Sestra Maxmiliána Zuzana Bendová je školská sestra sv. Františka, která pracuje jako vychovatelka v Křesťanském domově mládeže sv. Ludmily v Praze. Pro čtenáře Katolických novin jsem si s ní povídala o její cestě do řádu, o její práci s mladými lidmi i o její víře. Protože se známe z kostela, v rozhovoru si tykáme a říkám jí důvěrně Maxi.
Jak se z Tebe, Maxi, stala řádová sestra?
Byla to trochu delší cesta. Jsem konvertitka. Obrátila jsem se v 16-ti letech. Vnímala jsem, že mě Ježíš miluje na maximum a já mu to chtěla oplatit. V té době jsem ještě byla v Jednotě bratrské, tak jsem uvažovala o tom, že bych třeba byla farářka nebo misionářka. Jenže mezitím jsem se stala katoličkou. Náš pan farář mi vysvětloval, že v katolické církvi farářky nejsou a ženy můžou sloužit v církvi naplno celkem třemi způsoby. Buď být zdravotnicemi, učitelkami nebo řádovými sestrami. Je to samozřejmě trochu zjednodušené paradigma. Já jsem si říkala – no, zdravotnice, na to úplně nemám fyzičku ani další potřebné předpoklady, učitelka mi hodně rezonovala – už jako malá jsem „učila“ své medvídky – a navíc mám ráda děti, a řádová sestra – to jsem vlastně pořádně nevěděla, co obnáší. Ještě mi hlavou běžela znovu misionářka. Řekla jsem si, že to by asi taky šlo. Za nějakou dobu po tomto rozhovoru jsem se poprvé na pouti seznámila s našimi dvěma řádovými sestrami. Na jedné mě zaujal klid a pokoj, který vyzařovala, a na druhé autentická živost. Tehdy jsem každou řádovou sestru viděla jako „svatou.“ Zároveň jsem byla ve františkánské farnosti. Líbilo se mi tamější bratrské společenství: bratři františkáni spolu velmi dobře vycházeli, i když byli různí povahově i intelektuálně. Byli ale zapálení pro evangelium a žili pro Boha naplno. Všechny tyto vlivy se postupně spojovaly v jeden celek, takže jsem čím dál víc uvažovala o tom, že spojím učitelství s řádovým životem. Vyústilo to v tom, že jsem se rozhodla stát školskou františkánkou a požádala o vstup do našeho společenství.
Působíš v Křesťanském domově mládeže u sv. Ludmily (KDM) na pražských Vinohradech. Je domov jen pro studenty Arcibiskupského gymnázia, které je hned vedle, nebo je pro studenty i z jiných škol? A jaká jsou kritéria pro přijetí do Vašeho domova?
Náš domov mládeže není určen výhradně pro jeden typ školy, ale je otevřen studentům různých typů škol, od základních až po střední školy, konzervatoře a vyšší odborné školy. Kritéria přijetí jsou jednoduchá. Je třeba napsat žádost o přijetí, pokud uchazeč splňuje předpoklady (tj. výše uvedené typy škol), tak ho zařadíme do přijímacího řízení. Není to tedy tak, že bychom přijímali jen studenty určité školy, nebo jen věřící studenty, nebo katolíky. Přijímáme všechny studenty. Pro určitý počet míst můžeme zohlednit tzv. sociální kritérium: týká se studentů ze sociálně slabších poměrů, z dětských domovů či na návrh OSPODu. Bereme mladé lidi tak, jak nám je Pán Bůh dává.
Přijímáte tedy studenty z celé republiky?
Ano, z celé republiky. V některých výjimečných případech bereme i některé pražské studenty, pokud mají zvláštní důvody, např. psychologické (domácí prostředí není vyhovující). Zde ovšem je zapotřebí mít potvrzení od určitých institucí. Kromě toho můžeme přijmout určitý počet studentů i ze zahraničí.
Máte pro přijetí věkové omezení?
