Knižní rozhovor s Dominikem kardinálem Dukou, který vedl historik Marek Šmíd, vznikal na jaře a v létě roku 2025 v Arcibiskupském paláci na Hradčanech. Dokončení tohoto unikátního textu, který sám Otec Dominik považoval za své „poslední slovo“, bohužel překazila jeho smrt.
Ke čtenáři se tak dostává rozhovor ohraničený roky 1943, kdy se Dominik Duka narodil, a 1990. Čteme poutavé vyprávění o nelehkých či ještě těžších dobách, ovšem podané s nadhledem, noblesou a pochopením. A v neposlední řadě s ohromující vzdělaností, kterou bývalý pražský arcibiskup vynikal.
Další částí knihy jsou pak texty či osobní vzpomínky nejrůznějších osobností nejen církevního života. Přečtete si, jak jeho osobu a význam vidí katoličtí představitelé včetně papeže Lva XIV., arcibiskupů a biskupů, ale i kněží a řeholníků z jeho okolí. Nechybí další příspěvky těch, v jejichž životech zanechal kardinál výraznou stopu: prezidentů a jiných politiků, umělců či příslušníků ozbrojených složek, ke kterým měl blízko.
V závěru jsou připojeny zásadní texty Dominika Duky z posledního období jeho pozemského života.
Nevšední výpověď muže, který patří k největším osobnostem naší moderní historie, dotvářejí osobní fotografie z jeho archivu.
Dominik Duka řekl touto knihou své „poslední slovo“, jeho odkaz však trvá. A pro všechny, kteří se o něm chtějí dozvědět víc, je tato publikace jedinečnou a veskrze autentickou příležitostí.
Vázaná, lamino lesklé, formát 130×200 mm, 208 stran + 8 stran fotopřílohy na křídě
Doporučená maloobchodní cena: Kč 399,-
Datum vydání: 25.3.2026
ISBN 978-80-7475-542-2
Vydává Nakladatelství ČAS s.r.o., Slepá 246, 252 03 Řitka
info@nakladatelstvicas.cz, www.nakladatelstvicas.cz
O autorech:
Dominik Jaroslav Duka, OP, ThLic., kardinál (2012), 24. biskup královéhradecký (1998-2010), apoštolský administrátor litoměřické diecéze (2004-2008) a 36. arcibiskup pražský (2010-2022), se narodil 26. 4. 1943 v Hradci Králové jako syn prvorepublikového vojáka letectva Františka Duky a Anežky, rozené Bernardové.
V rodném městě absolvoval základní školu i gymnasium J. K. Tyla, kde v roce 1960 maturoval. Protože mu komunistický režim nedovolil další studia, nastoupil do zaměstnání v továrně ZVÚ v Hradci Králové, kde se vyučil strojním zámečníkem. Základní vojenskou službu absolvoval v Trnavě (1962-1964) a pak se vrátil na původní pracoviště. Poté byl v roce 1965, po dlouhých průtazích a odvoláních, přijat ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze se sídlem v Litoměřicích.
V roce 1968 tajně vstoupil do noviciátu řádu dominikánů a přijal řeholní jméno Dominik, o rok později složil jednoduché řeholní sliby. Kněžské svěcení přijal dalšího roku z rukou Štěpána kardinála Trochty. Poté působil v pastoraci v pražské arcidiecézi, a to postupně v Chlumu sv. Máří (1970-1972), v Jáchymově (1972-1974) a v Nových Mitrovicích na Plzeňsku (1974-1975). V roce 1972 složil tajně slavné sliby.
V roce 1975 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovní služby. Za nepovolenou řádovou činnost (tzv. maření státního dozoru nad církvemi), za samizdatovou aktivitu a za spolupráci se zahraničím byl odsouzen na 15 měsíců a vězněn (1981-1982) v Plzni-Borech. Jinak žil v letech 1975-1989 v Plzni a pracoval jako rýsovač ve Škodě Plzeň.
V roce 1986 byl ustanoven novým provinciálem řádu dominikánů a v tomto úřadě pak pokračoval až do ledna 1998. Od roku 1990 také učil na teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci jako odborný asistent biblistiky. V letech 1992-1996 byl předsedou Konference vyšších řeholních představených v ČR a zároveň vicepresidentem Unie evropských konferencí vyšších řeholních představených.
Zemřel po krátké těžké nemoci dne 4. listopadu 2025 a dne 15. listopadu, po pohřební mši v katedrále svatého Víta, bylo jeho tělo uloženo do arcibiskupské hrobky.
Dominik Duka se od roku 1990 průběžně podílel na překladu a koordinaci Jeruzalémské Bible do češtiny (v úplnosti vyšla roku 2009), napsal Úvod do studia Písma svatého či knihy Škola vnitřní modlitby, Úvod do teologie a Zápas o člověka.
V Nakladatelství ČAS mu byla posmrtně vydána kniha Dominik Duka: Poslední slovo (Nedokončený rozhovor s Markem Šmídem a vzpomínky osobností) (2026).
Doc. PhDr. et ThLic. Marek Šmíd, Ph.D. (*1979) vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a teologii na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Absolvoval dlouhodobé zahraniční badatelské pobyty ve Vídni a v Římě, kde se věnoval výzkumu ve Vatikánském apoštolském archivu. V současnosti působí jako docent na Katedře církevních dějin a literární historie Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a zároveň na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Odborně se zaměřuje na církevní dějiny 19. a 20. století, jimž věnoval více než dvě desítky odborných monografií. Od roku 2021, kdy přijal svěcení, působí jako jáhen pražské arcidiecéze.
