Jsme v Božích rukou!
V září tohoto roku začíná pan kardinál Dominik Duka vyjadřovat svůj intenzivní duchovní odkaz a do něj patří homilie při requiem za Charlieho Kirka a homilie pro mladou univerzitu v Ružomberoku. Nadšený z rozbřesku Pravdy na Západě mezi mladými lidmi, kteří odmítají lež a přetvářku probuzeni mladým odvážným mužem. Tuší neodvolatelný zlom ve společnosti, který přináší pravdu, lásku, spravedlnost, svobodu ducha.
Praha chrám Matky Boží před Týnem, 16. 9. 2025, homilie při rekviem za Charleiho Kirka:
Drazí přátelé, sestry a bratři, vážení přítomní, děkuji, že jste přišli, abychom vyjádřili jednak naši solidaritu, ale jednak také naše rozhodnutí, že nemůžeme přece souhlasit s tím, že se názorové rozdíly budou řešit atentáty a vraždami. Víme, že to není první, před tím to byl útok na katolickou školu v Minnesotě, kde se prokázala nesmírná statečnost těch, kteří se stali obětí proto, že vlastním tělem chránili mladší, menší spolužáky. Také zaplatili životem někteří pedagogové. Víme že také do této souvislosti patří i zabití ukrajinské exulantky ve Spojených státech Iriny. Myslím, že je dost důvodů, abychom dali najevo, že toto není cesta a že svět je ohrožen. Odezva na vraždu Charliho Kirka celosvětově nás může ale povzbudit k tomu, že je ještě dost, mnoho a především mladých lidí, kteří jsou si tohoto nebezpečí vědomi. My se obracíme s prosbou, aby Bůh přijal odvážného mladého muže, který se hlásí k tomu, kdo je Bůh, Charliho Kirka, aby Bůh potěšil a podržel jeho manželku, matku jeho dvou dětí. Vzpomeňme tedy především na ty, kteří v současné době bojují o svoji záchranu a o svobodu.
Vážení přítomní, drazí přátelé, sestry a bratři, vyslechli jsme dvě čtení (Mdr 4,7-15; Jan 14, 1-6), která vyjadřují i důvod, proč byl Charlie Kirk podle zavražděn. Kniha moudrosti, kniha, kterou nám skrze Krista daroval izraelský národ. Tak jako se v současné době znevažuje utrpení izraelského lidu a holocaust, tak také jsme mohli zaznamenat, jak někteří, kteří se považují za světlonoše nové civilizace a kultury, jásají, kteří se neštítili přirovnat tuto oběť Charlieho Kirka k Reinhardu Heydrichovi, jiní k Horstu Wesselovi, tak bychom mohli pokračovat. Druhé čtení z Janova evangelia nám dodává naději, Ježíšova slova: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Jestliže Mojžíš předal k těm dvěma základním pilířům naší civilizace a kultury, desky Desatera, „nezavraždíš!”, pak Kristus říká: „Dávám vám jedno přikázání“, v té horní místnosti večeřadla v Jeruzalémě, „abyste se měli navzájem rádi, jako jsem měl rád já vás!“ A dodává větu, která je symbol naší křesťansko-židovské civilizace, která přijala to nejpodstatnější a nejkrásnější z antického světa. Nejenom od Řeků a Římanů, ale i od kultur jako je starověký Egypt i Mezopotámie. „Nikdo nemá větší lásky než ten, kdo dává život za své přátele.”
Musím se přiznat, že jsem jméno, ale i život a působení tohoto odvážného a čestného muže neznal až ve chvíli, kdy přišla zpráva o atentátu v univerzitním kampusu v Utahu. Myslím, že to něco vypovídá o naší současné situaci a našem současném společenském životě, ve kterém jsme na každém kroku seznamováni, atakováni nenávistí, neúctou, netolerancí, ale také žijeme v izolaci kde nevíme, co se ve světě děje. A to je vážná věc. Tento muž (Charlie Kirk) má svůj vývoj. Našel svou cestu. I on se držel té Knihy knih, Bible. I on se snažil poznávat a pochopit kam kráčíme, kam kráčí naše civilizace a hájit ji. Ne, my tady neprovádíme kanonizační proces, abychom ho prohlásili za svatého. My tady neděláme inkvizitory, kteří budou vybírat z jeho některých diskusních příspěvků z celého vývoje jeho dlouhého života. Myslím po stránce, jak nám to naznačila Kniha Moudrosti. Může někdo žít sto let, ale moudrost nenajde. A může být někdo relativně mladý, anebo skutečně mladý, na tom ten úryvek z Knihy Moudrosti byl založen, a jeho odvaha, jeho upřímnost ho přivede k tomu, že jednal tak, jak jednal on.
