Dovolená může být nejen pro odpočinek, ale i pro poučení. Zahraničí, pětihvězdičkový hotel plný rodičů s dětmi. Jen běžné pozorování. Chování dětí k pláči, ještě horší chování jejich rodičů. Z různých národů – Češi, Poláci, Němci, Turci, Ukrajinci, Rusové.
Dva hotelové výtahy, jeden den jeden rozbitý. Docela masakr. Stojím v přízemí, vedle mě turecká maminka s tak pětiletým synkem. Synek permanentně mačká přivolávač výtahu. Matka sleduje svůj mobil. Podívám se na chlapce a česky říkám: „Jen mačkej dál, možná se tak rozbije i druhý výtah.“ Moje slova nemají žádný ohlas. Výtah přijede, nastoupíme. Matka s hochem vystupují dříve. Malému „technikovi“ se mačkání knoflíku tak zalíbilo, že i když je matka už venku z výtahu, on stále uvnitř mačká. Vezmu jeho ruku, sundám ji z knoflíku a jemně ho posunu ke dveřím výtahu. V tom na mě jeho matka vrhne vražedný pohled, naštěstí se za oběma dveře výtahu zavřou.
Před půlnocí na terase u lobby baru. Proti našemu boxu sedí v křesle mladá Polka s drinkem, proti ní její desetiletá dcerka se čtvrtlitrovou petkou vody. Matka upřeně sleduje dění v lobby baru skrz skleněnou zeď. Dcera se náhle vymrští z křesla, usedne na zem a začne se bavit tím, že prudce hází svou petku s vodou na zem. Rány jak z děla. Matka ani nemrkne a svůj pohled od skla neodvrátí. Děvče se skvěle baví svými ranami. Daří se jí to víc než 10x. Terasa mírně šumí. Matka vypadá jako zkamenělá socha. Když už hrozí, že se snad někdo z hostů terasy zvedne, aby holčičce vysvětlil, že to není zrovna dobrá hra, matka odtrhne oči od skla a mírně dívce pokyne, aby si sedla na křeslo.
Terasa restaurace u bazénu. Vedle bazénu už vzorně uklizená lehátka. Na jednom z nich tak třináctiletý český chlapec v plavkách. Bazén se uzavírá po 18:00 hodině, neb se na noc čistí různými dezinfekčními přípravky. Během večeře přinesli rodiče – matka se starším otcem či dědou (dnes je to těžké rozeznat) – synovi na lehátko talíř s jídlem. Dosti chucpe, vzhledem k instrukcím, jak mají hosté dbát vhodného oblečení do restaurace, ale budiž. Po večeři kolem 21:00 hodiny rodiče kluka zmizeli. Teeneger vstal z lehátka, došel k bazénu nedaleko mě. Nejprve strčil do vody jednu nohu, pak si sedl a obě nohy ponořil. Stále mě sledoval. Očima jsem mu sdělila, že by to neměl. Vklouzl do vody a spokojeně si v bazénu plaval. Po pěti minutách dorazili jeho rodiče, kluka na lehátku neviděli, matka se zděsila a začala mu volat mobilem. Moje kamarádka to nevydržela, došla k nim a vysvětlovala, že jejich syn je v bazénu, do kterého se už v tuto dobu nesmí. Reakce rodičů – mírně synovi řekli, aby šel z bazénu, pak s ním odkráčeli, aniž by jeho talíř s jídlem z lehátka uklidili na stolek. Klídek a pohoda.
Týrání bez odezvy
Dvanáctiletá dívka, zvláštní typ, trochu z Addamsovy rodiny. Opět na terase u bazénu po večeři, kdy už byla většina stolů sklizena a u stolků sedělo jen pár lidí. Po večeři často na terasu přišly dvě menší, místní kočky. Holčička si jednu z nich vzala na mušku a začala ji týrat. Tahala ji za ocas, kopala do ní a vřískala přitom rozkoší. Holčička, nikoli kočka. Scéna jak z hororu. V jednu chvíli k dívce přistoupila paní s malou holčičkou, zřejmě se jí pokoušela vysvětlit, že by to neměla dělat. Addamsova dívka počkala, až paní odejde, a v pronásledování kočky pokračovala. Výjev trval asi 10 minut. Pak to tyranku přestalo bavit. Celou dobu jsme se s kamarádkou rozhlížely, kde jsou její rodiče. Tyranka zamířila ke stolku nedaleko nás. Kupodivu její rodiče seděli poblíž a konání dcery sledovali s klidem, s nímž nakonec beze slov s holkou z terasy odešli.
To nechci mluvit o tom, že během jídel podávaných formou bufetu děti různého věku samy pobíhaly mezi hosty, často do nich vrážely, jídla jim z talířů padala, takže z personálu se nejvíce napracoval uklízeč. Opravdu dovolená v hotelu s dětmi k nezaplacení. Ta děcka ale nebyla viníky. Většina rodičů totiž vůbec neměla potřebu jim ukázat hranice. Většina rodičů totiž žádné hranice neměla. Proč? Protože jim je nikdo neukázal. A kdo nikdo? Ruku na srdce, generace nad nimi, generace jejich rodičů, tedy obecně my všichni. Beznadějný, civilizační kruh bez Boha se, zdá se, uzavírá.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!