkolem církve mělo být: jasně vymezovat hranice vůči pohrdání člověkem, a přitom zůstávat otevřená k dialogu se svými vlastními věřícími. Církev má pojmenovat omyl — nesmí však chtít ztratit toho, kdo bloudí.
- Vlastní poslání církve
Církev není politickou stranou a nesmí se proměnit v ideologický tábor.
Jejím úkolem je držet pohromadě pravdu a milosrdenství, hájit důstojnost každého člověka, varovat před extremismem a zároveň neopouštět ty, kdo tázavě hledají orientaci.
Právě zde se ukrývá skutečná výzva Evropy: nejen zachovat demokracii, nýbrž uchovat samotný prostor společenského dialogu. Neboť tam, kde převládá pouze morální vylučování, ustává rozhovor — a s jeho koncem často začíná radikalizace.
- Krize reprezentace
Další příčinou současného napětí je hluboká krize politické reprezentace v Evropě. Mnozí lidé nabývají dojmu, že tradiční lidové strany již dostatečně nereprezentují jejich kulturní, sociální a náboženské obavy.
Mezi praktikujícími křesťany se často objevují zkušenosti: odcizení vůči stále sekularizovanější politické kultuře, nejistota tváří v tvář rychlým společenským proměnám, znepokojení nad radikálními antropologickými debatami, starost o rodinu, jazyk, školu i kulturní kontinuitu a pocit, že křesťanské přesvědčení je na okraji veřejného prostoru.
K tomu se přidává rostoucí nedůvěra vůči politickým a mediálním elitám. Veřejné debaty již mnozí nevnímají jako otevřenou výměnu názorů, nýbrž jako prostor morální kontroly, v němž jsou některé postoje rychle delegitimizovány.
Odtud se rodí i protestní postoj části křesťanů: nikoli proto, že by sdíleli každou pozici pravicových stran, nýbrž proto, že se sami necítí být slyšeni.
Zde leží zásadní pastorační moment: kdo pouze morálně odsuzuje, aniž by porozuměl příčinám odcizení, často posiluje právě tu dynamiku, proti níž vystupuje.
- Napětí mezi univerzalitou a domovem
Evropské církve stojí dnes před obtížným teologickým napětím.
Na jedné straně je křesťanství ze své podstaty univerzální: „Není už Žid ani Řek… neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28). Církev překračuje etnické, národní i kulturní hranice.
Na druhé straně křesťanství zná a uznává lásku k vlasti, kulturní zakořenění, odpovědnost za obec, ochranu jazyka, tradice i historické paměti.
Církevní otcové se modlí za město i říši; liturgie obsahuje přímluvy za lid, za vrchnost i za pokoj země.
Problematickým se stává teprve ten okamžik, kdy je národ sakralizován a stavěn na místo Boha. Právě proto musí církev rozlišovat mezi legitimní péčí o domov a ideologickým absolutizováním národa.
Toto rozlišení se dnes často neděje s dostatečnou jemností.
- Otázka synodality
Pro mnohé věřící vyznívá současná situace paradoxně i proto, že církve zároveň intenzivně hovoří o synodalitě, naslouchání, participaci a společném hledání cesty.
Mnozí — zvláště konzervativní — katolíci však zakoušejí, že synodalita platí jen pro určité skupiny a postoje. Vnímají velkou otevřenost vůči progresivním požadavkům a vysokou citlivost vůči menšinám, avšak výrazně menší pozornost vůči věřícím konzervativním či kulturně znejistěným.
Zda je toto vnímání plně oprávněné, je druhořadé. Podstatné je, že existuje — a výrazně utváří současné církevní klima.
Hrozí zde nebezpečná dynamika: pokud se konzervativní či pravicově orientovaní křesťané cítí vyloučeni z církevních procesů, vznikají paralelní prostředí, alternativní mediální prostory, identitární proti-kultury a roste nedůvěra vůči církevní autoritě.
- Nebezpečí moralizace politiky
Současná debata často trpí moralizací politických otázek. Migrace, integrace, národní identita či bezpečnost jsou složitá témata, v nichž mohou křesťané legitimně zastávat různé postoje.