To, co nám přinesla do naší civilizace řecká kultura a filosofie je výrazem toho, co utváří lidský charakter a lidskou identitu: rozumnost, mírnost, spravedlnost, statečnost. Právě o této statečnosti mluvil Kirk v perspektivně, když se ho ptali, co by dělal, kdyby přišla chvíle smrti. Kéž bychom si i my uvědomili, že je i on pro nás výzvou, abychom nikdy nezapomínali, že moudrý člověk není vychytralý. Moudrost nespočívá v počtu titulů před jménem a za jménem. Moudrost spočívá v tom, že hledám pravdu, vážím si pravdy a jsem si také vědom, že pravda se neprosazuje útlakem, totalitarismem, anebo, chcete-li, se zbraní v ruce. Někdo mi řekne, ale on byl pro svobodné nošení zbraně. Amerika, Spojené státy mají svou historii, tu zbraň vždycky potřebovali. Naše evropská kultura si vytvářela obranné sbory, které dovolovaly, aby naši bezpečnost chránili ti, pro které to bylo posláním. Kéž by tomu tak bylo i do budoucna. Ale i když nemáme volnost v nošení zbraně, masová vražda na filozofické fakultě dosud nedořešena, tato kauza nám říká, že vrah, útočník, atentátník si vždycky najde zbraň a vždycky se najdou ti, kteří mu ji zaplatí anebo darují.
Je to smutná událost, ale přesto, že jsem měl možnost vidět, že to jsou miliony lidí, kteří na vraždu Charlieho Kirka zareagovali tak, jak měly zareagovat. Nerozbíjeli obchody, nezapalovali auta, ale modlí se, zpívají a vyjadřují podporu.
Děkuji vám. Děkuji vám, kteří jste mě vyzvali. Můj jediný nápad byl v sobotu položit tento věnec ke sloupu Panny Marie, který ale zůstává zde, protože i v naší společnosti jsou lidé, kteří nenávidí pravdu, nejsou stateční, ale ve své zbabělosti ničí symboly, které jim vadí. Děkuji vám, že i vy máte soucit s rodinou, která ztratila manžela a otce. Myslím, že to jsou skutečnosti, které nás stále budou přivádět k tomu, abychom si uvědomili, že i jeho zápas o hodnoty jakými je rodina, rod, národ, jakým je dítě a ochrana jeho života, nejsou hodnoty, aby o ně pečoval památkový ústav a ukládali jsme je do mauzolea a do muzea. Jsou to hodnoty, které musíme žít. Opustíme-li je, zahyneme. Ale pro nás platí ta věta, kterou jsme slyšeli (Jan 14,6): „Já jsem cesta, pravda a život.“ Všimněme si, žádná jiná historická postava, jakou Ježíš Kristus je, není
tak kontroverzní jako on. Má vždycky ty, kteří jsou ochotni jít za ním a za jeho pravdou a vydávat svědectví. V Nigérii každý den zahyne víc poctivých křesťanů, nejenom katolíků, ale dokonce i poctivých vyznavačů islámu, než v Gaze, kde přirovnáváme bombardování k atomové pumě při bombardování Nagasaki, a pak se dozvíme, že zahynulo 40 lidí. Válka je krutá. Velká není spravedlivá, ale spravedlivá je obrana. Kéž bychom si toto uvědomili. Amen.
Ružomberok, 25. 9. 2025 Veni Sanctae, 25. výročí Katolické univerzity v Ružomberoku – homilie
K tomuto velkému výročí, jak jste si mohli povšimnout, jsem zvolil úryvek z Knihy moudrosti. Domnívám se, že právě ona věta šestého verše je nesmírně aktuální i po pětadvaceti letech: „Moudrost je duch lidem přátelský, ale rouhače nenechává bez trestu za jeho výroky, neboť Bůh je svědek jeho ledví.“ Ano, žijeme ve světě, a nevyjímaje ani naši zemi, který si Moudrosti neváží. Svět, jenž se domnívá, že může beztrestně pomlouvat, špinit, urážet, zatajovat a překrucovat nejen dějiny – což se stalo už chronickou záležitostí – ale dokonce i přetvářet samotný obraz světa.
