Reportáž
Poslední český král Karel I. Habsbursko-lotrinský po několik let pobýval na zámku v Brandýse nad Labem a oblíbil si jej natolik, že zde strávil líbánky se svou manželkou Zitou. Proto se právě u brandýského zámku v sobotu 18. května konal podnik pojmenovaný Audience u císaře Karla, jenž je každoroční příležitostí vzpomenout na tohoto císaře a krále, který panoval v letech 1916 až 1918 a byl Janem Pavlem II. prohlášen za blahoslaveného. Letošní ročník navštívil také biskup Stanislav Přibyl, aby pro litoměřickou katedrálu převzal relikvii bl. Karla.
Sváteční den začal na nádraží v Brandýse, kam o desáté hodině dopolední dorazil za přihlížení davů parní vlak, jejž vypravilo Národní technické muzeum. Poté se na silnici zformoval pestrý průvod tvořený především členy vojenskohistorických jednotek a v čele s Hudbou Hradní stráže vykročil směrem k zámku. Okolostojící mohli sledovat, jak za troubení žesťů, třískání činelů a bubnování tamborů pochodují uniformy habsburské armády: v zástupu převažoval šedý stejnokroj vojáků velké války (1914–1918), který oblékli např. příslušníci pěšího pluku č. 98 z Vysokého Mýta nebo zeměbraneckého pěšího pluku č. 2 z Lince. K vidění byly rovněž čáky a bílé kabátce z války prusko-rakouské, dále vojáci sedmileté války s trojcípými klobouky, námořníci válečného loďstva, několik ozbrojenců oděných po způsobu třicetileté války a jiní. V mírném dešti povlávaly plukovní standarty a vlajky habsburské monarchie.
V zahradě pod okny zámku vojenské útvary nastoupily a všichni přítomní za lkání rohu drželi ticho pro Ottu Habsburského, padlé první světové války a pro ty, kdo dnes ve válkách bojují proti zlu a kdo umírají pro víru. Vzápětí se zpívala státní hymna „Kde domov můj“ i hymna používaná do r. 1918 (tzv. národní) „Zachovej nám, Hospodine“. Řeč pak pronesl hlavní organizátor události PhDr. Milan Novák a připomněl dvě letošní jubilea – 20 let od beatifikace Karla Rakouského a 110 let od počátku velké války, která fatálně ovlivnila běh Karlova života. Protože nezajistil mír, bývá stále hodnocen jako slabý panovník, ačkoli byl z mocných jediným, kdo se o mír upřímně snažil.
Na roztříštění podunajské monarchie se často nahlíží jako na cestu pokroku – tomu Novák oponoval poukazem na vypjatý nacionalismus a komunismus, které střední Evropu sužovaly ve 20. století. A nabídl jiný pohled: „S odstupem celého století je patrné, že právě císař Karel zanechal stopu, která v čase obstála. […] Je příkladem politika, který chrání přirozený řád světa a vyznává skutečný pokrok, nikoli progresivistický chaos ústící v nové totality.“ Na Karla tedy můžeme být hrdí jako na druhého panovníka-světce českých zemí po sv. Václavu; k tomu Novák poznamenal, také že Karel byl vzdáleným příbuzným sv. Ludmily a Jiřího z Poděbrad. Smysl setkání na Karlovu památku vystihl větou: „Tradice, která určuje, že my jsme my, a ne někdo jiný, nemá být cestou k návratu do minulosti, ale duchovním východiskem do budoucnosti.“ Závěrem Novák vyjádřil radost z toho, že politická reprezentace i veřejnost začínají přijímat krále z habsburské dynastie coby součást českých dějin.
Záštitu nad akcí převzal císařův jmenovec Karel, současná hlava domu habsburského. Ten v Brandýse zastupovala Andrea, vnučka bl. Karla. Audienci u císaře Karla si také nenechali ujít generál Tomáš Kubík a další důstojníci Policie ČR, starosta města Petr Soukup, zástupci partnerských měst z Polska, Maďarska a Ukrajiny, delegace Modlitební ligy císaře Karla za mír mezi národy, generální ředitel Národního technického muzea Karel Ksandr, delegace Řádu sv. Jiří a Řádu německých rytířů i poslanci Parlamentu ČR a Evropského parlamentu aj.
