Otce Dominika Duku jsem poznal na počátku 90. let, když přijel do Papežské koleje Nepomucenum, kde jsem tehdy pobýval. Alumni se s ním setkali k diskusi, z níž mi uvízl v paměti jeho výrok, že my, kteří jsme do Říma po pádu komunismu doputovali na studia jako první, nebudeme ti skutečně vzdělaní: ti se objeví až poté, co na zahraniční studia dorazí absolventi kvalitních církevních gymnázií s klasickým vzděláním. Jsa příliš mladý, zamrzelo mne to. S odstupem času jsme se tomu spolu zasmáli. To už jsem pochopil, že tehdy vyjadřoval naději, že místní církev bude hluboce zakotvena „v Duchu Pravdy“ (jak znělo jeho biskupské heslo) a schopna dostát tomu, jakou podobu má mít její poslání dnes.
Druhý a zásadnější kontakt byl spojen s vydáváním Mezinárodní katolické revue Communio. Mezi její zakladatele patřili například Hans Urs von Balthasar a Joseph Ratzinger. Počátky české redakce jsou spojeny s úvahami, které o této věci vedl na přelomu roku 1989 – 1990 Dominik Duka OP a Christoph Schönborn OP. Hned poté do nich byl zahrnut i František X. Halas, který pak byl – již jako velvyslanec u Svatého stolce – od prosince 1990 zván na setkání mezinárodního konsorcia revue. Ke skutečnému vzniku české redakce došlo později, když jsem Communio poznal v Římě a postupně se nám podařilo vytvořit malý tým, který na sklonku roku 1996 vydával „nulté“ číslo.
Mezi členy redakce byl otec Dominik. Díky němu k ní patřil také otec Tomáš Pospíšil OP, který redakci zprostředkoval možnost krásných osobních a pracovních setkání v pražském klášteře Řádu kazatelů. Při těchto příležitostech jsme vedli krásné rozpravy i s tehdejším provinciálem Dominikem. Ten již tehdy myslel v širokých souvislostech historických a politických – svérázně a zajímavě. Když se pak stal biskupem v Hradci Králové, setkávala se redakce v Novém Adalbertinu. Tehdy jsme s ním mluvívali dlouho do noci. Bylo to velmi milé a intelektuálně podnětné. I proto jsem, mezi mnoha jinými, rád přispěl do sborníku In Spiritu Veritatis k 65. narozeninám (2008). Svou přízeň projevoval otec Dominik revui Communio i později, včetně finanční podpory. Také díky němu náš časopis vychází dodnes. Již brzy tomu bude 30 let.
Naše třetí setkávání bylo spojeno s jeho pozdější rolí Velkého kancléře Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Velmi jsem oceňoval jeho zájem o to, aby byla tato akademická obec místem kvalitní výuky a vědecké činnosti v oblasti teologie i dalších oborů. Později jsme měli ještě užší pouto, když jsem se s ním setkával jako děkan. Stále silnější odcizení mezi ním a osobami, které se shromažďovaly kolem revue Salve a Christnetu, na platformě Dominikánské 8, u Nejsvětějšího Salvátora a tak dále, a které se začaly profilovat jako influenceři na sociálních sítích, na stav fakulty těžce doléhalo. Jde o věci natolik bolestné a živé, že o nich psát nebudu. Dodám jen, že kard. Duka sledoval fakultu i v době, když už byl emeritován. Vyjadřoval podporu doc. Jaroslavu Brožovi, a ještě v pátek 31. října vyslovil potěšení z výsledku volby rektora Univerzity Karlovy, z níž vítězně vzešel prof. Jiří Zima.
Má poslední vzpomínka se pojí se mší svatou Veni Sancte na začátku akademického roku 2025 – 2026 v chrámu Panny Marie před Týnem, kam dne 30. září přišel, aby se spolu s námi modlil. Nekoncelebroval a neřekl veřejně ani jedno slovo – zaujal prostě místo u klekátka na prahu presbytáře. Bylo to zvláštní, tiché odcházení zahalené do naslouchání Božímu slovu a eucharistické modlitby. Proto svoji stručnou vzpomínku zakončím citátem z článku otce Dominika v revue Communio, který nese název „Slovo a liturgie“ (1999):
„V liturgii se nesetkáváme pouze se sebesdělením Věčného Slova v rovině intelektuální komunikace, nýbrž v kontextu dějin spásy. Vykupitelský čin Ježíše Krista, Jeho vydání sebe za nás, darování se za nás se uskutečňuje v mysteriu liturgie. Takto jsme tedy strženi, ne pouze přizváni k naslouchání, do víru hlubin Boží sebevydávající se lásky. I my musíme vyslovit své slovo, přetavit se v čin, to znamená darovat se, vydat se Bohu a bratřím, protože komunikace vždy předpokládá reciprocitu. […] Není větší radost nežli radost ze sdílení a sdělená radost se stává dvojnásobnou radostí, a tak ve světě plném smutku, zoufalství a beznaděje je liturgie slovem, které zachraňuje a naplňuje člověka radostí.“
Nyní už otec Dominik, jak věřím, slaví liturgii spolu s církví nebeskou, a právě takto také s námi, kteří jsme dosud na cestě do plnosti Božího království.
Prof. PhLic. Vojtěch Novotný, Th.D. je teolog a bývalý děkan KTF UK
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!