Tuhle jsem se v neděli při snídani díval na německý seriál Katy a já. Jeden kolega publicista sice v aktuálním čísle RC Monitoru zrovna plamenně tepal lidi, co po ránu zírají na bednu, místo aby se modlili, mým okoralým srdcem ale nepohnul.
(Dívat se v neděli ráno při kafi a štrúdlu na filmy pro pamětníky nebo na idylický seriál je pro nás s Hankou po léta zavedený zvyk. Hodinku spolu sedíme na gauči, Hanka se o mě opírá zády, komentujeme děj, jihneme nad záběry zurčících potoků a kvetoucích strání a já pak jdu do kostela a Hanka vaří nebo nakupuje. Patří to do rituální výbavy smíšeného ateisticko-konvertitního manželství, které nám takhle funguje už 36 let. Ale o tom nechci mluvit – to jen, abych to sobě, vám a kolegovi z RC Monitoru omluvil.)
To, o čem mluvit chci, je díl, co dávali zrovna minulou neděli. Umírající otec tam své dceři, která jej odmítá navštívit v hospicu, protože rodinu předtím opustil, alespoň nahraje video. Ví, že musí být krátké – dcera by u hodinové etické závěti nevydržela a on sám už také nemá mnoho sil. Všechno podstatné musí vtěsnat do několika vět.
Vsadí tedy na to, že dceři sdělí, jak moc ji miluje. OK, to se mu vejde do jedné věty. Po zbytek času ji pak přesvědčuje, že dokáže všechno na světě. Přesně takhle jí to řekne: Dokážeš všechno na světě. Kdyby ti chtěl někdo namluvit něco jiného, nevěř mu.
To je věta, která je úplně nesmyslná, lživá od počátku a v dítěti musí nutně vyvolat zmatek nejpozději ve chvíli, kdy se pokusí chytit vlaštovku v letu. Ale víte co: Té holčičce bylo šest, přestane tomu věřit tak přirozeně, jako přestane věřit na bludičky a hejkala. Jestli tedy Němci mají bludičky. A hejkala. Problém je, když se to, třebas jinými slovy, říká i dětem a dospívajícím, kteří na hejkala nevěří už pěkně dlouho. A ono se jim to říká.
Zkuste si schválně otevřít nějaký teenagerovský kanál nebo jiné motivační video, nebo si pusťte Rádio Blaník, ale ne ráno nebo večer, protože to se slušný katolík akorát modlí. Pusťte si ho ve dvě odpoledne a poslechněte si třeba Mirai: „Zakřič prostě z plných plic, že slovo nejde neexistuje.“ Všechno totiž jde. Všechno dokážete. Všechno na světě.
Chvíli jsem o tom pak přemýšlel, proč nám nestačí dokázat něco. Proč máme pocit, že základním životním zadáním, které dětem dáváme v domnění, že jim tím pomáháme, je dokázat všechno. Proč prostě neakceptujeme, že „rozličné jsou dary“, jak nás uklidňuje sv. Pavel v 1. listě Korinťanům. A napadla mě na to jediná normální odpověď: Protože jsme přestali věřit, že „jediný je Duch“. Sekulární společnost, která nemá toto bezpečné vědomí, je odsouzena stát se všemohoucí sama.
Schválně jsem si tu frázi zadal do vyhledavače Digitální knihovny Kramerius 5: „Dokážeš (dokážete) všechno na světě“. Objevuje se celkem ve 23 knihách. Mezi rokem 1612, kterým řada digitalizací začíná, a rokem 1950, kdy komunisté vyhlásili církvím válku, je to 0 výskytů. Všechny spadají až do období po roce 1950, víc než polovina z nich pak do období po roce 1990.
Jenže my nedokážeme všechno na světě, protože dary jsou rozličné. Sypat to do hlavy malým holkám a malým klukům v domnění, že tím posilujeme jejich sebevědomí, je cesta do pekel. Podstatnější – a možná jediné podstatné – je, aby věděli, že i když nedokážou vůbec nic, pořád budou bytosti hodné lásky.