Kniha Dominik Duka: Poslední slovo, vydaná v roce 2026, je jeho čtvrtou publikací v Nakladatelství ČAS. Předcházely jí tituly Pražští arcibiskupové moderního věku (2022), Kristovy relikvie aneb Příběh němých svědků Ježíšova utrpení a zmrtvýchvstání (2022) a Jan Graubner: Bůh má smysl pro humor. Rozhovory s Markem Šmídem (2023).
UKÁZKY:
Eminence, narodil jste se v Hradci Králové roku 1943 jako Jaroslav Duka. Jaké vzpomínky si uchováváte na dětství v poválečném Československu?
Víte, když dnes mluvím o svém dětství v době druhé světové války a krátce po ní, do jisté míry je to vyprávění převzaté. Ze vzpomínek mých rodičů, příbuzných a lidí, mezi nimiž jsem vyrůstal. Mé vlastní vzpomínky jsou často matné, jako kdybyste se díval skrz zamlžené sklo. Ale ty příběhy, které jsem slýchal, a prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, mě formovaly hluboce. Mým skutečným domovem se stal Hradec Králové, a právě tam začal příběh mého dětství.
Můžete nám představit svou širší rodinu?
Nejbližší mi byla široká rodina z matčiny strany, ale i otcova linie měla významné místo v mém životě. Někteří příbuzní žili ve Varnsdorfu, odkud se později přestěhovali na Mladoboleslavsko, na bývalé valdštejnské panství. Varnsdorf tehdy nebyl malé město, ale měl kolem 25 000 obyvatel a silnou textilní a obuvnickou tradici, téměř jako baťovský Zlín.
Můj dědeček pracoval jako mistr v obuvnické továrně a zároveň vedl vlastní živnost. Jeho manželka, moje nevlastní babička, byla žena s velkým srdcem. Zajímavé je, že jméno Jaroslav nesu po jejím synovci. Z matčiny strany pocházeli předkové ze Šumavy, z Hor Matky Boží, což bylo úplně jiné prostředí s odlišnou mentalitou. Přesto naše rodiny žily spolu v harmonii.
Jak vypadal tehdejší Hradec Králové dětskýma očima?
Vzpomínky jsou spíš mozaikou pocitů než přesných obrazů. Město žilo přítomností armády a katolické církve – vojenský posádkový život, seminář, silná přítomnost duchovenstva. Už jako dítě jsem si všiml, že se tyto světy nejen tolerují, ale dokonce doplňují. Vojáci chodili do kostela a kněží si jich vážili.
Samozřejmě jsme si jako kluci hráli na válku. Dělili jsme se na Východ a Západ. Rusové znali jen dvě fráze – Davaj sjuda! a Davaj časy! –, zatímco my Angličané jsme jen neuměle salutovali, aniž bychom znali jediné anglické slovo.
Váš otec František byl voják, že?
Ano. Otec často dojížděl do Plzně, kde se po válce přeškoloval z letce na pyrotechnika. Bydleli jsme nedaleko letiště a jako děti jsme tam měly volný přístup. Piloti nás pouštěli k letadlům, ukazovali nám kabinu a podobně. Dnes to zní neuvěřitelně, ale tehdy to bylo možné. Právě tam vznikla moje první velká vášeň – letectví.
Otec nám také vyprávěl o své válečné cestě. Jak pluli lodí z Marseille přes Neapol a Alžírsko až do Severního moře a nakonec do Glasgow, aby se vyhnuli německým ponorkám. Ty příběhy mě fascinovaly a probouzely ve mně touhu po dálkách a po moři.
Jak jste tehdy žili?
Patřili jsme ke střednímu měšťanskému stavu a nesli jsme v sobě i určitou nostalgii po starých časech monarchie. Hradec byl tehdy významnou posádkou. Žilo tu přes 5 000 vojáků a fungovalo pět vojenských orchestrů. Kulturní život byl mimořádně pestrý a pro mě jako dítě naprosto samozřejmý.
Bydleli jsme v bytě, který nám přenechal otcův strýc. Do roku 1939 patřil básníkovi Viktoru Fischlovi. Až později jsem se dozvěděl, že se tam scházeli básníci jako František Halas či Vladimír Holan. Tehdy jsem to netušil, ale dnes už vím, že jsem vyrůstal v místě prodchnutém kulturní pamětí.
A pak přišel rok 1948.
Ano. A všechno se náhle změnilo. To, co vypadalo jako návrat k normálnímu rodinnému životu a svobodě, bylo během krátkého času zvráceno.
Jak otcova válečná zkušenost a pozdější návrat domů ovlivnily Vaši výchovu a pohled na svět? Jak vám líčil své roky, kdy bojoval v československé jednotce ve Velké Británii?
Mohu říct, že otec nepatřil k těm, kdo by líčili válku skrze hrdinské příběhy nebo dramatické bitvy. Jeho vzpomínky se spíš točily kolem politického vývoje a širších souvislostí. Mluvil o Jaltě, Teheránu, Postupimi, ale také o událostech, které se odehrály v Československu, například v Brně.