Druhým stupněm základní školy a závěrečným ročníkem vyšší odborné školy. Máme tedy děti od 11 let až přibližně do 24 let.
A kolik studentů máte?
Aktuálně 117. Kapacitu máme 118.
Na jaké pracovní pozici v KDM působíš?
Jsem vedoucí vychovatelka. Mám na starosti ostatní vychovatelky (mimochodem všechny jsou skvělé ženské srdcařky), přijímací řízení a administrativu s tím spojenou, zodpovídám za směřování výchovy v souladu s naším posláním. Zároveň jsem pedagog volného času, což mě těší mnohem víc, protože se ve své pracovní době mohu věnovat přímo mladým. Náš domov mládeže je tzv. penzionového typu, jediný takový akreditovaný MŠMT v ČR. Od ostatních domovů se lišíme tím, že nemáme např. výchovné skupiny, pevně danou studijní dobu, ale věnujeme se mladým lidem převážně individuálně, abychom jim pomohli odhalit jejich potenciál a rozvinout ho. Naším cílem je, aby se stali dobrými lidmi a pokud Bůh dá, dobrými křesťany. Velká část našich studentů je z konzervatoří nebo studijně náročných škol. O program mají postaráno už náplní studia. My studenty doprovázíme a občas pro ně organizujeme společné aktivity. Letos poprvé sledujeme, že se naši mladí po covidovém období zase rádi mezi sebou setkávají. Zdá se, že jde o generační přelom. Prakticky to vypadá mj. tak, že po letech připomínáme studentům, že už se blíží čas nočního odpočinku a je třeba se rozejít :). Připadá mi, že některé mladší děti už začínají být přehlceny sociálními sítěmi. Ostatně to potvrzují sociální průzkumy, že generace Z se začíná obracet k Bohu, protože nachází třeba v katolické církvi řád, jistotu, společenství a další hodnoty. Obecně tedy vidím situaci naší mládeže nadějně.
Máš na starosti i mimoškolní aktivity studentů. Můžeš uvést nějaké konkrétní?
Jak už jsem naznačila, našim studentům se věnujeme hlavně individuálně, chodíme za nimi na pokoje, ptáme se, co bylo ve škole, co je těšilo, co je netěšilo, jaký zkrátka měli den. Většinou se rozpovídají, svěří se se svými starostmi, které pak spolu můžeme řešit. Já osobně mám na starosti z volnočasových aktivit něco, co by se dalo asi nazvat koordinace křesťanské výchovy: tj. domlouvání a příprava mší svatých a následných agapé; komunikace se zájemci o křest a o další svátosti; organizace tříkrálové sbírky u nás a účast na koledování; žehnání příbytků atd. Velmi mě baví také neformálně diskutovat o Bohu a o víře. Mezi našimi studenty se nacházejí skvělí diskutéři. Nutno podotknout, že do všech jmenovaných aktivit se zapojují naplno další spolusestry z komunity se svými dary (jedna je skvělá pekařka, další liturg), kolegyně vychovatelky a také studenti věřící, hledající, nevěřící. Do budoucna by mě těšilo udělat neformální meditačně-modlitebně-diskuzní kroužek. Učit se společně rozjímat Boží slovo, zpytovat (s)vědomí a sdílet se o naší víře.
Chodí většina vašich studentů na mše, nebo je to spíše menšina?
