Když v červenci 2020 svět obletěla zpráva o smrti Ennia Morriconeho, mnozí mluvili o odchodu jednoho z největších skladatelů filmové hudby. Jen málokdo však dodával, že odešel také člověk hluboké a neokázalé víry. Morricone byl nejen géniem komponování, ale také katolíkem, pro kterého byla víra stabilním bodem života – tichým zdrojem inspirace i osobního zakotvení.
Víra tichá, ale pevná
Morricone svou víru nikdy nevystavoval na odiv. Naopak – žil ji tiše, s důrazem na niternost, disciplínu a službu. Byl praktikujícím katolíkem a pravidelně přiznával, že jeho práce a duchovní život se nedají oddělit. Hudbu chápal jako dar, který má sloužit, povznášet a otevírat lidská srdce. Často říkal, že melodie přichází „shora“ a úkolem skladatele je být k ní vnímavý.
Po celý život si udržoval prostou, až asketickou denní rutinu – brzké ranní vstávání, modlitba, práce, rodina. Jeho blízcí vzpomínají, že právě z tohoto rytmu čerpal klid a sílu.
Hudba, která nese otisk víry
Ačkoliv je Morricone znám především díky westernům Sergia Leoneho, řada jeho děl nese duchovní rozměr. Nejvýrazněji je to patrné v hudbě k filmu Mise (The Mission). Slavné téma Gabriel’s Oboe je všeobecně vnímáno jako jedna z nejčistších hudebních modliteb moderní kinematografie.
Když byl tázán, odkud pramení hloubka této hudby, odpovídal prostě: „Chtěl jsem se přiblížit Bohu, kterého film ukazuje jako světlo i výzvu.“ Skladbu považoval za jednu ze svých nejdůležitějších a sám ji označoval za dílo, které vzniklo „z víry“.
Není náhodou, že Morricone během svého života složil i řadu duchovních děl – rekviem, kantáty, skladby inspirované biblickými texty či tvorbu pro významné církevní události. V roce 2012 obdržel od papeže Benedikta XVI. Řád svatého Řehoře Velikého, jedno z nejvyšších ocenění, které může církev udělit laikovi. Přijal jej s pokorou a jako uznání nejen svého umění, ale i svého vztahu ke církvi.
Rodina a manželství jako životní povolání
Morricone žil téměř sedmdesát let s manželkou Marií Travia. Bylo to manželství hluboce zakořeněné v katolické tradici. Manželku nazýval „svou múzou, oporou a největším požehnáním od Boha“. Společně vychovali čtyři děti. Morricone často zdůrazňoval, že stabilní rodina mu umožnila komponovat s plným nasazením a pokojem.
V jednom z posledních rozhovorů pronesl:
„Hudba je krásná, ale bez lásky a věrnosti by neměla smysl.“
Jeho rodinný život byl tichým svědectvím o tom, že i světově proslulý umělec může žít prostě, věrně a ukotveně.
Pohlédnout vzhůru
Morricone nepřetvářel svou víru v manifest ani v podmínku své tvorby. Byl jejím svědkem právě svou skromností. Jeho hudba často připomíná, že člověk má nejen naslouchat světu kolem sebe, ale i otevírat se transcendentnu. V jeho tvorbě zaznívá cosi, co přesahuje samotné tóny – dotek věčnosti, tiché setkání člověka s Bohem.
Když se dnes jeho hudba rozezní, znovu potvrzuje slova, která skladatel rád opakoval:
„Hudba může vést člověka k tomu, aby pohlédl vzhůru.“
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!