V jeho příbězích byl velmi jasný postoj: odmítání komunismu a sovětské ideologie. Tyto názory promítal i do situace v Polsku, kde ji viděl obzvlášť ostře. Maminka mi vyprávěla zajímavý detail. Před úplným zničením Varšavy zachránila město socha Panny Marie. Když jsem se po letech do Varšavy podíval, zjistil jsem, že šlo vlastně o sochu Krista, která přežila na předměstí. Ta mi později při každé cestě do Polska symbolizovala jistou duchovní kontinuitu.
Jak se promítaly tyto události do Vašeho dětství a výchovy?
Myšlenka připojit se k organizacím jako pionýr nebo Svaz socialistické mládeže pro nás doma nikdy nepřicházela v úvahu. Vnímali jsme to jako zradu vlastních hodnot a tradic. Když komunisté zlikvidovali Skaut, Orla a Sokol, bylo to, jako by nám někdo násilím vzal kus domova. Zmizelo něco, co k dětství neodmyslitelně patřilo, něco, co utvářelo naši identitu, a my jsme to považovali za přirozenou součást života.
Pamatujete si něco z osvobození v květnu 1945?
Na události května 1945 si nevzpomínám, protože mi byly teprve dva roky a necelý měsíc. Pamatuji si spíše pozdější roky. Např. se mi jasně vybavuje rok 1953, kdy na Masarykovo náměstí v Hradci Králové napochodovala svazácká mládež a násilně svrhla sochu Tomáše Garrigua Masaryka. Ten pohled ve mně zanechal hluboký dojem. Viděl jsem, jak se symboly svobody a demokracie ničí před očima lidí, kteří tomu bezmocně přihlíželi.
Když jsem pak později sledoval záběry z nacistických srazů, například příjezd Adolfa Hitlera na mnichovský stadion, okamžitě se mi vybavila atmosféra toho února 1948 – masy, uniformy, agitace, pocit ohrožení. V ten moment jsem si poprvé uvědomil, že nacismus a komunismus jsou si ve své podstatě velmi podobné. Pro mě to byl skutečně formativní zážitek, který hluboce ovlivnil mé chápání historie a politické reality.
Váš otec strávil část padesátých let ve vězení. Jak jste to jako dítě vnímal?
Dneska už by tomu rozuměl málokdo. První moment byl šok. Hledali jsme pomoc všude možně. Dokonce i u jedné paní, která vykládala karty. Vzpomínám si, že tehdy mluvila o jakýchsi ruských bojích a dalších neuvěřitelných věcech. Říkala například: Vidím vysoký plot. Není tam pohyb. Květiny budou kvést, ale nejsou to květy, jsou to američtí parašutisté.
Byli jsme generací, která věřila, že to praskne. A protože jsme v to věřili, nemělo smysl uhýbat nebo se přetvařovat. To bylo něco svatého. Lidé si šeptali: To už si vrabci cvrlikají na drátech, za rok to praskne. A i když ta naděje byla možná naivní, nikdy jsme ji neztratili. Nikdo se nemusel omlouvat za to, že v takové víře vyrostl.
A jak o tatínkovi mluvila Vaše maminka?
Maminka mu nikdy nevyčítala: Proč jste do toho šli? Nikdy. I když jsme přišli o všechno, pro ni to bylo něco, co prostě muselo být. Jako součást života, kterou bylo třeba přijmout. A upřímně si nepamatuju, že by se jediná rodina těch vězněných vojáků skutečně rozpadla. Snad s výjimkou jednoho případu – pilota, akrobata. Když se ale vrátil z vězení, znovu se oženil se svou ženou, ale u něj to bylo spíš z praktických, ekonomických důvodů, protože nechtěl přijít o krásnou vilu, kterou vlastnili. Jinak však ti lidé drželi spolu, podporovali se a jejich rodinné vazby zůstaly pevné i přes těžké životní zkoušky.
Zmiňujete, že dlouho jste neměl žádné otcovy fotografie. Proč tomu tak bylo?
Až v posledních letech jsem pochopil proč. Matka měla jediný jeho obrázek, maličký výřez z hromadné fotografie. Děda s babičkou byli v roce 1938 vyhnáni z Varnsdorfu a až později se tam mohli díky pomoci místních německých občanů vrátit. Jenže děda jako zástupce dobrovolných hasičů odmítal zdravit německy, a tak ho zavřeli. Otec věděl, že kdyby ho tehdy dopadli, dopadlo by to zle. Proto utekl a vstoupil do RAF. Chápal, že je to rozhodnutí buď – anebo.
Na druhou stranu, i my jsme žili na hraně. Kdyby nás tehdy poslali do koncentračního tábora, dnes bychom spolu nemluvili. A nenarodila by se ani moje sestra, která přišla na svět až po válce. Byla to vážná věc, ale pro nás svatá.
Vzpomínáte si na dobu, kdy jste končil základní školu?
Končil jsem osmiletku závěrečnými zkouškami z hlavních předmětů. Jenže hlavní předmět byl zrušen, takže jsme skládali zkoušky pouze ze tří oborů. Určitým úskalím byl ruský jazyk, který všichni žáci otevřeně sabotovali. Na prvním stupni ho učil pionýrský vedoucí, takže známky nikoho příliš netrápily.
