Proč jsme u počasí tak silně konzervativní, u rodiny tolik progresivní a u genetické modifikace organismů tak uměření?
Komentář Tomáše Machuly
Při pohledu do různých zpráv a komentářů se může zdát, že dnešní progresivní myslitelé a aktivisté mají velkou úctu k tomu, co je přirozené. Je to vidět na tom, jak se mluví o klimatické změně. Málo co je v naší lidové slovesnosti chápáno jako proměnlivé a nestálé, jako počasí. Přesto je dnes velká citlivost pro to, jakým způsobem se počasí proměňuje. Kdyby šlo o to, že je v létě teplo a v zimě zima, není to problém. Že v dubnu chvíli prší a chvíli svítí slunce? To není problém. Že se v létě občas strhne nečekaná bouřka? Také žádný problém. Jsou to běžné fluktuace, na které jsme zvyklí. Když se ale mění klima tak, že dlouhodobě roste průměrná teplota, nebo odtávají ledovce, problém to je. Aristotelský filosof by řekl, že to první jsou změny akcidentální, tedy variace v nepodstatném, a to druhé změna substanciální, tedy změna samé podstaty věci. A jsme u toho. Nejde jen o drobné běžné výkyvy, na které jsme zvyklí, ale zásadní vychýlení přírody z rovnováhy. Prostě změna přirozenosti přírody. A to nesmíme dopustit.
Na druhou stranu jsme ale velmi často ze stejných kruhů poučováni o tom, že sexuální dimorfismus, heterosexuální rodina či monogamní manželství není nic přirozeného a že jde pouze o kulturní konstrukty. Člověk přece není nic stabilního a pevného, ale neustále se měnící a tvárná bytost.
A takříkajíc na třetí stranu: Už nějakou dobu umíme dělat genetické změny řady organismů. A děláme je, protože se to někdy hodí (šlechtění, odolnost proti škůdcům apod.). Jsme ale velmi opatrní, v některých zemích, pravda, víc, v jiných méně. Lze tedy říci, že měníme přirozenost některých organismů s vědomím, že to lze, a že se to někdy hodí, ale že nevíme, jaké to může mít v budoucnu důsledky, které dnes zatím nejsme schopni dohlédnout. Umíme být tedy tvořiví a odvážně otevření změnám a zároveň opatrní a odpovědní.
Nejsem kompetentní k tomu, abych se vyjadřoval k povaze a případnému nebezpečí změny klimatu. Jako filosofa by mě však zajímala otázka, proč tolik trváme na tradici a stabilitu v případě přírody, a proč se tolik posmíváme důrazu na tradici a stabilitu v případě člověka. Je to nějak rozumně zdůvodnitelné? Jestliže se vše mění a je v zásadě kulturně podmíněné, proč bychom neměli akceptovat změnu počasí stejně jako změnu podoby rodiny? Změna klimatu bude někomu asi příjemná, jinému nikoli. Pro některé lidi může být vysoce problematická. Změna podoby rodiny taktéž. Změna klimatu donutí mnoho lidí změnit své chování způsobem, který jim nebude příjemný. Se změnou v oblasti rodiny je to stejné. A proč jsme u počasí tak silně konzervativní, u rodiny tolik progresivní a u genetické modifikace organismů tak uměření?
Jako křesťan, který věří, že tento svět (včetně proměnlivého počasí a klimatu) byl stvořen Bohem, a že člověk byl stvořen jako muž a žena, mám úctu k podobě lidského života i k okolní přírodě. Jsem otevřený změnám, ale byl bych pro zachování toho, co je podstatné. Zde by samozřejmě stálo za diskusi, co je podstatné u člověka, co u klimatu a co třeba u genomu pšenice. Ještě před snahou najít tyto odpovědi bych však žádal jedno: Měřme stejným metrem. Říká se tomu spravedlnost.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!