Ne každá výzva k ochraně hranic, regulované migraci, kulturní integraci či národní suverenitě je sama o sobě proti-lidská či extremistická.
Jakmile se však politická diference okamžitě morálně absolutizuje, vzniká kultura zostuzení, ztráta poctivého dialogu a klima vzájemného podezírání.
Právě církev by zde měla být místem střízlivého rozlišování. Křesťanská tradice zná realitu hříchu, ambivalenci moci, omezenost ideologií i potřebu moudrého rozvažování.
Církev tedy nesmí ani banalizovat nacionalistické ideologie, ani démonizovat politické protivníky.
- Vlastní výzva Evropy
Současná evropská krize přesahuje prostý konflikt pravice a levice. V pozadí stojí demografická nejistota, kulturní vykořenění, ztráta společných příběhů, sekularizace, úpadek důvěry v instituce, globalizace, migrace, digitální polarizace i obava mnohých, že jejich kulturní domov mizí.
Pravicově nacionalistická hnutí sílí tam, kde lidé nabývají přesvědčení: „Nikdo již nechrání náš řád, náš jazyk, naši historii i naši budoucnost.“
Církve tedy stojí před nesmírně náročným úkolem: hájit univerzalitu evangelia, chránit důstojnost každého člověka a současně brát vážně touhu mnohých po domově, stabilitě a kulturní kontinuitě.
Právě zde se dnes nachází vlastní duchovní výzva Evropy.
- Závěrečné zamyšlení
Církve Evropy se dnes ocitají v historickém napětí mezi pamětí a budoucností, univerzalitou a identitou, otevřeností a řádem, milosrdenstvím a pravdou, demokracií a rostoucí polarizací.
Zvláštní německá citlivost vůči pravicově nacionalistickým proudům je historicky pochopitelná a nezbytná. Zkušenost nacionálního socialismu zavazuje k bdělosti vůči každé formě etnické ideologie. Tato odpovědnost však nesmí vést k tomu, aby byly rozsáhlé skupiny věřících paušálně morálně podezřívány či pastoračně opomíjeny.
Právě zde spočívá jádro problému: církev musí dokázat rozlišovat mezi ideologickou neúctou k člověku a kulturní obavou; mezi extremismem a politickým zklamáním; mezi radikalizací a autentickým hledáním orientace a domova.
Církev, která pouze vymezuje hranice, aniž by znovu získávala lidi, může být politicky jednoznačná, avšak duchovně neplodná.
Jejím pravým posláním není správa politických táborů, nýbrž udržování prostoru, v němž zůstávají možné pravda, milosrdenství, obrácení i dialog.
Neboť tam, kde umlká rozhovor, začíná zpravidla radikalizace.
Závěr
Evropa se v současnosti nachází ve fázi hluboké kulturní i politické přeměny. Otázky národa, domova, migrace, kulturní kontinuity a demokratického řádu budou určovat podobu nadcházejících desetiletí.
Církve Evropy zde stojí v mimořádně náročné zprostředkující roli. Nesmějí ani sakralizovat nacionalistické ideologie, ani zlehčovat reálné obavy mnoha lidí.
Právě v tomto napětí spočívá vlastní výzva: církev musí zůstat univerzální, aniž by se stala bezdomovskou; musí zůstat otevřená, aniž by ztratila orientaci; musí umět varovat, aniž by démonizovala; a musí naslouchat — zvláště tam, kde jí hrozí, že vnitřně ztratí kontakt se svými vlastními věřícími.
Snad právě zde se ukrývá nejhlubší poučení současné krize: ne každá radikalizace začíná v ideologii. Některá začíná v tichém pocitu, že člověk již není slyšen ani chápán.
Poznámky
¹ Tobias Cremer, The Godless Crusade: Religion, Populism and Right-Wing Identity Politics in the West, Cambridge 2023, s. 11–39; týž, „The Rise of Right-Wing Nationalist Populism and Christian Churches in Western Europe“, in: Religions 12 (2021), č. 254, s. 1–19.
² Zpráva KNA k vyjádření arcibiskupa Antoina Hérouarda o přístupu francouzských biskupů ke katolíkům volícím pravici, 21. 05. 2026.