Na druhém stupni nám ruštinu přednášela matematička profesorka Bursová. Neznámkovala podle výkonu, ale dávala jasně najevo, že jde o jazyk okupantů. Jedničku dostal ten, kdo byl hodný, dvojku, kdo byl hodný a něco uměl, trojku, kdo to sabotoval. V té době jsem už věděl, že chci být knězem. Zástupce školy, profesor Polák, mi říkal, že jako kandidát kněžství musím mít z ruštiny jedničku. Při zkoušce jsem dostal otázku Náš górod a podle jeho instrukcí jsem odříkal naučený text, doplněný česko-slovenskými slovy, když mi něco v ruštině chybělo. Jedničku jsem nakonec dostal.
Pomohla Vám ta jednička i později?
Na střední škole to ale paradoxně znamenalo komplikaci. Úroveň ruštiny, se kterou jsme přicházeli, byla minimální, téměř žádná. Slovíčka jsme vůbec neovládali a základy gramatiky byly pro nás naprostou neznámou. V běžných třídách se totiž tyto znalosti učily už několik let, a my jsme tak museli dohánět základní učivo, které bylo pro naše spolužáky rutinou. Bylo to obtížné a často frustrující. Někdy jsme nevěděli, kde začít, a museli jsme se učit intenzivněji než ostatní.
Zpětně viděno to však patřilo k tehdejší realitě. Pomohlo nám to vybudovat disciplínu, trpělivost a schopnost samostatně se učit. Jednička z ruského jazyka byla sice příjemným oceněním, ale teprve když jsme museli čelit skutečným jazykovým nástrahám, ukázalo se, jak moc nám základní vzdělání skutečně pomáhá – nejen v ruštině, ale i v dalších oblastech studia a života.
Padesátá léta byla dobou represí proti církvi. Jak jste v té době prožívali víru?
Byla to těžká doba. Ale víra tam byla: tichá, domácí, pevná. Měli jsme velké štěstí, protože nás zachránila rodina Jourových. Měli jsme být odsunuti do Broumova, ale oni uvolnili pokoj po své dceři, abychom měli kde být. Pamatuji si na první večer – matka uvařila bílou kávu a něco upekla… a pak se každý z nás v posteli tiše modlil. Věděli jsme, že se to nesmí, ale právě proto měla ta modlitba zvláštní sílu.
Byla to doba, kdy byl všeho nedostatek – zimní kabáty nesehnatelné, oblečení přídělové. Ale lidé si pomáhali a drželi při sobě. Například sestry mojí matky byly hluboce věřící a jedna z nich, která byla učitelkou, dělala svačiny pro děti, které neměly co jíst. Když bylo potřeba, došla do konzumu a všechno uhradila. A tehdy paní učitelka kontrolovala i účesy. Když řekla dlouhé vlasy, krátký rozum, šli jsme se prostě ostříhat. Sledovala nás z okna, žádné výmluvy.
A jak Vás přijímali spolužáci z komunistických rodin?
To je důležité říct – nikdy nebyli agresivní nebo nepřátelští. Naopak, v některých rodinách jsme našli skutečné přátele, kteří nám byli ochotni pomoci. Dostali jsme u nich oběd, podporu a zázemí, když jsme to potřebovali. Dneska se to možná může zdát neuvěřitelné, ale tehdy to byla prostě realita. Lidé se dokázali chovat laskavě, i když se jejich politické přesvědčení lišilo od našeho.
Ukázalo se, že ideologie byla jedna věc a lidské vztahy druhá. Přátelství, solidarita a ochota pomoci dokázaly překonat ideologické bariéry, které byly kolem nás viditelné na každém kroku. Tyto zkušenosti mě naučily, že člověk může a často i musí hledat společné hodnoty s lidmi kolem sebe, i když se z politického pohledu zdají být úplně odlišní.
Jak se Vám vlastně podařilo získat povolení ke kněžskému studiu?
Jednou jsem tajně v noci vešel do biskupské rezidence, kde jsme s biskupem Mořicem Píchou, tehdy už po jeho návratu z vězení, dlouze mluvili. Dostal jsem od něj povolení ke studiu. Pamatuji si, že mi tehdy ukázal na jednoho pána a řekl: To je profesor Hejka, generální vikář. O prázdninách se u něj vždy zastav. Hejka pak vyučoval církevní dějiny a jeho synovec byl později šoférem pana biskupa Otčenáška a později i mým.
V semináři jsme postupně vytvářeli určitou komunitu. Po dvou letech jsem vstoupil k dominikánům jako novic, ale bylo to komplikované, protože stát dominikány stále oficiálně neuznával. Zákaz jejich činnosti byl zrušen až v roce 1969. Proto jsem byl dominikán neoficiálně, a zároveň stále v semináři.
Jak se změnila situace po Druhém vatikánském koncilu?
Druhý vatikánský koncil a s ním související celkové uvolnění poměrů přinesly nový vítr do církevního života. Koncil nám dodal odvahu a vědomí, že i přes nepřízeň režimu má smysl usilovat o obnovu duchovního povolání a církevní služby.
Komunistický stát však zůstával velmi obezřetný. Ačkoliv se atmosféra po roce 1965 pomalu měnila, mnozí z těch, kdo s námi v semináři žili a studovali, stále nedostali státní souhlas a nemohli veřejně působit jako kněží. Přesto jsme měli jasno, že máme zůstat věrní svému povolání, i kdyby mělo být žito jen ve skrytu.