KDM byl dva roky v rekonstrukci. Teprve teď rozjíždíme postupně činnost naplno. Zatím jsme měli dvě mše svaté: při jedné byla svěcena kaple a druhá mše svatá, s otcem arcibiskupem Graubnerem, byla sloužena jako poděkování za rekonstrukci. Katolíci na mši přijdou rádi, pak tam přijde řada hledajících i nějací zvědavci. Hodně lidí přitáhne pohoštění, které následuje po mši svaté. Taky se stává, že někdo přijde na pohoštění beze mše, je mu to tak nějak hloupé, tak příště přijde i na mši. A postupně někteří studenti zjišťují, že se zde cítí příjemně, také na ně působí krásně prostředí a hudba a Někdo tady je. Přemýšlejí o tom, kdo to je, co se to v nich a kolem nich děje, a někdy takto dospějí k Bohu. Letos se už chceme vrátit k pravidelným mším svatým: zahajovací mše svatá na začátku školního roku, mše na svatého Františka, za zemřelé: to je velmi oblíbená mše, protože si studenti mohou za své zemřelé blízké zapálit svíčku a říct za ně přímluvu, potom adventní mše, tříkrálová, Panny Marie Lurdské za uzdravení, ze slavnosti Těla a Krve Páně a pak na ukončení školního roku. Když jsou nějaká výročí, jdeme do různých kostelů. Pro mladé je to událost, když třeba poprvé vidí chrám sv. Víta nebo kostel Panny Marie Sněžné.
Mluvila jsi o mši za zemřelé. Lidé se smrti bojí, nechtějí se s ní spojovat. Jak to mají mladí?
Sama si z mládí, kdy jsem ještě nebyla věřící, vybavuji pohřby v krematoriu. S milým blízkým se loučily řečnice v krematoriu, vyslovovaly nicneříkající fráze a tvářily se u toho unyle. Pak všichni povstali, rakev zajela za „oponu“, a to bylo všechno. Smrt pro mě tehdy byla šok, prostě konec, nic neexistuje. Požírač smyslu a naděje a chutě něco v životě dlouhodobě dělat, o něco usilovat. Bylo to traumatizující. Pak jsem byla na prvním katolickém pohřbu a byla jsem dojatá, protože jsem vnímala naději a sílu společenství: zemřelý byl součástí bohoslužby a zůstal součástí Božího lidu i po smrti. Myslím, že obě polohy vnímají i naši mladí. My v KDM se snažíme dětem vysvětlit, že smrtí člověk nemizí, jeho duše je věčná, že žije i po smrti, že v to můžeme věřit, že se tak dá smířit se smrtí blízkého člověka i se svou vlastní. Myslím, že je to přitahuje. Jednou jsme tu měli paní doktorku Svatošovou, aby našim studentům vyprávěla o hospicu. Studenti se nejprve tohoto tématu báli, ale pak většina z nich byla nadšená. Slyšeli na vlastní uši a od očitého svědka par excellence, že lidé s nevyléčitelnými nemocemi se někdy mohou vyrovnat se svým onemocněním, dát do pořádku svoje vztahy (se sebou, s druhými i s Bohem), můžou umírat pokojní a ještě být povzbuzením pro druhé. Myslím, že právě toto je důležitá prevence před eutanazií. Lidé nevolí eutanazii dobrovolně, jak by se mohlo zdát, ale z osamělosti a strachu z bolesti a také proto, že budou druhým překážet. My se zkrátka snažíme do našich mladých pomaličku vkládat semínka a ty pak s Boží pomocí rostou.
Měla jsi se studenty někdy nějaké vážnější problémy?
Možná bych se nejdříve zastavila u slova problém. Asi bych navrhla spíše termín složité situace. A ty máme prakticky každý rok. Mladí k nám mají poměrně velkou důvěru, tím se nám otevírají, takže pravidelně řešíme zneužívání, úzkosti nebo i sebepoškozování, a bohužel víceméně po covidu každý rok pokus o sebevraždu. Výchovných problémů jako takových tolik nemáme. Vedeme naše mladé k tomu, aby říkali pravdu. Když říkají pravdu, tak se i složité situace dají vyřešit. Nutno však říci, že nepřijímáme studenty s poruchami chování, a to proto, že naše zařízení má poměrně volný režim, kdežto oni potřebují podrobně strukturovaný program, kvůli tomu by se u nás mohli rozvíjet spíše v tom zlém než v dobrém. Co se týče prevence, máme také velmi dobrou a zkušenou preventistku a většina nás, vychovatelek, je ještě k tomu víceoborových (vystudovaly původně psychologii, učitelství pro 2. stupeň základní školy), i to pomáhá. Stále také hodně komunikujeme i s jejich rodiči.