³ „Bischofskonferenz führt Parteiengespräch mit FPÖ-Spitze“, in: Kathpress / Österreichische Bischofskonferenz, leden 2026; srov. též: Franz Winter, Religion und Politik in Österreich, Wien 2020, s. 188–214.
⁴ Franz Lackner, vyjádření k instrumentalizaci náboženských pojmů politickými stranami, podzim 2025; srov. Österreichische Bischofskonferenz.
⁵ Paul Lendvai, Orbáns Ungarn. Europas neue Herausforderung, München 2022, s. 97–145; dále: András Körösényi, „The Orbán Regime“, in: Journal of Democracy 26 (2015), č. 3, s. 34–48.
⁶ Thomas Bremer, „Die Serbische Orthodoxe Kirche und die Politik“, in: Herder Korrespondenz 60 (2006), č. 6, s. 290–295.
⁷ Gesellschaft für bedrohte Völker, Religion als Instrument der Macht – Die Serbisch-Orthodoxe Kirche, Göttingen 2018; dále: Sabrina P. Ramet, Balkan Babel. The Disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to the Fall of Milošević, Boulder 2002, s. 201–248.
⁸ Srov. k distancování církve v Řecku od hnutí Goldene Morgenröte: Effie Fokas, „Orthodox Christianity and Contemporary Greece“, in: Religion, State and Society 47 (2019), s. 167–183.
⁹ Prohlášení Deutsche Bischofskonferenz: „Völkischer Nationalismus und Christentum sind unvereinbar“, únor 2024; srov. též prohlášení Evangelische Kirche in Deutschland o ohrožení demokracie pravicovým extremismem.
¹⁰ Vyjádření ZdK a tiskové zprávy ke Katholikentag ve Würzburgu 2026 ohledně vyloučení zástupců AfD; srov. též diskuse při Katholikentag Leipzig 2016 a Evangelischer Kirchentag Dortmund 2019.
¹¹ Hans Joas, stanovisko k církevní debatě o AfD na akci Konrad-Adenauer-Stiftung a ZdK, březen 2026.
¹² Tobias Cremer, „Religion and the Rise of Right-Wing Populism in Europe“, in: The Review of Faith & International Affairs 17 (2019), č. 1, s. 1–15.
¹³ Cas Mudde, The Far Right Today, Cambridge 2019, s. 21–68.
¹⁴ Jan-Werner Müller, Was ist Populismus? Ein Essay, Berlin 2016, s. 39–84.
¹⁵ José Casanova, Public Religions in the Modern World, Chicago 1994, s. 211–239.
¹⁶ Olivier Roy, L’Europe est-elle chrétienne?, Paris 2019, s. 85–118.
¹⁷ Chantal Delsol, Le crépuscule de l’universel, Paris 2020, s. 55–79.
¹⁸ Hans Joas, Die Macht des Heiligen. Eine Alternative zur Geschichte von der Entzauberung, Berlin 2017, s. 302–328.
¹⁹ Karl Gabriel, Christentum und politische Kultur in Europa, Freiburg i. Br. 2018, s. 141–168.
²⁰ Andreas Püttmann, „Katholiken gegen AfD: Mehr ‚Bollwerk‘ als es scheint“, in: katholisch.de, 18. 05. 2026.
²¹ Pater Stefan Kiechle SJ, „AfD und Kultur – und die Kommunikation, die nicht funktioniert“, in: katholisch.de, 20. 05. 2026.
²² Ulrich Neymeyr, homilie při pouti mužů v Eichsfeldu, 14. 05. 2026.
²³ Manuel Barrios Prieto, vyjádření COMECE k otázce AfD a pravicově populistických stran v Evropě, 21. 05. 2026.
²⁴ Konrad-Adenauer-Stiftung / ZdK, akce o politické utvářecí síle náboženství s Hansem Joasem, březen 2026.
²⁵ Heiner Bielefeldt, Menschenrechte in der Einwanderungsgesellschaft, Bielefeld 2007, s. 92–127.
²⁶ Wolfgang Schäuble, Und der Zukunft zugewandt, Berlin 2021, s. 173–191.
²⁷ Benedikt XVI., projev v Německém spolkovém sněmu, 22. září 2011, in: AAS 103 (2011), s. 664–675.
