Francouzská Velká katolická cena za literaturu udělovaná od roku 1946 každoročně oceňuje francouzsky píšícího autora. Její název jí dal Daniel-Rops a tradičně se předává na jaře v prostorách radnice 6. pařížského obvodu. Nejde o výhradně náboženskou cenu – oceněné dílo musí především vykazovat literární kvality a univerzální hodnoty slučitelné s katolickou vírou. Oceněná díla pocházejí vždy z předchozího roku.
Letos byla cena za rok 2025 udělena Asociací katolických frankofonních spisovatelů (Association des écrivains catholiques de langue française) 26. března Françoisovi Chengovi, členu Francouzské akademie, za jeho knihu „Une nuit au cap de la Chèvre“ (Noc na Kozím mysu), vydanou u Albin Michel, a obecněji za celé jeho literární dílo. Oceněný se vzhledem ke svému pokročilému věku bohužel nemohl zúčastnit, ale jeho nakladatel Jean Mouttapa tlumočil jeho radost a dojetí po oznámení této pocty. Převzal pro autora medaili hlavní ceny symbolizující inspiraci spisovatele. Vytvořila ji katolická umělkyně Daphné Du Barry, autorka mnoha významných náboženských děl, jako jsou Panna Maria na Mont-Pollino v Kalábrii, Ukřižovaný Kristus v katedrále v Monaku, socha Charlese de Foucaulda na prostranství před kostelem Saint-Pierre-le-Jeune ve Štrasburku, křest Chlodvíka I. před bazilikou Saint-Remi v Remeši nebo Pieta v katedrále v Auch.
Podle prezidenta sdružení Jean-Marca Bastièra byla kniha Françoise Chenga zároveň velmi prostá i hluboká. Autor se inspiroval svým osamělým nočním pobytem na samém konci Bretaně, na nejzazším výběžku Finistère, v jednom z posledních domů na Kozím mysu, kde dál už není nic než oceán. Vypravěč, ponořený do husté vnitřní temnoty, kterou tehdy pociťoval, se nechává ukolébat pravidelným duněním vln narážejících na útes. Postupně, jak překonává svůj strach, začíná si uvědomovat přítomnost vesmíru nad sebou v jeho nekonečnosti a pod sebou v pulzování vod – život v čase. Tato kosmická kontemplace v něm pak vyvolává intenzivní meditaci, v níž se setkává metafyzika s čistou poezií. Od svého narození v Číně přes přijetí Francií až po své obrácení ke křesťanství si François Cheng znovu promítá svůj život i své poslání: být spojnicí mezi Dálným východem, odkud pochází, a hlubokým Západem v jeho kulturním i náboženském rozměru.
Udělení ceny následoval přátelský koktejl, který účastníkům umožnil se setkat v srdečné atmosféře.
Zde níže text proslovu novináře a esejisty Denise Lensela, člena Asociace katolických frankofonních spisovatelů, analyzující dílo Françoise Chenga, přednesený při příležitosti udělení Velké katolické literární ceny. Děkujeme panu Lenselovi za jeho poskytnutí.
François Cheng – Velká katolická cena za literaturu
Ve svém přijímacím projevu ve Francouzské akademii v roce 2003 François Cheng prohlásil: „stal jsem se Francouzem právně, duchem i srdcem“. Byl zvolen po našem předchůdci z Asociace katolických spisovatelů francouzského jazyka Jacquesovi de Bourbon-Bussetovi, který nám připomíná Françoise Chenga, zdůrazňujícího, že „pravá Francie je neviditelná Francie“, a že „její síla nemá nic společného s vojenskou, průmyslovou či finanční mocí“, protože „je intelektuální a morální“. Cheng opakuje, že „je čas, aby byla Francie znovu věrná svému univerzálnímu poslání“ „Už není velmocí, ale nejhorší úvahou / nejhorším chybným uvažováním by bylo pyšné upadnutí do nacionalismu. Musí bránit ‚svobodu ducha‘, jako za Dreyfusovy aféry, kdy ‚křesťan Péguy a ateista Zola stáli na stejné straně‘.“
Cheng se stal velkým francouzským spisovatelem poté, co přišel do Francie ve věku 20 let a aniž by znal jazyk, přijal jak francouzštinu, tak křestní jméno François, v explicitním odkazu na svatého Františka z Assisi. Osvojil si francouzský jazyk, o němž frankofilní a frankofonní papež Pavel VI. říkal, že „má magistraturu univerzálního“. François Cheng se „domnívá, že tento jazyk znovu nalezne své univerzální poslání“. Podle něj „díky přísnosti své struktury a nárokům stylu je to jazyk s patry, který táhne ducha vzhůru. Uchovává v sobě potenciálně (jakousi) neodolatelnou prorockou rezonanci“.
