Na Dušičky chodíme na hřbitov, zapalujeme svíčky, klademe květiny a v tichu myslíme na ty, které jsme milovali. Je to chvíle, kdy si připomínáme, že život je křehký, že jednou všichni zemřeme a že památka těch, kteří už odešli, si zaslouží úctu. Když udeří smrt, není to žádná halloweenská atrakce. Není to dýně s vyřezaným úšklebkem, ani plastová lebka z obchodu. Je to ostrý řez, který navždy mění životy těch, kdo zůstávají. Ti, kdo zažili tu prázdnotu po odchodu milovaného člověka – ať už kvůli infarktu, rakovině, autonehodě nebo jiné bolestné události, vědí, že smrt není téma na vtipy. Je to tíha, která zůstává. Je to židle u stolu, která zůstane prázdná. Je to telefonní číslo, které už nikdo nezvedne. A přesto dnes máme svátek, který z této bolesti dělá karneval.
Halloween učí děti, že smrt je jen legrace – že mrtví jsou jen strašidla z filmů, že hroby jsou jen místa pro zábavné dekorace. Ale hroby nejsou scenérie. Jsou to místa, kde leží skuteční lidé. Lidé, které někdo miloval. Lidé, po kterých někdo plakal. Proč je v pořádku dělat si legraci z něčeho, co tolik bolí? Když se na Dušičky postavíme u hrobu, zapálíme svíčku a vzpomeneme si, není to smutné martyrium. Je to pocta. Je to způsob, jak říct: „Stále na tebe myslíme. Stále jsi součástí našeho života.“
Ale Halloween tohle všechno obrací vzhůru nohama. Je to řev, smích, převleky za mrtvoly, kostlivce a démony, jako by smrt byla jen vtip. Ale smrt není vtip. Smrt je konečná, bolestná, neodvratná. A dělat si z ní legraci je stejné jako posmívat se někomu, kdo právě zemřel.
Proč to lidé dělají? Protože už nechápou, co je posvátné.
Moderní svět se vyrval z kořenů, ztratil smysl pro posvátno a místo něj přijal prázdnou zábavu. Halloween je jen dalším symptomem téže nemoci – kultury, která se bojí ticha, bojí se přemýšlet o smrti, a tak raději všechno přeřve nebo zesměšní. Místo rozjímání – večírek. Místo úcty – karneval. Místo modlitby – žebrání o sladkosti. A nejhorší je, že si to ani neuvědomujeme. Bereme to jako „nevinnou tradici“, ale není nevinná. Je to popření všeho, co bychom ke smrti měli cítit. Nejhorší je, že si to ani neuvědomujeme. Že jsme tak otupělí globalizovanou zábavou, že už nevidíme, jak moc je to zvrácené.
Kde je ta hranice? Kdy už je to příliš?
Když si děti obléknou kostým kostlivce a běhají po ulici, je to ještě „bžunda“? A co když si někdo postaví na zahradu figurínu oběšence jako „strašidelnou výzdobu“? Kde končí zábava a začíná morbidní úchylka? Halloween tuto hranici stírá – a čím dál víc lidí ji překračuje s úsměvem, aniž by tušili, jak hluboko klesli.
Nenechme si vnutit výsměch místo úcty.
Nechci, aby každý den patřil smutku a pláči. Vzpomínka na zesnulé může být i vlídná, plná lásky a vděčnosti. Ale Halloween není vzpomínka – je to parodie. Je to popření smrti, její znevážení, její přeměna v cirkusovou atrakci. A my bychom měli říct dost!. Nemusíme přijímat každou hloupost, která k nám přijde ze Západu. Máme své vlastní tradice – tradice, které učí úctě, pokoře a opravdové paměti. A ty bychom neměli vyměnit za dýně, masky a prázdný smích. Protože smrt není vtip. A mrtví si nezaslouží, aby se živí lidé jejich smrti vysmívali.
Zdroj: FB Otázky ve světle bible
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!