²⁸ Jan Pavel II., posynodní apoštolská exhortace Ecclesia in Europa (2003), čl. 7–18.
²⁹ František, encyklika Fratelli tutti (2020), čl. 11–39.
³⁰ Lev XIV., projev k evropským biskupům, Vatikán 2026: hlásání evangelia namísto stranicko-politického táborového myšlení.
³¹ Ernst-Wolfgang Böckenförde, Recht, Staat, Freiheit, Frankfurt a. M. 1991, s. 92–114.
³² Ralf Dahrendorf, Die gefährdete Freiheit, München 2003, s. 55–77.
³³ Andreas Wirsching, Demokratie und Globalisierung. Europa seit 1989, München 2015, s. 144–188.
³⁴ Armin Nassehi, Unbehagen. Theorie der überforderten Gesellschaft, München 2021, s. 17–66.
³⁵ Hartmut Rosa, Unverfügbarkeit, Wien 2018, s. 41–69.
³⁶ Pierre Manent, Situation de la France, Paris 2015, s. 73–112.
³⁷ Rémi Brague, Europa. Eine exzentrische Identität, Frankfurt a. M. 2013, s. 95–131.
³⁸ Joseph Ratzinger / Marcello Pera, Ohne Wurzeln. Der Relativismus und die Krise Europas, Augsburg 2005, s. 43–79.
³⁹ Samuel Huntington, The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order, New York 1996, s. 125–151.
⁴⁰ Charles Taylor, A Secular Age, Cambridge/Mass. 2007, s. 423–456.
Bibliografie
Bielefeldt, Heiner, Menschenrechte in der Einwanderungsgesellschaft, Bielefeld 2007.
Böckenförde, Ernst-Wolfgang, Recht, Staat, Freiheit, Frankfurt a. M. 1991.
Brague, Rémi, Europa. Eine exzentrische Identität, Frankfurt a. M. 2013.
Bremer, Thomas, „Die Serbische Orthodoxe Kirche und die Politik“, in: Herder Korrespondenz 60 (2006), č. 6, s. 290–295.
Casanova, José, Public Religions in the Modern World, Chicago 1994.
Cremer, Tobias, The Godless Crusade: Religion, Populism and Right-Wing Identity Politics in the West, Cambridge 2023.
Cremer, Tobias, „The Rise of Right-Wing Nationalist Populism and Christian Churches in Western Europe“, in: Religions 12 (2021), č. 254.
Dahrendorf, Ralf, Die gefährdete Freiheit, München 2003.
Delsol, Chantal, Le crépuscule de l’universel, Paris 2020.
Fokas, Effie, „Orthodox Christianity and Contemporary Greece“, in: Religion, State and Society 47 (2019), s. 167–183.
Gabriel, Karl, Christentum und politische Kultur in Europa, Freiburg i. Br. 2018.
Joas, Hans, Die Macht des Heiligen. Eine Alternative zur Geschichte von der Entzauberung, Berlin 2017.
Körösényi, András, „The Orbán Regime“, in: Journal of Democracy 26 (2015), č. 3, s. 34–48.
Lendvai, Paul, Orbáns Ungarn. Europas neue Herausforderung, München 2022.
Manent, Pierre, Situation de la France, Paris 2015.
Mudde, Cas, The Far Right Today, Cambridge 2019.
Müller, Jan-Werner, Was ist Populismus? Ein Essay, Berlin 2016.
Nassehi, Armin, Unbehagen. Theorie der überforderten Gesellschaft, München 2021.
Ramet, Sabrina P., Balkan Babel. The Disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to the Fall of Milošević, Boulder 2002.
Ratzinger, Joseph / Pera, Marcello, Ohne Wurzeln. Der Relativismus und die Krise Europas, Augsburg 2005.
Rosa, Hartmut, Unverfügbarkeit, Wien 2018.
Roy, Olivier, L’Europe est-elle chrétienne?, Paris 2019.
Schäuble, Wolfgang, Und der Zukunft zugewandt, Berlin 2021.
Taylor, Charles, A Secular Age, Cambridge/Mass. 2007.
Wirsching, Andreas, Demokratie und Globalisierung. Europa seit 1989, München 2015.
Obrázek: AI
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