Jako poutnický básník přijal františkánskou spiritualitu
V článku naší kolegyně Christiane Rancé vydaném v nádherném Cahier de l’Herne (literární sborník L’Herne) věnovaném Chengovi se dozvídáme, že v něm vidí „více než spisovatele a hledače skrytých pramenů“ … a muže „který se narodil podruhé tím, že si zvolil Francii, pak jméno François a psaní v našem jazyce. Nejde u něj o vykořenění, ale o zakořenění“. Zmiňuje „vzmach/vzlet duše“ Chenga, „který ho přiměl, aby se sám pokřtil v den nabytí státního občanství v roce 1971, kdy přijal jméno François“. François Cheng sám říkal, že pokud toto jméno „má dar znamenat ‚francouzský‘“, „zásadnějším důvodem bylo, že se o deset let dříve, v roce 1961, setkal s univerzálním bratrem, kterého celý Západ zná a v němž se může každý člověk rozpoznat: s Františkem z Assisi“. Podle Christiane Rancé Cheng obývá náš jazyk a „také obývá své jméno, které zúrodňuje a oživuje absolutní rezonance, které toto jméno v sobě nese“, s „touhou po prostoru míru“. A to, co Cheng „říkal o absolutnu Dobra, o Kráse Krista, o spásné svatosti (…) to vše (se neslo ve stejném duchu) jako « Chvalozpěv stvoření » svatého Františka“.
François Cheng nám předkládá tuto úvahu o Kráse: „Co znamená existence krásy pro naši vlastní existenci? A tváří v tvář zlu, co znamená Dostojevského věta: ‚Krása zachrání svět‘? (…) Zlo a krása jsou někdy propojeny. (…) (Zlo může obrátit krásu) v nástroj klamu, nadvlády nebo smrti. Krása, která by nebyla založena na dobru, byla by ještě ‚krásná‘? (…) Rozlišit pravou krásu od falešné je součástí našeho úkolu. Ve hře je pravda lidského určení, která zahrnuje základní danosti naší svobody.“
François Cheng tak evokuje svou duchovní cestu: „Asi dvacet let po mém příchodu do Francie jsem přijal Kristovu Cestu, pravdu, která byla prožita až do svých krajních důsledků. Tak jsem od Cesty Tao – (pozn. čínská moudrost) – která svědčí o velkých zákonech pohybu živého vesmíru, přešel k vtělené Cestě toho, který prohlašuje: ‚Já jsem cesta, pravda a život‘. Mezi jedním a druhým nedošlo k žádnému přerušení.“
Cheng uvádí, že pokud Čína dnes „přejímá“ materiální hodnoty Západu, jako je výkon a zisk, naopak „dříve či později může pravá duchovnost Západu oplodnit Čínu, protože taoismus je mimořádně otevřená a pohyblivá myšlenka, neboť přísahá jen na dech a na velké entity jako jin a jang (pozn. ženský Yin Měsíce a přijímání, a mužský Yang Slunce a činnosti), Nebe a Země“. Podle Chenga, pokud „Čína dokázala integrovat buddhismus, aniž ztratila duši, učiní totéž i s duchovnostmi Západu“. Zároveň však říká, že „to, co platí pro Čínu, platí i pro Západ, který musí přestat letmo se dotýkat východního světa prostřednictvím laciné exotické estetiky a duchovního diletantismu, který je spíše leností než moudrostí“. Cheng tvrdí, že Čína „vzala svět z druhého konce. Ne opačně, ale komplementárně“. Dědic tří tisíc let čínské poezie, překladatel Rilkeho, integruje helénské téma Orfea, který „spojuje milující a milované duše“ za hranicí smrti. Vytváří tak most mezi taoistickým Východem a Západem vtěleného Slova, kolem společné myšlenky „(čelit) smrti silou lásky“. Na Západě Cheng pozoruje převahu dualismu, který vychází z „oddělení hmoty a ducha“, „subjektu a objektu“, což vedlo k ideji svobody suverénního subjektu a k právu, které ji chrání. Na druhé straně Čína byla „pronásledována ideou ‚správného středu‘“. Její dva hlavní proudy, taoismus a konfucianismus, jsou založeny na trojčlenné struktuře: taoismus s triádou Jin–Jang–prázdný střed a konfucianismus s triádou Nebe–Země–Člověk. Cheng: „Tato trojčlenná myšlenka“ se opírá o „princip správného středu“, který „zajišťuje shodu a harmonii“ tím, že „si razí cestu mezi extrémy“. Čína však „nevytvořila podmínky chránící plné právo subjektu mezi jinými subjekty“, a za to „zaplatila cenou podřízení se, kompromisů, ba i kompromitací“. „V tomto ohledu se musí Čína vše naučit od Západu.“ Cheng se však staví proti (západnímu) dualismu, který staví člověka proti živému vesmíru. Ten „vedl k individualismu a zneužití svobody, proměněné ve ‚všechno je dovoleno‘“, s „plochým a jednorozměrným hedonismem“. Podle Chenga „Descartesovo ‚Myslím, tedy jsem‘ by mělo být přeformulováno na ‚Miluji tě, myslím na tebe, tedy jsem‘“. Cheng přijal „židovsko-křesťanskou spiritualitu“, která nabízí absolutní Dobro vtělené v absolutní Lásku „v trinitárním vztahu“. Tyto hodnoty jsou „nezbytné, má-li lidstvo pokračovat ve své cestě“.
V eseji „O duši“ Cheng uvádí, že v křesťanství prvního tisíciletí Otcové církve „dali pozemskou korespondenci Trojici“. Podle něj je „triáda tělo–duše–duch nejgeniálnější intuicí prvních staletí křesťanství“, ale konstatuje, že byla „téměř zapomenuta Západem, který od 2. tisíciletí upřednostnil dualismus tělo–duch, ale zůstává živá v křesťanském Východě“.
François Cheng tak evokuje dědictví křesťanství: „Na kříži Kristus čelil radikálnímu zlu ve jménu absolutní lásky. Tímto jedinečným činem spojil oba konce: nejvyšší oběť, kterou přijal, je samotným důkazem absolutna jeho lásky. Tento čin byl vykonán jednou provždy; nikdo nemůže jít dál.“ Kristus vykonal „absolutní, nepřekonatelný čin, rozhodující gesto, které změnilo povahu a smysl smrti“. Cheng se explicitně hlásí k pascalovské koncepci tří řádů: Těl, Duchů (intelektů) a Lásky (charity), která je pro něj nekonečně vyšší než první dva, protože je nadpřirozená. V eseji o duši cituje Pascalovu větu: „Nekonečná vzdálenost od těla k duchu představuje ještě nekonečně větší vzdálenost od ducha k Lásce (Charitě), protože tato je nadpřirozená.“ Cheng chápe „Charitu jako řád lásky (…) s velkorysostí životního principu, který se nekonečně dává“. K tomu dodává, že „vedle tří řádů definovaných Pascalem existují také ty, které navrhl Lao-c‘: ‚Člověk pochází ze Země, Země z Nebe, Nebe z Tao a Tao ze sebe samého‘“. Tao je nejvyšší bytí, matka světa, která rodí vše existující. François Cheng mluví o „sdílení úkolů mezi duchem a duší“: „Duch založený na jazyce řídí celou sociální organizaci lidského života. Vládne v oblasti filozofické reflexe a vědeckého výzkumu.“ „Duše zůstává zásadním prvkem v oblastech, které vyžadují intuitivní energii a impulz srdce (…) týkající se krásy a lásky.