Během studia jste vstoupil do tajného noviciátu dominikánského řádu. Jak takové skryté přijetí do řádu tehdy probíhalo?
Původně jsme měli být přijímáni v Lipsku. Kněz Gordian však podle vyprávění narazil na komplikace spojené s rodinou jedné účastnice, takže se místo toho naše setkání konalo jinde. Zde jsme se setkávali jako dominikáni z východního bloku, které jsem znal přes otce Habáně. Od roku 1966 jsme jezdili na setkání pravidelně. V roce 1968 jsme se chystali do Lipska, kde měla proběhnout naše obláčka, obřad přijetí řeholního oděvu.
Zástupcem generála řádu byl spolužák Polák Maćkoviak, který přežil uzavření dominikánského studia v Šanghaji. I když nebyl provinciálem, dostal všechny pravomoci potřebné k přijetí, takže jsme do Lipska nakonec nemuseli a tři z nás byli přijati do řádu v Chlumu. Pamatuji si to datum dodnes, protože se téhož dne objevila zpráva, že byl tajemníkem KSČ zvolen Alexander Dubček, což této události dodalo zvláštní historický kontext.
Jak probíhal samotný obřad přijetí a co pro Vás znamenalo zvolené jméno?
Obřad přijetí proběhl podle všech předpisů. Obdržel jsem hábit a nové jméno, které symbolizovalo začátek nové etapy života a zasvěcení se duchovní službě. Jméno mi dal otec Metoděj Habáň. Jiní spolubratři dostali jména Jindřich, Tomáš či další, podle tradice a významu osobností církevní historie.
Dominikáni vznikli ve středověku – konkrétně na počátku 13. století – jako řád kazatelů, zatímco jezuité byli založeni až v 16. století v době protireformace. Dominikánská spiritualita se více soustředí na strategii působení a přesvědčování lidí, často v diplomatickém či vzdělávacím kontextu, nikoliv na boj jako takový.
Přijal jste řádové jméno Dominik. Co pro Vás osobně znamená postava svatého Dominika?
Dominikáni vydávali ve francouzštině sérii knížek s názvem Proč žiji? Jednu z těchto publikací napsal dominikán Breberger, který působil jako vojenský kaplan u de Gaullových partyzánů. V knížce rozlišoval mezi charismaty jezuitů a dominikánů a věnoval se například i otázce používání růžence, což se mi líbilo. Základem jeho přístupu byl důraz na pravdu a věrnost.
Ano, v obláčce jsem obdržel jméno Dominik a velmi brzy jsem se s ním ztotožnil. Neslo pro mě pocit sounáležitosti s řádem a zároveň závazek žít podle hodnot a ideálů, které jméno symbolizovalo. Bylo to nejen jméno, ale připomenutí poslání a cesty, kterou jsem si vybral – cesty služby, modlitby a oddanosti druhým. A tento pocit mě provázel po celou dobu formace i pozdějšího života.
Jak Váš život ovlivnila osobnost sv. Dominika?
Přečetl jsem minimálně patnáct jeho životopisů od různých autorů. Jeden z nejlepších napsal Silvestr Maria Braito. Sv. Dominik byl kazatel, který kázal především na cestách, a zároveň skvělý organizátor. Tomu jsem se ani já nevyhnul. Nebylo to vždy snadné, ale nevyhnul jsem se tomu. Sv. Dominik byl také diplomat, což se projevilo například při návštěvě dánské královny.
Politika byla mým koníčkem od dětství. Četl jsem noviny, hlavně Rudé právo, a snažil se vše zapamatovat. Jména a osobnosti, jako byl například Metoděj Habáň, hrály v mém životě velkou roli. On sám byl politicky trochu enfant terrible, protože neměl rád Československou stranu lidovou.
Časné sliby jste skládal v lednu 1969, tedy krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Jak jste tuto událost duchovně prožíval v kontextu politického napětí?
Prožívali jsme to intenzivně. V Chlumu jsme se horlivě modlili proklínací žalmy, zaměřené proti satanovi, až nás novicmistr napomenul. Tehdy se uvažovalo nad našim odchodem do zahraničí, ale biskup Pavol Mária Hnilica řekl, že chce, abychom zůstali. Rozhodnutí padlo podle zkušeností lidí, kteří zažili 50. léta. My, mladí, jsme vycházeli z přesvědčení, že naděje nikdy neumírá. V podzemí jsme se scházeli jednou až dvakrát ročně a pokračovali v práci.
Slavné sliby jsem složil před svěcením. Musím přiznat, že jsme si ta data nezapisovali, dnes si již nevzpomínám přesně. Po roce 1989 bylo nutné vše dát do pořádku. Dostali jsme ale papežský dispens, a věc byla vyřízena. Všichni to přijali, kromě dvou kněží, kteří mě nepovažovali za provinciála, ale za podvodníka. Nemohl jsem to ověřit, protože nebylo možné se vrátit zpátky, a byla to nepříjemnost.
V roce 1975 Vám byl odebrán státní souhlas k výkonu duchovní služby. Jaký dopad to mělo na Vaši každodennost, osobní identitu i duchovní život?