Na začátku je Václav, na konci Karel
Následně se shromáždění odebralo do staroboleslavského chrámu Nanebevzetí Panny Marie, kde mši svatou sloužil litoměřický biskup Stanislav. Kázání uvedl myšlenkou, že pokud dle sv. Řehoře „Písmo roste se čtenářem“ a příběhy světců jsou žité evangelium, tak neškodí vracet se k jejich životním cestám opakovaně – takže když dnes čteme o bl. Karlovi, vnímáme momenty nové, jiné než před lety, za odlišné situace. V evangeliu, pokračoval Mons. Přibyl, byl svatý člověk zpodobněn jako moudrý muž stavící dům na skále – ke kvalitnímu křesťanskému životu tedy patří jistota plynoucí z nalezení pevného bodu. Tím ovšem vzniká rozpor mezi stabilitou křesťana a pohyblivostí světa, který mnohdy křesťany strhává: „Sice Ježíš říká ‚blahoslavení tiší‘,‚blahoslavení pokorní‘,‚blahoslavení chudého srdce‘, ale víme přece, co ve světě platí: ostré lokty, silné řeči a, jak se říká, drzé čelo lepší než poplužní dvůr.“
„Blahoslavený Karel se dostal do situace, která vůbec nebyla záviděníhodná, a on se tam nedostal náhodou, byla to Boží prozřetelnost, která ho postavila do té pozice […] A on se snažil nějak proplouvat, nejen aby přežil, ale především aby dostál tomu povolání, které mu Bůh svěřil.“ A byl povolán předně k manželství, otcovství a vladaření, čímž k nám promlouvá přes propast času i nyní: „Rodina začíná být bohužel pozitivní deviací, nikoliv normou. A my se musíme především na příkladu vlastních rodin snažit, aby se opět stala normou. […] Tady bych si vypomohl paradigmatem sv. Augustina: ‚Dělej, co můžeš, a modli se za to, co nemůžeš, abys mohl.‘ A většinou když hovoříme o těchto krásných a vznešených věcech, tak nám to někde hoří v blízkosti.“
Výkon moci pak má být jednak spojen se zodpovědností, jednak má být mocnými – a to i v demokracii – chápán jako posvátný úkol, jak to formuloval biskup: „Není to pouhý kariérní postup, není to pouhý výkon administrativy.“ A autorita není něco, co by si měl vladař užívat. České dějiny skýtají podle otce Přibyla přinejmenším tři velké vzory politiků, kteří svůj úděl správně pochopili jako službu: sv. Václav – Karel IV. – bl. Karel. Vláda posledně jmenovaného byla neúspěšná z hlediska lidského, nikoli Božího; vždyť zlom roku 1918, kdy jeden režim padl a jiný započal, se obešel bez násilí jen díky Karlovi, jenž „se velmi zapřel a o vládu neusiloval za cenu krve,“ pravil biskup.
Na konci liturgie přijal do rukou schránku s ostatkem bl. Karla a prohlásil: „Slibuji, že najdeme důstojné místo pro relikvii bl. Karla a že se budeme modlit v jeho úmyslech, to znamená za mír mezi národy, za dobrý rodinný život, občanský život, za pokoj v našich srdcích a také se budeme modlit za jeho svatořečení, protože to je potřeba.“ Relikvii předal Milan Novák jménem Modlitební ligy císaře Karla za mír mezi národy, což je mezinárodní společenství, jež mj. pečuje o šíření Karlovy památky, třeba prostřednictvím relikvií.
Když práskají pušky
Po požehnání se účastníci slavnosti přesunuli zpět k zámku, kde se mohli projít vojenským ležením jednotek různých historických období. Díky stanům a stánkům se návštěvník seznámil nejen s výstrojí a výzbrojí, ale i ostatními prvky všedního dne v armádě: Jak se člověk stal vojákem? Co jedl? A jak vypadala lékařská péče? Nechybělo občerstvení, prodej knih ani stánek Spolku Radecký, který usiluje o obnovu pomníku maršála Radeckého, tohoto českého vojevůdce světového významu, který se velkou měrou přičinil o porážku Napoleona a jehož inovace v 19. století přinášely úspěch zbraním monarchie. Jiný stánek připravil Spolek přátel Ferdinanda Čenského, což byl buditel národa, žurnalista a jazykovědec: od roku 1869 učil češtinu na vojenské akademii ve Vídni a přeložil z němčiny do češtiny vojenský řád, čímž nejen pomáhal, aby Češi rozuměli rozkazům, ale hlavně vytvořil podmínky, aby se Čechům velelo česky, a ukázal, že vojenská terminologie v češtině je možná (řada termínů se používá dodnes).