“ Láska je „cestou duše (…) stoupající k svatosti v nejširším smyslu“. Cheng konstatuje, že „moderní člověk se cítí ztracen“ v „půjčené identitě, které možná chybí právě jeden zásadní prvek: duše“. To připomíná obraz budoucího papeže Pavla VI., Giovanni Battisty Montiniho, milánského arcibiskupa: moderní člověk je „někdo, kdo odešel z domova a ztratil klíč k návratu“. V Indii se o zemřelém neříká, že „vrací duši“, ale že „opouští tělo“. V čínštině výraz „bdít u mrtvého“ shou ling doslova znamená „bdít nad duší“. Cheng: „Smrtí si člověk odnáší potřebu vyčerpat v jiných životech důsledky svých činů, minulých i přítomných, dobrých i zlých“. „Duše je ta část v nás, kterou robot nikdy nemůže nahradit“. Zde Cheng varuje před „nadšením pro roboty, kteří se zdají být technicky nadřazeni duchu“, protože v tom vidí „nebezpečí“. „Společnost zcela racionální, s uniformním chováním, by mohla sklouznout k totalitní společnosti“. V době umělé inteligence jde o varování k zamyšlení. Cheng rovněž poznamenává, že ve Francii panuje „jakýsi intelektuální ‚teror‘, ztělesněný voltairovským posměchem, který se snaží potlačit jakoukoli ideu duše“.
Autor tří románů a tří esejí
Cheng je autorem tří románů – „Příběh Tianyiho“ (Le dit de Tianyi), „Věčnost není nikdy příliš dlouhá“ (L’Eternité n’est pas de trop), „Když se vracejí bloudící duše“ (Quand reviennent les âmes errantes), a tří esejí – „Pět meditací o kráse“ (Cinq méditations sur la beauté), „Pět meditací o smrti“ (Cinq méditations sur la mort) a „O duši“ (De l’âme), a tří básnických sbírek. Považuje poezii za nejzásadnější žánr a sám se považuje výlučně za básníka.
Nicméně ve svém románovém díle Cheng připomíná přínos křesťanství pro Čínu: v románu „Věčnost není nikdy příliš dlouhá“ se čínský lékař ptá jezuity přicházejícího z „Oceánu Západu“ (inspirovaného slavným italským misionářem Matteem Riccim): „Jaké je vaše náboženství?“ Tento odpovídá: „Věříme v Pána Nebes, který stvořil tento svět“ – „Tím, že v Něj věříme, (zvěstujeme) Radostnou zvěst“ – „že k nám přišel Spasitel“ – „to, co v každém zachraňuje, je duše“. Tento misionář upřesňuje: „Není nikým jiným než Synem Pána Nebes. Byl poslán na zem, aby byl naším Spasitelem. Pokud v Něj máme víru, budeme spaseni. (…) Vystoupil do Nebes (…) Pokud v Něj věříme, můžeme být spaseni a vystoupit jako On do Nebes“. Cheng říká, že „zcela přešel do francouzského jazyka, učinil z něj zbraň – nebo duši – své tvorby“. O francouzštině říká, že „má přirozený sklon k univerzalitě“ a že je to „jazyk přesného a elegantního kreslení, jazyk nuance a přesnosti, jazyk povzbuzující k vystoupení o patro výš, aby umožnil nadhled a syntetické vyjádření“. Tato „výška mu dává často prorocký tón“, jako u Bossueta, Chateaubrianda, Victora Huga, Baudelaira, Apollinaira a Paula Claudela. Cheng uvádí, že francouzština „utvářela figury francouzské kultury v oblasti myšlení a umění“: Montaigne, Descartes, Pascal, Bergson, ale také malíři Poussin, Watteau, Chardin, Ingres, Corot, Matisse a skladatelé Couperin, Rameau, Debussy a Maurice Ravel. Přicházeje z Číny, často nazývané „Říše středu“, Cheng říká, že pro něj je Francie „zemí středu západní Evropy, otevřenou všem orientům“. Jako obrovský strom přijala vlivy ze všech stran a spojila protiklady i komplementarity. Cheng ve svém díle plodně rozvinul myšlenku univerzální komplementarity – a je třeba jej za to ocenit.