Znamenalo to, že jsme museli ještě přidat. Vstávali jsme ve 4.45 hod., měli jsme chvály a mši svatou, pak kávu a zákusek – a běželi do práce. Ve všední dny jsme si vařili. Tedy kromě pátků, kdy jsme chodili do bufetu na bramboráky, abychom si místo sladkého dopřáli něco sytějšího. Měli jsme dvě propojené garsonky, já s kuchyní, kde byl prostor i pro velkou knihovnu. Dokonce tam pro nás chvíli vařila maminka jednoho kněze.
Naši agendu vedl pan Klenta z Klenčí. Ve sklepě jsme měli archiv a jednu volnou místnost, z níž jsme si udělali kapli. Mohli jsme křtít a oddávat, i když bez zápisů. Pokřtil jsem například skupinu studentů. Jinak jsme pořádali duchovní cvičení a vydávali samizdat, zaměřený hlavně na teologickou literaturu.
Pracoval jste tehdy ve Škodovce v Plzni, že?
Ano. Ve Škodovce samozřejmě věděli, kdo jsem, a musel jsem se snažit, abych se nezařadil do příliš viditelné role. Duchovní život jsem si ale zachovával. Setkával jsem se s lidmi z církevního prostředí, například s člověkem, který také studoval v semináři. Ten se dokonce stal mým vedoucím. Pracoval jsem na obráběcích strojích, diskutoval o nábožensko-politických otázkách, a zároveň si udržoval přátelství. O víkendech jsem pak jezdíval do Prahy či lehátkovým vozem na Slovensko.
Když byla zveřejněna Charta 77, setkávali jsme se v dílně a chtěli, aby ji lidé přečetli. Neodsoudili jsme ji my sami, ale odsouzení provedl vedoucí Revolučního odborového hnutí, čímž bylo sníženo riziko postihu. V Plzni bylo volněji než jinde. Lidé tu poslouchali německý rozhlas i televizi. Navíc zde byla stále živá vzpomínka na Američany, což poskytovalo další prostor pro duchovní a kulturní život.
Byl jste pod dohledem Státní bezpečnosti. Vnímal jste své působení v té době jako tichý odpor, svědectví víry, nebo něco jiného?
Moje povaha je taková, že jsem to chápal jako odpor, ale zároveň jako plnění svého poslání. Držím se zásady, kterou si půjčuji od Pána Ježíše Krista. On neříká následujte křesťany, ale následujte mě. Svědectví víry to rozhodně bylo. Jeden kolega mi tehdy řekl: Jsi farář, ale i vyučený, víme, že jsi hlídaný a perzekuovaný. Máš tu výhodu, že naše slovo od Tebe bereme vážněji, než kdybys byl na faře.
Ve Škodovce v Plzni hledali lidé pravdu. Starší generace zažila násilí, válku a Američany, mladší montovala stroje pro Sovětský svaz i armádu. Do závodu přicházeli lidé z různých profesí – ševci, krejčí as další – a vstupovali do průmyslu. Jednou nám kolega přinesl vzkaz pro německého vězně z Ruska, který jsme měli předat jeho rodině v Německu. Bylo to náročné prostředí, citlivé, ale zároveň zde vznikala možnost pro tiché svědectví víry a odpor proti nespravedlnosti.
Vzpomínám si na 23. listopad 1989, kdy jsme se zúčastnili generální stávky ve městě s mnohými staršími lidmi, kteří osobně zažili stávku z roku 1953 proti měně, kdy dělníci zdemolovali budovu soudu.
Jaké to bylo, žít dvojí život – přes den civilní zaměstnání, večer a o víkendech tajná kněžská služba? Co to vyžadovalo od Vás i od lidí kolem Vás?
V kapli jsme byli v hábitech. Tento způsob života mě naučil, že šaty nedělají člověka. Můžete být v jakémkoliv prostředí a mít na sobě cokoliv. Zde bych viděl papežovu vizi deklerikalizace. Zatímco bohoslužba vyžaduje řádné oblečení, my v továrně jsme nosili montérky
Za náboženskou činnost jste byl v 80. letech odsouzen k patnácti měsícům vězení. Jak k tomu došlo?
Mám-li být pravdivý, při naší činnosti bylo nutné počítat s možností uvěznění. Jistým způsobem jsem měl přesné informace, že k prvnímu zatčení mělo dojít už v roce 1978. „Naštěstí“ jsem měl v té době autonehodu, a vězně s nohou v sádře nepřijímali. Situace na počátku 80. let souvisela s Chartou 77 a prohlášením řeholních představených o pronásledování řeholního a náboženského života v tehdejším Československu. Jedna ze schůzek proběhla v Plzni na Revoluční 50, v domku, který jsme obývali my, dominikáni.
K samotnému zatčení v 80. letech došlo v souvislosti s polskou Solidaritou. Do jisté míry mě zatčení zaskočilo, ale uvolnění, které Solidarita vyvolala, nás trochu povzbudilo k většímu pohybu. Do našeho bytu vstoupilo pět příslušníků Státní bezpečnosti a dva členové Sboru národní bezpečnosti obsadili zahradu. Té noci jsme byli odvezeni na Bory čtyři – já, můj nejbližší spolupracovník Vojtěch Rakovský, Tomáš Bahounek a Artur Pavelka, který se později stal vdovcem a členem řádu. Mimochodem, byl jedním z prvních absolventů studia jaderné fyziky a výraznou osobností katolického života v Československu.
Jak probíhal samotný soudní proces?