Právě jsem se na to chtěla zeptat, jak probíhá Vaše komunikace s rodiči.
Jedna z našich podmínek pro přijetí uchazeče je transparentnost, pokud jde o psychický i zdravotní stav, také možnost kontrolovat studijní výsledky dítěte a jeho absenci v případě potřeby. To kvůli prevenci před záškoláctvím, a zároveň když má někdo slabší studijní výsledky, aby pokud možno nepropadl. Studentům můžeme nabídnout doučování. A zároveň chceme souhlas s katolickými hodnotami, protože jsme křesťanské zařízení. To je proto, abychom neměli někoho, kdo třeba inklinuje k satanismu či některým současným trendům, které jsou v rozporu s křesťanskými hodnotami.
Jak jste v kontaktu s rodiči po přijetí studenta?
Převážně telefonicky, někdy osobně. U našich nejmladších dětí jsme velmi rádi, když za nimi rodiče jezdí. O víkendu provozujeme v KDM hostel, tak mohou být rodiče ubytováni tam. Ve všedních dnech můžeme rodiče nechat za dobrovolný příspěvek na našem sesterském pokoji. Menší děti tak mohou mít snadnější adaptační fázi.
Studenti chodí do různých škol. Menší děti do nich doprovázíte?
Víceméně ne. Menší děti jsou většinou malé baleťačky a malí baleťáci z konzervatoře. Teď máme jednu krasobruslařku, která chodí na základní školu. Děti mají různou míru samostatnosti, ale první den si je většinou doprovodí jejich rodiče. Kdyby bylo potřeba, můžeme je tam samozřejmě dovést a určitě ukázat cestu. Stalo se, že jsme také párkrát menší děti doprovodily z divadelního představení, aby domů nešly samy. Myslím, že je i rodiče připravují na to, že budou pobývat v Praze a vedou je k samostatnosti a nacvičují s nimi cesty dopředu.
Z jakých nejvzdálenějších míst pocházejí Vaši studenti?
Z Japonska máme dvě studentky taneční konzervatoře. Pro omezený počet studentů zajišťujeme i víkendové ubytování, tak bydlí u nás celý rok a jezdí domů jen na Vánoce a Velikonoce.
Co je na Tvé práci nejzajímavější a co je na ní nejtěžší?
Spíš asi, co mě na ní nejvíc těší, a to je práce s mladými lidmi. V tom se cítím jako ryba ve vodě. Nejzajímavější asi je, že se neustále něco nového dozvídám, něco nového se učím. Moc mě těší sledovat, jak se děti, které neměly nejlepší výchozí podmínky, rozvinuly vlivem společenství a třeba i křtu. A nejtěžší součástí mé práce jsou papíry. Administrativa neustále narůstá.
Jak dlouho pracuješ v KDM a jaký byl Tvůj nejsilnější zážitek při Tvé práci?
Pedagogem jsem 21 let a na internátu jsem asi 13 let. Měla jsem dva nejsilnější zážitky. Měli jsme jednu dívku-studentku ošetřovatelství, která přišla ze sociálně zanedbané rodiny. Byla to velmi schopná dívka, studovala, začala se rozvíjet, chtěla jít dokonce na střední školu. Když se blížily její osmnácté narozeniny, začali se o ni zajímat její biologičtí rodiče a začali ji stahovat, chtěli od ní peníze. Ona to nezvládla, a skončila na drogách. To byl můj nejdrastičtější zážitek. Bylo to pro mě hodně bolestné. – A nejsilnější pozitivní zážitek jsem měla s vícero mladými lidmi. Když si třeba prošli sexuálním zneužíváním, dokázali se s tím poprat a pachatel se dostal do vězení, aby byl spravedlivě potrestán (což je bohužel výjimka), ony navzdory vší bolesti a šílenostem, nebo možná právě kvůli nim, našli Boha a stali se lidmi, kteří mohou dál pomáhat ostatním. To jsou mé nejlepší mé zážitky.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!