Univerzita přece nevznikla jako prostor, který by pravdu nehledal. Vydat se na cestu hledání pravdy znamená přistupovat k věcem moudře. Duch Svatý, kterého vzýváme v sekvenci i v hymnu, je Duchem moudrosti, ale zároveň je i tím, který obdarovává sedmerými dary. Víme, že číslo sedm je v hebrejském pojetí číslem plnosti. Znamená to tedy, že moudrý člověk usiluje o pravdu, která hledá souvislosti, která přemýšlí o počátcích a kořenech, a zároveň se otevírá velkému dialogu – dialogu, který můžeme nazvat interdisciplinárním či interfakultním. O těchto skutečnostech se mnoho vyprávělo a psalo v šedesátých letech. Byla to léta, která se v Praze nazývají „zlatá šedesátá“. Víme však, že pro svět to byla doba velké zkoušky, která ve skutečnosti zvrátila a narušila vývoj nastolený po druhé světové válce.
My ovšem, když uvažujeme o univerzitě, musíme si připomenout, že právě číslo sedm úzce souvisí s pojmem univerza, jež se stalo součástí jejího názvu. Tomuto pojmu často předcházel jiný výraz – studium generale. A tak se i zde setkáváme s touhou, aby studium, naše úsilí o hledání pravdy a dosažení moudrosti, mělo co nejširší obsah. Aby nevylučovalo, ale naopak uchovávalo všechny jednotlivé cesty, které vedou k plnosti poznání.
Vidíme tedy, jak úzce souvisí oba tyto termíny s pojmem církve, který rovněž nalézáme v titulu názvu vaší Ružomberské katolické univerzity. Katolikos – všeobecná.
Víme také, že k těmto titulům bychom mohli připojit i výraz oikumene, ekumena. V církevním jazyce jej obvykle zužujeme na vztahy mezi jednotlivými křesťanskými církvemi a na specifický vztah, který máme vůči Izraeli – vztah k našim kořenům, k „starším bratřím“.
Jsou i tací, kteří upozorňují, že určité prvky kontaktu, poznání a jistého souznění lze nalézt i v některých bodech islámu. Ovšem my islám nechápeme jako Boží zjevení, nýbrž jako určitou reflexi nad dílčími body Božího zjevení, s nimiž se setkáváme i v Koránu. Přitom však jasně vidíme, že jde o dílo lidské, o dílo lidí, kteří neměli historickou perspektivu ani znalost vztahů, v nichž bylo Boží zjevení dáno.
Otázka Marie – Panny Marie, matky Ježíšovy – i Miriam, sestry Mojžíšovy, nás přivádí k zamyšlení. Víme, že o podobné dílo se pokusila Alexandrie ve svém slavném muzeu. Právě tam docházelo k setkání se židovskou komunitou, která byla tehdy největší na světě – nikoli v Jeruzalémě, ale právě v Alexandrii. A právě tato komunita nám darovala řecký překlad Bible, Septuagintu, která se stala výchozím bodem pro hlásání evangelia a pro celou misijní činnost církve. Musíme si rovněž uvědomit, že vedle Alexandrijského muzea vyrůstá i ono centrum, které nazýváme katechetickou školou. Výraz katechezis nás přivádí k poslání – k poslání školy všech stupňů, až po univerzitu jako nejvyšší stupeň vzdělání. A zde již nejde o obor uzavřený sám do sebe. Jeho smyslem je vést k druhému člověku. Musí mít ambici oslovovat – ve smyslu sedmičky, ve smyslu generale, ve smyslu universale, ve smyslu katolikos, ekumenické. Víme, že po Druhém vatikánském koncilu se otevřela plná cesta. Studium teologie, které bylo dříve chápáno především jako formace zaměřená na kandidáty kněžství, se rozšířilo do dnešní podoby, kdy se stalo otevřeným a přístupným i pro širší okruh věřících a hledajících.
A tak, když dnes slavíme 25. výročí založení Ružomberské katolické univerzity, uvědomujeme si, že otcové zakladatelé respektovali tento hluboký význam vzdělání. Víme, že i středověké univerzity zajišťovaly svobodu slova, aniž by porušovaly pravdivost Božího zjevení, které je předpokladem každého skutečného poznání.