Samotný proces byl dlouhý a komunistický aparát dokázal nemožné. Nalezli například nákres Olomouce s číslem domu, který jsme chtěli koupit. Podle zásad sv. Tomáše Akvinského jsem nemluvil pravdu. Řekl jsem, že šlo o obrázek s domem někde v Jáchymově. Komunisté hledali cyklostyly, takže provedli razii i u sester v Kadani, které se ale vězení vyhnuly. Po letech jsem se jim jel omluvit, že jsem jim způsobil potíže.
Výslech probíhal poměrně kultivovaně. Dnes, v otevřené společnosti, kde mě různí lidé označují všelijak, si uvědomuji, že Státní bezpečnost se mnou zacházela korektně a dodržovala pravidla slušnosti. V listopadu 1989 se mi dokonce jeden muž přišel omluvit. Odešel od policie a vrátil se k původnímu zaměstnání ve Škodovce.
Soud probíhal v malé místnosti, kde byli přítomni i moji příbuzní. Přiznal jsem se k zaopatřování matky paní domácí, protože jeden z našich písařů trpěl schizofrenickými záchvaty. Chytili jej s materiály, které mi nesl, a šest týdnů ho vyšetřovali. Přiznal se a dostal dva a půl roku. Já jsem musel jeho přiznání přijmout a přiznat se, že jsem mařil státní dozor nad církvemi, abych ho ochránil před zhoršením zdravotního stavu.
Dokonce jsem mohl požádat o konfrontaci s Tomášem Bahounkem, který sice uvedl jméno, ale zjistilo se, že daná osoba v Plzni vůbec nebydlí. Kapitán jej propustil, aniž by se něco dozvěděl.
Jak jste se připravoval na samotný výkon trestu?
Chování ve vězení jsem znal díky duchovnímu, který prošel Loretou a Mírovem – šlo o Otce Beneše. Starší dominikáni měli zkušenosti s vězením i PTP, takže mé překvapení nebylo velké. Měl jsem spíše úzkost, aby část věcí uložených u domácích zůstala v bezpečí. Naštěstí jsem je na poslední chvíli uklidil, a přežily celých patnáct měsíců. Po návratu jsem je všechny spálil, kdyby se náhodou někdo pokusil je hledat, a proto dnes v našich archivech nejsou.
Když porovnávám memoáry a diskuse, moment zatčení nebyl katastrofální ani zdrojem úzkosti. Snad jediná obava byla, že materiály by mohly odhalit další spolupracovníky. Borská vyšetřovací vazba byla považována za nejslušnější v Československu, což potvrzuje například Václav Malý. Před mým zatčením tam byli vězněni přední chartisté. Vězeňská služba se snažila narazit na informace, které by kompromitovaly socialistický stát.
Na cele jsem měl většinou mladší spoluvězně, například studenty souzené za ilegální imigraci, maďarského Slováka Csabu, příbuzného Imre Nagye, a další.
Jak probíhal Váš duchovní život ve vězení?
Rozdělili jsme si čas k modlitbě a bohoslužbám. Mši sv. nebylo možné sloužit každý den, takže půlnoční jsem sloužil vleže jako soukromou bohoslužbu. Jednou večer jsme dostali balík, což byl asi první moment, kdy jsem během pobytu nezachoval půst od masa. Balík jsme otevřeli, rozdělili a jedli. Zpívali jsme falešně Narodil se Kristus Pán, protože nejsem dobrý zpěvák. Dozorce s přezdívkou Bizon nás „odměnil“ tím, že zhasl světlo, což byl zvláštní vánoční dárek, protože normálně jsme leželi na zádech, s rukama na dece, a hleděli do rozsvícených žárovek.
Jak jste zvládal vztahy s ostatními vězni a kdo Vám pomáhal?
V západních Čechách jsme měli čtyři informátory z řad kněží, kteří nebyli zrádci, ale byli ke spolupráci donuceni. Své vězeňské období jsem prožíval i duchovně, zpovídal jsem a dával útěchu. Tehdy bylo uvězněno mnoho lidí, kteří by dnes uvězněni nebyli. Výkon mého trestu od února do listopadu 1982 byl obohacen i o setkání s představiteli Charty, s nimiž jsme navázali vzájemné kontakty. Sobotní přednášky organizoval Václav Havel, jen neděle tam bývaly horší.
Mně bylo tehdy 39 let. Mezi mladšími vězni byla velká úcta ke knězi, zejména mezi Romy, kteří mi dávali v korekci lepší místo či postel, aby je „Bůh nepotrestal“. Setkal jsem se zde také s Jiřím Dienstbierem a zmíněným Václavem Havlem. Některým vězňům balíčky nechodily, jiným ano. Díky balíčkům od paní Olgy Havlové či Vlasty Chramostové dostávali někteří vězni čaj Earl Grey nebo cigarety Marlborough.
Václav Havel zde založil jakousi charitativní organizaci, do níž putovala polovina balíku každého vězně. Život ve věznici se tak paradoxně stal obohacujícím. Přátelství a kontakty, které jsme tu navázali, se dnes již jen tak nenajdou.
Jaké bylo první Vaše setkání s Václavem Havlem?
Proběhlo tak, že mě poslali k nástěnce, kde stál on. Přišel jsem tam a setkal jsem s takovým drobným blonďákem. To byl Václav Havel, který mi dal čaj a bony jako poukázky k nákupu v té jeho charitativní organizaci.
