Homilie pronesená v pátek 18. 9. 2026 v basilice svatého Václava, Stará Boleslav k evangeliu Lk 8,1-3.
Milované sestry, milovaní bratři,
dnešní krátké evangelium přichází v době, kdy se v církvi mnoho mluví o postavení žen. A je dobře, že se o něm mluví. Nebylo by však dobře, kdybychom místo naslouchání evangeliu začali evangelium upravovat podle požadavků současné doby.
Svatý Lukáš nám říká, že Ježíše doprovázelo Dvanáct apoštolů a spolu s nimi také ženy: Marie Magdalská, Jana, Zuzana a mnoho jiných. Tyto ženy byly Ježíšovými učednicemi. Zakusily jeho uzdravující moc, zůstávaly mu věrné, staraly se o něj a o apoštoly ze svého majetku. Některé z nich potom stály pod křížem, když se apoštolové, krom jednoho, rozutekli. A právě ženy přišly jako první k prázdnému hrobu.
Církev proto nikdy nesmí považovat, a dovolte mi být osobní – ani nikdy nepovažovala ženu za věřícího druhé kategorie. Bez věrnosti žen by sotva přežila jediná farnost. Kolik matek a babiček předalo víru svým dětem! Kolik řeholnic a zasvěcených panen sloužilo a slouží nemocným, chudým a opuštěným a lidem bez domova. Kolik žen učí náboženství, připravuje děti ke svátostem, pečuje o kostel, doprovází umírající a svou modlitbou nese kněze jako andělé na svých křídlech a s ním i celé farní společenství!
Dnešní evangelium však současně říká něco, co se dnes někdy nechce slyšet. Ježíše doprovázejí muži i ženy, ale ne všichni dostávají stejné poslání. Je zde Dvanáct, které Ježíš povolal k apoštolské službě, a jsou zde ženy, které mají jiné, ale skutečné a nezastupitelné místo.
Kristus všechny miluje stejně, ale všechny nepovolává ke stejnému úkolu.
Rovnost důstojnosti člověka, muže a ženy, neznamená zaměnitelnost jejich poslání.
Právě zde se ukazuje hluboký omyl určitého moderního myšlení, které každou odlišnost okamžitě podezírá z nespravedlnosti. Jako by žena měla v církvi hodnotu teprve tehdy, když může dělat totéž co muž. Jako by jedinou cestou k důstojnosti byla moc, úřad, oltář a veřejné vystupování.
To však není evangelní pohled! V církvi přece není největší ten, kdo stojí nejvýše nebo nejvíce mluví. Největší je ten, kdo nejvěrněji plní Boží vůli.
Největším člověkem církve nebyli ani svatí papežové nebo biskupové, není jím současný papež ani náš arcibiskup.
Je jím Panna Maria. Žena! A přesto nebyla apoštolem ani knězem. Nepředsedala Poslední večeři, ale dala světu samotného Krista. Její velikost nespočívala v převzetí mužského poslání, nýbrž v dokonalém naplnění poslání, které jí svěřil Bůh: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“
Když tedy církev učí, že kněžské svěcení je vyhrazeno mužům, netvrdí tím, že jsou ženy méně schopné, méně svaté nebo Bohu méně drahé. Církev pouze uznává, že není vlastníkem svátostí a nemůže změnit to, co přijala od Krista.
Svatý Jan Pavel II. proto neučil jen to, že církev svěcení žen momentálně nepovažuje za vhodné. Prohlásil, že církev nemá pravomoc udělovat ženám kněžské svěcení a že se této nauky mají všichni věřící definitivně držet.
Stejně tak homilie při mši svaté není obyčejnou přednáškou ani veřejným komentářem k biblickému textu. Je součástí svaté liturgie a je svěřena svěcenému služebníkovi – biskupovi, knězi nebo jáhnovi. Ženy mohou a mají předávat víru, vyučovat, svědčit, vést katechezi a podle norem církve plnit mnoho významných služeb. Homilie při eucharistické slavnosti jim však nenáleží.
Říci to není útokem proti ženám. Je to obrana řádu, který církev sama nevytvořila, a proto jej ani nemůže libovolně přepisovat podle aktuálních společenských měřítek.
Dnešní evangelium nám zároveň připomíná ještě jednu nepohodlnou pravdu: Boží království nestojí jen na těch, kteří jsou vidět.
Apoštolové kázali, ale někdo jim musel dát najíst. Někdo jim musel poskytnout prostředky na cestu. Někdo musel otevřít svůj dům. Evangelista nezamlčuje, že Ježíšovo veřejné působení bylo neseno také obětavou službou žen. Naopak.
To není ponižující poznámka, nebo pár slov na okraj evangelia. Žádné písmeno Písma není zbytečné.
Svět nám dnes namlouvá, že skutečnou cenu má pouze člověk, který rozhoduje, vystupuje a zastává úřad. Kristus však ukazuje, že před Bohem může mít větší cenu skrytá oběť než veřejná řeč. V církvi není služba méně hodnotná proto, že se nekoná u oltáře.
Nebezpečí modernismu, té ďábelské syntézy všech herezí, nespočívá pouze v tom, že požaduje nové funkce. Jeho hlubší omyl spočívá v tom, že začne církev posuzovat světskými měřítky moci. Potom vidí oltář jako místo prestiže, kněžství jako právo a svatou liturgickou službu jako prostředek společenského prosazení.
Kněžství však není právo. Je to povolání a kříž. Oltář není místo sebeuskutečnění. Je to místo oběti. Kněz ve mši svaté sám sebe dává jako oběť a umírá spolu s Kristem a v Kristu. To je ale něco, co doceníme až na onom světě. Co uvidíme v plnosti až očima Pána.
A církev není lidská organizace, v níž si můžeme většinovým, synodálním hlasováním přepsat zakládací listinu. Je Kristovým tělem. V něm nemá každý úd stejný úkol, ale každý má svou důstojnost a každý je potřebný.
Proto dnes děkuji vám milé ženy církve. Za vaši víru, věrnost, statečnost, modlitbu a službu. Braňme společně vaši skutečnou důstojnost. Nedovolme však, aby vám svět namluvil, že budete mít cenu teprve tehdy, až se stanete napodobeninou kněze.
Církev nepotřebuje ženy, které se budou snažit zaujmout místo mužů. A nepotřebuje muže, kteří podléhají svým emocím a jsou slabí. Potřebuje svaté ženy. Potřebuje svaté muže.
Marie Magdalská, Jana a Zuzana nesoupeřily s apoštoly o jejich místo. Všechny následovaly jednoho Krista a každá mu sloužila podle svého povolání.
Kéž se také my přestaneme ptát: „Jaké místo mi náleží?“ a začneme se ptát: „Pane, kde mě chceš mít ty?“
Protože svatost nezačíná požadavkem, aby mi církev dala úřad, moc a postavení.
Svatost začíná slovy:
„Fiat voluntas tua.“
Katolické noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
