Při návštěvě jednoho z pražských hřbitovů hned od vstupní brány udeřila příchozí do očí doslova květinová mohyla. Celý hrob zasypaný květinami a menšími věnci, po obou stranách hrobu veliké věnce ve tvaru srdce. Bylo jasné, že hrob byl čerstvě obsazen.
Čím je člověk starší, tím častěji je účastníkem posledních rozloučení. Dnes jsou jejich podoby různé. Nejčastěji – pokud se tedy vůbec příbuzní zemřelého rozhodnou k rozloučení s ním – je to obřad v krematoriu. Méně často je obřad v kostele, ať se mší či bez ní. O rozptylu raději nemluvím, zažila jsem jen jednou a dodnes z toho mám smutný pocit.
Už několikrát jsem si uvědomila poměrně absurdní starost pozůstalých – co s věnci a květinami po obřadu? O jejich počtu totiž pozůstalí ve většině nerozhodují, ty přinášejí smuteční hosté. Na zmíněném pražském hřbitově mi došlo, jak to dnešní doba s odcházejícími má.
Dříve se většinou bezprostředně po smutečním obřadu rakev ukládala do hrobu. Květiny se pak na hrob umístily, takže každý návštěvník hřbitova viděl, že nedávno někdo z tohoto světa odešel. Dnes se po rozloučení nebožtík dočká kremace. Ta však nějaký čas trvá, takže květy do případného uložení urny do hrobu či kolumbária nevydrží. A co s nimi? Poslat je do pece?
Někdy to pozůstalí řeší tak, že si část květin odvezou domů. To je ještě ta lepší varianta. Pak to zřejmě záleží na pohřební službě. Někdy už jsou přímo před obřadem hosté upozorňováni, aby květiny nenosili. Také řešení, i když prazvláštní.
Poslední rozloučení je projevem úcty a také naší paměti – nezapomeneme, říká se při obřadu. Nezapomínání a lidská paměť jsou naší výlučnou kvalitou. Je to však vůbec dnes žádaná hodnota? „Neděláme žádné rozloučení. Psychicky bychom to neunesli.“, slýcháme stále častěji po odchodu blízkých. Jako by nebožtík vlastně ani nebyl. Nemluvě o tom, že rozloučení s mrtvými je prvním krokem k překonání naší bolesti.
V atmosféře progresivistické ideologie se možná jednou dočkáme i rušení hřbitovů. Vždyť zabírají tolik místa! Z tohoto úhlu pohledu je starost o smuteční věnce asi prkotinou. Jen doufám, že s Boží pomocí až na tuto hranici nedojdeme.