Žijeme v době sebevědomých, hrdých a svobodných lidí, kteří kráčejí po světě s hlavou vztyčenou. Zaujímají správné postoje a na všechny strany signalizují hodnoty. Věší virtuální vlaječky. Výheň „pravdy“ v nich umocňuje žár „lásky“ a vzniknuvší tavenina se širokým korytem vylévá na facebookové zdi a na vlákna sítě X (Twitter). To jsou válčiště hrdinů našich dnů. Nejnověji si oblíbili bojovat s právě zesnulými lidmi, kteří tak či onak rozrušují jejich horizonty. Najdete mezi nimi akademiky i pár zasvěcených osob, umělce a intelektuály, aktivisty i marketéry, filmové kritiky, lidi všech genderů i sexuálních sklonů. Ti všichni se usnesli, že kardinála Dominika Duku je třeba rituálně porazit. Posmrtně. Rituální porážkou dneška je, když vás označí za transfoba, homofoba, proruSSkého dezinformátora, kamaráda Zemana a Klause, klerikála a patriarchálního katolibánce, který nechápe synodální cestu.
Žijeme v době velké nenávisti. To by ale ještě nebylo tak strašné. Nenávist je v zásadě emoce barbarská, dětská a naivní. Horší je, že žijeme v době velkého pohrdání. A to je zlé. Pohrdání je vždy špatně, nikdy dobře. Zaprvé způsobuje závislost. Stále znovu chcete zakoušet tu slast a prohlubující se závislost vás nakonec rozežere. Zadruhé, pohrdáte-li někým, nutně to předpokládá, že sebe považujete za nadřazeného. Druhého zasahujete v jádru jeho lidství, a urážíte tím samo Boží stvoření, jelikož se pasujete do role jeho soudce. Samozřejmě, nic nového pod sluncem. Nové na tom je, jak to už mnozí neskrývají, nestydí se a předhánějí, kdo udělá lepší fór či zaujme hodnotovější stanovisko. Mohli bychom to klidně nazvat „duchem doby“. Václav Havel, vzor mnohých těchto hrdinů, by se nejspíš divil, kam až se dostali lidé, kteří sami sebe považují za zástupce jeho vysněné „občanské společnosti“.
Pokud je jejich motorem nenávist, podobají se holubům dělajícím na střechu kostela. Nejhorší, co se vám stane, je, když zapomenete zavřít okenice věže. Holubince vám začnou narušovat zvony a chce to odbornou sanaci. Jsou strašně agresivní. Existuje jednoduché řešení: zavírat okenice. Nečíst to. Těm ptákům nezbude, než dělat jinde. Dělají-li to však z pohrdání, je to jako narušená statika. Pokud včas a efektivně nezakročíte, spadne vám časem celý kostel.
Dominik Duka byl člověk zbožný, energický, noblesní, laskavý, často žoviální, zkrátka příjemný společník. Jistě měl také chvilky, kdy se spravedlivě rozhněval v důsledku lží a nespravedlností tohoto světa. I to je lidské. Nikdy jsem si však nevšiml, že by byl vůči někomu pohrdavý. Chraňme se toho. Lék na to máme efektivní, najdeme ho ve svatostánku každého kostela, co ještě nespadl.
Jan Šindelka, farní knihovník
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!