Pracoval jste ve vězení? Vybavíte si okamžiky, kdy jste pocítil největší tíhu odloučení, a naopak chvíle, které Vám přinesly posilu?
Pracovali jsme ve sklepních prostorách nové haly navazující na Teslu Nýřany. Vyráběli jsme telefonní ústředny, přičemž já jsem měl na starosti izolační plíšky. Pamatuji si, že jsem tam prožil i Velký pátek. Tehdy jsem si hluboce uvědomil, že Velký pátek není jen zbožné cvičení či liturgická připomínka, ale skutečnost nesená opravdovou bolestí a obětí pro druhé.
Práce, monotónní i fyzicky náročná, mi tehdy dala pochopit, co znamená dát život za druhého. Na ten Velký pátek vzpomínám dodnes. Později mě převedli na adjustáž, na spínače. Dvakrát jsem se dostal do korekce a vypadl jsem z tempa. Neplnil jsem normu a vracela se mi celá bedýnka stykačů jako špatně seřízená. Ukázalo se, že šlo o šikanu bachařů. Kolega pak vyměnil cedulky se jmény, a moje práce byla hned v pořádku.
Určité ponížení tam člověk samozřejmě zažil, ale nešlo o zkušenosti typu těch, kterými procházeli Václav Havel, Jiří Dienstbier či jiní vězni režimu. Sice jsem se ocitl v korekci, ale tamní strážní byli často právě ti, kdo nesplňovali ideové zadání, a paradoxně proto jednali lidštěji.
Byl jsem na cele s vrahem a jednou i s výběrčím pokut načerno. Někteří dozorci se dokonce chovali mile. Jednou jsem dostal uherák, který posílala herečka Jiřina Jirásková vězňům jako přilepšení. Řádného jídla však bylo obecně málo. Já měl dietu kvůli potížím s dvanácterníkem, a tak jsem jedl méně. Dokonce jsem se někdy mohl i rozdělit s ostatními.
Setkal jste se ve vězení i s případy svévolné šikany ze strany dozorců?
Ano, občas si bachaři na někoho zasedli. Například jeden s přezdívkou Koloběžka rád bouchal pendrekem do stolu a křičel, ale po výlevu zlosti se klidně zeptal, zda nepotřebujeme něco koupit ve městě. Zejména kuřákům se snažili sehnat cigarety Taras Bulba.
Mohu říci, že na Borech s námi do jisté míry spolupracovaly zhruba dvě třetiny dozorců. Nebyli to ideologové. Někteří nám se zamčenými dveřmi polohlasně říkali: Včera hlásila Svobodná Evropa to a to, řekněte to dál. Bylo to absurdní, ale i taková drobná gesta vnášela světlo do vězeňské každodennosti.
Ve věznici jste se setkal s Václavem Havlem. V čem Vás jeho osobnost oslovila?
Musím Vám na začátek říci, že s Václavem Havlem jsem na jedné cele, jak občas novináři píší, nebyl, ale byli jsme umístěni na stejné chodbě, takže jsme se vídali prakticky denně. Samozřejmě s výjimkou období, kdy jsem měl směny a celý týden jsem pracoval. On žádné směny neměl, protože byl zařazen do jiné kategorie prací, a tak se účastnil sobotních kurzů literatury a filozofie. Já jsem se tehdy věnoval exegetické práci, konkrétně dvěma úryvkům z Druhého listu apoštola Pavla Korinťanům, upraveným a komentovaným Otcem Františkem Líznou. Bývaly doby, kdy jsme měli skoro perfektní servis.
Chodili jsme často po dvoře a v rámci možností žili i duchovním životem. Svaté přijímání se muselo podávat v naprostém utajení, protože bylo považováno za pokračování v trestné činnosti. Někdy jsem celebroval i na cele – sám, jindy se dvěma či třemi spoluvězni. Růženec jsme se modlili pravidelně a k mé radosti to byla často iniciativa Václava Havla. Měl jsem svůj růženec stále u sebe. Do rukou se mi občas dostávaly i Žalmy. Dokonce jsme připravili ke křtu generála Zbyňka Čeřovského.
Setkávali jste se s Václavem Havlem i při vycházkách? O čem jste spolu hovořili?
Vycházky bývaly v sobotu a tehdy jsme se potkávali i s vězni z jiných oddělení. Jednou jsme se takto dostali k tématu, které dnes působí skoro neuvěřitelně – sestavovali jsme budoucí vládu. Zbyněk Čeřovský tehdy říkal: Komunismus padne, zhroutí se. A bude potřeba, aby někdo převzal odpovědnost. Podle něj to tehdy mohla být jen Charta. Pro Václava Havla se tehdy počítalo s ministerstvem kultury, pro Jiřího Dienstbiera se zahraničím a pro Zdeňka Čeřovského s obranou. Já jsem se jich zeptal, kdo bude prezidentem, a myslím, že jako jeden z prvních jsem Havlovi řekl, že to bude on.
Je důležité říct, že političtí vězni, kteří měli skutečné informace o režimu, se nechovali nezodpovědně. Vysvětlovali nám mechanismy moci, ale nic neprozrazovali. Nebyla to loajalita ke komunistům, ale vědomí, že neprozrazené informace mohou jednou posloužit na svobodě.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
