Když v červenci 2020 svět obletěla zpráva o smrti Ennia Morriconeho, mnozí mluvili o odchodu jednoho z největších skladatelů filmové hudby. Jen málokdo však dodával, že odešel také člověk hluboké a neokázalé víry. Morricone byl nejen géniem komponování, ale také katolíkem, pro kterého byla víra stabilním bodem života – tichým zdrojem inspirace i osobního zakotvení.
Víra tichá, ale pevná
Morricone svou víru nikdy nevystavoval na odiv. Naopak – žil ji tiše, s důrazem na niternost, disciplínu a službu. Byl praktikujícím katolíkem a pravidelně přiznával, že jeho práce a duchovní život se nedají oddělit. Hudbu chápal jako dar, který má sloužit, povznášet a otevírat lidská srdce. Často říkal, že melodie přichází „shora“ a úkolem skladatele je být k ní vnímavý.
Po celý život si udržoval prostou, až asketickou denní rutinu – brzké ranní vstávání, modlitba, práce, rodina. Jeho blízcí vzpomínají, že právě z tohoto rytmu čerpal klid a sílu.
Hudba, která nese otisk víry
Ačkoliv je Morricone znám především díky westernům Sergia Leoneho, řada jeho děl nese duchovní rozměr. Nejvýrazněji je to patrné v hudbě k filmu Mise (The Mission). Slavné téma Gabriel’s Oboe je všeobecně vnímáno jako jedna z nejčistších hudebních modliteb moderní kinematografie.
Když byl tázán, odkud pramení hloubka této hudby, odpovídal prostě: „Chtěl jsem se přiblížit Bohu, kterého film ukazuje jako světlo i výzvu.“ Skladbu považoval za jednu ze svých nejdůležitějších a sám ji označoval za dílo, které vzniklo „z víry“.
Není náhodou, že Morricone během svého života složil i řadu duchovních děl – rekviem, kantáty, skladby inspirované biblickými texty či tvorbu pro významné církevní události. V roce 2012 obdržel od papeže Benedikta XVI. Řád svatého Řehoře Velikého, jedno z nejvyšších ocenění, které může církev udělit laikovi. Přijal jej s pokorou a jako uznání nejen svého umění, ale i svého vztahu ke církvi.
Rodina a manželství jako životní povolání
Morricone žil téměř sedmdesát let s manželkou Marií Travia. Bylo to manželství hluboce zakořeněné v katolické tradici. Manželku nazýval „svou múzou, oporou a největším požehnáním od Boha“. Společně vychovali čtyři děti. Morricone často zdůrazňoval, že stabilní rodina mu umožnila komponovat s plným nasazením a pokojem.
V jednom z posledních rozhovorů pronesl:
„Hudba je krásná, ale bez lásky a věrnosti by neměla smysl.“
Jeho rodinný život byl tichým svědectvím o tom, že i světově proslulý umělec může žít prostě, věrně a ukotveně.
Pohlédnout vzhůru
Morricone nepřetvářel svou víru v manifest ani v podmínku své tvorby. Byl jejím svědkem právě svou skromností. Jeho hudba často připomíná, že člověk má nejen naslouchat světu kolem sebe, ale i otevírat se transcendentnu. V jeho tvorbě zaznívá cosi, co přesahuje samotné tóny – dotek věčnosti, tiché setkání člověka s Bohem.
Když se dnes jeho hudba rozezní, znovu potvrzuje slova, která skladatel rád opakoval:
„Hudba může vést člověka k tomu, aby pohlédl vzhůru.“