Ve čtyři hodiny odpoledne několik prvoválečných útvarů vpochodovalo na rozsáhlou zatravněnou plochu v zahradě a byly zahájeny tzv. manévry. Tak se před první světovou válkou nazývala pravidelná vojenská cvičení za účasti desetitisíců vojáků z celé říše: byl to základní nástroj, jak udržovat armádu bojeschopnou – jednalo se o jakousi simulaci bitvy a mužstvo si vyzkoušelo nejrůznější situace od přesunů po boj. Přestože v Brandýse se pochopitelně zapojilo jen několik desítek vojáků, diváci mohli pozorovat, jakou taktiku střelci používali, když se chtěli přiblížit k nepříteli a ohrozit jej palbou.
Přestože bylo nač koukat, lidi podle Milana Nováka, iniciátora podniku, přitáhlo něco jiného: „Audience u císaře Karla není přitažlivá jako nějaká atrakce – její podoba vojenskohistorické a společenské události se nemění už 22 let, co ji pořádáme, a zásadní je její duchovní význam: mše svatá ke cti posledního českého krále a světce Karla I. Rakouského jí dává charakter, který oslovuje velkou část naší veřejnosti.“ Úcta k bl. Karlovi se vyjma Brandýs udržuje v místech, kde byla v poslední dekádě instalována jeho relikvie – např. v katedrále sv. Víta, v olomoucké katedrále sv. Václava, v českobudějovické katedrále nebo čerstvě v konkatedrále Nanebevzetí Panny Marie v Opavě. V uplynulých letech také byla Karlovi zasvěcena řada kapliček a památníků po venkově.
Příliš krátká vláda
Kdo vlastně byl ten Karel I., jemuž vzdali čest účastníci sobotního programu? Když se Karel roku 1887 narodil, nic nenasvědčovalo, že by měl jednou usednout na trůn, neboť hned několik příbuzných mělo přednost. Ale úmrtí v rodině, stáří jiných adeptů a nakonec hlavně atentát na Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu vedly k tomu, že úděl císaře se pro Karla stal blížící se realitou. V okamžiku, kdy 21. listopadu 1916 skonal František Josef I., se Karel stává císařem. Takřka bezprostředně poté zahajuje úsilí o mírová jednání: když mu oficiální cestu k míru zatarasilo Německo, navázal tajný kontakt s Anglií a Francií – neúspěšně. Aby demokratizoval řízení monarchie, obnovil v květnu 1917 činnost Říšské rady (parlamentu); aby ulehčil trpícím civilistům, založil ministerstvo zásobování a dvě ministerstva unikátní ve světovém měřítku – sociální péče a zdravotnictví.
Karel měl jako jediný z tehdejších evropských vládců osobní zkušenost s bojem na frontách světové války, takže dokázal velmi konkrétně soucítit s vojáky – proto přesunul generální štáb do své blízkosti a omezoval operace, které plýtvaly životy vojáků. Hlavním, avšak bohužel neuskutečněným projektem Karlovy kratičké vlády byl plán na federalizaci, jež by také slovanským národům v říši dopřála autonomii, kterou si dosud uzurpovali Maďaři a Němci. Při všech nezdarech stála po Karlově boku temperamentní, krásná a prozíravá žena Zita. Oženil se s ní roku 1911 a ona se po jeho smrti už nevdala. Pozoruhodným faktem z Karlových osudů je pro našince jeho pobyt na Pražském hradě v letech 1906 až 1908, kdy za ním docházeli profesoři Karlo-Ferdinandovy (dnešní Karlovy) univerzity a dávali mu hodiny – např. proslulý historik Jaroslav Goll ho učil dějinám.
Na podzim roku 1918 se monarchie, zdecimovaná nekončící válkou, hroutí. Architektům nových států včetně Československa císař překáží a žádají abdikaci. On však odmítá, pročež je vypovězen, nejprve do Švýcarska (březen 1919) a nakonec na ostrov Madeira (říjen 1921). Nezahořkl, věděl, že se musí postarat o své nejbližší a že duchovně je stále spojen se svými národy, třebaže mu není umožněno jim prakticky sloužit. Ztráta majetku a společenského postavení neohrozila základní nerv jeho života – láskyplnou komunikaci s Ježíšem skrze modlitbu. Vyčerpán napjatými léty, jež měl za sebou, a usoužen zápalem plic zemřel stár 34 let na Bílou sobotu léta Páně 1922.
Galerie
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!