Požadavek, aby teologii studoval věřící člověk, je stejný jako požadavek na jiných fakultách. Vždyť ani konzervatoř nemůže studovat ten, kdo nemá hudební sluch. Stejně tak je tomu i v jiných oborech: technických, vojenských či sportovních. Kdo nemá potřebné schopnosti a talent, může studovat spíše jen jako pozorovatel.
Protože však pojem vzdělání na katolických univerzitách míří k oslovení každého člověka, umožňujeme studium i těm, kteří sami nejsou praktikujícími křesťany. A také v době před druhou světovou válkou bychom našli četné příklady, kdy na katolických učilištích, školách a fakultách studovali lidé hledající, aniž by museli být výslovně a osobně věřícími.
Skutečnost a poslání univerzity v 19. století plně vyjádřil kněz, konvertita z anglikánství a pozdější učitel církve – svatý John Henry Newman. Je to významný vklad, kterým slavná anglická univerzitní kultura Oxfordu a Cambridge promlouvá k nám, lidem 20. století i současnosti. Je to nesmírně důležité také z hlediska papežského úřadu: vždyť současný papež – Lev XIV., vlastním jménem Robert Francis Prevost – si zvolil jméno, které nese odkaz celé řady papežů, počínaje Lvem Velikým a konče jeho předchůdcem Lvem XIII.
A právě Lev XIII. je papežem svatého Johna Henry Newmana. To nás přivádí i k dnešní době a do jisté míry i k úzkostné otázce: co bude dál s univerzitami? Šedesátá léta, chcete-li rok 1968, jsme v bývalém Československu prožívali v úplně jiné konfiguraci než západní svět. A přece, to, co se dnes odehrává na univerzitách v mnoha státech našeho západního světa, je jakousi repeticí tehdejších událostí.
Vražda Charliho Kirka nám ukazuje, že univerzitní kampus, univerzitní prostor, se může stát místem totalitarismu i terorismu. O tom mohou vyprávět desítky profesorů, kteří dnes už nedokáží oslovit zfanatizované posluchačstvo. Tam, kde urážky a další projevy nenávisti – jak jsem zmínil na počátku – jsou každodenní skutečností.
Právě proto povstala ona vlna mladých lidí, a to ne stovek či tisíců, ale milionů studentů, kteří jasně říkají své ne. „Chceme univerzitu! Chceme studium generale! Chceme studium, které skutečně hledá pravdu a smysl života.“ Myslím, že oslava 25 let Katolické univerzity v Ružomberku vstupuje do určité dějinné fáze – fáze, která je výzvou, ale zároveň i poděkováním. V této souvislosti připomeňme životní příběh a bolestný závěr tohoto člověka, který kardinál Gerhard Müller přirovnal k oběti Ježíše Krista: příběh zavražděného mladého člověka, jenž se stal obětí univerzitní nenávisti.
A tak chápeme, že hlásat evangelium a hlásat Ježíše Krista znamená hlásat Toho, který sám řekl: „Já jsem cesta, pravda a život.“ A to, co tuto bolestnou a odsouzeníhodnou událost proměňuje, jsou slova odpuštění obětí. Ale jsou to také slova, která zazněla v evangelním úryvku – samotná slova Ježíše Krista. Skutečnost reakce těch, kteří se hlásí ke Kristu, k odkazu a hodnotám křesťanství, a nikoli k pseudohodnotám evropských komisařů a předepisovatelů. Ale jasně nám říká: ne nenávisti, ne závisti, ne šovinismu ani parciálnosti. Otázka zakrývání a překrucování pravdy se totiž netýká pouze teologie, nýbrž celé řady oborů, které dnes hýbou světem.
V této situaci je poslání katolické univerzity nezastupitelné. Nemůže být nahrazeno synodálními procesy ani nezávaznými diskusemi, které bychom doprovodili modlitbou. Je to výzva, aby katolické univerzity pozvedly svůj hlas k této problematice a aby si stále připomínaly slova, která zazněla z úst Charliho Kirka: „Víra je silnější než jakýkoli strach.“ Amen!
Texty zpracovali P. Romuald Štěpán Rob a S.M. Dominika Bohušová OP
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!