—————————————————————————————————–
Sdružení katolických spisovatelů zahrnuje autory různých oborů (přibližně 450 spisovatelů), sdružených společným duchem, který je oživuje, od literatury přes historii až po teologii a umění. Jejich společným cílem je účast na poslání církve v souladu s jejím učením. Literatura a umění jsou chápány jako cesta k hledání a vyjádření Boha i lidského tajemství. Umělci jsou vnímáni jako strážci krásy, kteří dokážou oslovit srdce člověka a otevírat mu horizont naděje. Jejich tvorba má podle církevního pojetí schopnost inspirovat víru, myšlení i společnost. Autoři se veřejně hlásí k katolické víře a přijímají učení církve i papeže. Jejich dílo je chápáno jako svědectví pravdy v konfrontaci s relativismem a subjektivismem moderní doby. Katolický spisovatel přitom nemusí psát výhradně náboženská témata, ale jeho tvorba má nést duchovní rozměr. Sdružení navazuje na historickou tradici katolického a sociálního hnutí 19. století a významných osobností literatury. Zároveň podporuje francouzský jazyk a kulturní dědictví v širším evropském a křesťanském kontextu.
François Cheng (程抱一) se narodil 30. srpna 1929 v čínském Nanchangu v provincii Ťiang-si v rodině vzdělanců. Jeho dětství bylo poznamenáno politickou nestabilitou a válkou v Číně. Studoval na univerzitě v Nankingu a v roce 1948 odcestoval do Francie, kde se poprvé hlouběji setkal s francouzským kulturním prostředím. Ačkoli jeho rodina později odešla do Spojených států, François Cheng se rozhodl zůstat ve Francii, kde se postupně trvale usadil a přijal francouzskou kulturní identitu.
Začátky jeho života ve Francii byly obtížné, učil se francouzsky téměř od nuly a postupně se zapojil do akademického prostředí. Věnoval se studiu čínského jazyka, poezie, kaligrafie a estetiky a působil jako výzkumný pracovník v oblasti sinologie. Od 60. let se začal výrazněji prosazovat v intelektuálních kruzích ve Francii. V roce 1971 získal francouzské státní občanství, čímž symbolicky završil svou integraci do francouzské společnosti. V roce 2002 byl zvolen členem Francouzské akademie, jako vůbec první spisovatel čínského původu, což představovalo významný mezník v dějinách této instituce.
Je autorem odborných studií o čínské poezii, malířství a estetice, stejně jako esejů a literárních děl psaných ve francouzštině. Jeho první román „Le Dit de Tianyi“ (1998) získal prestižní literární cenu Prix Femina. Následně se etabloval jako významný esejista a myslitel, který propojuje východní a západní filozofické tradice.
Jeho literární a intelektuální práce byla oceněna řadou významných vyznamenání a cen. Kromě Prix Femina získal mimo jiné také Grand Prix de la Francophonie (Akademie francouzského jazyka, 2001), která oceňuje jeho přínos francouzskému jazyku a jeho šíření ve světě. Dále obdržel Grand prix de littérature Henri Gal od Francouzské akademie (2008) za celkové dílo a Prix Montaigne (2012), jedno z nejprestižnějších evropských ocenění za humanistické myšlení. Jeho tvorba byla rovněž opakovaně oceňována literární kritikou i akademickými institucemi pro její schopnost propojit poezii, filozofii a duchovní rozměr lidské existence.
François Cheng se ve svém díle dlouhodobě věnuje tématům krásy, duchovna, vztahu mezi Východem a Západem a otázkám lidské identity. Jeho práce představuje jedinečný most mezi čínskou tradicí a francouzskou intelektuální kulturou.
Odkaz – Sdružení katolických spisovatelů : https://www.ecrivainscatholiques.fr/
Odkaz – Velká katolická cena za literaturu: https://www.ecrivainscatholiques.fr/salon-grand-prix/grand-prix-catholique-de-litt%C3%A9rature/
Odkaz – François Cheng : https://fr.wikipedia.org/wiki/Fran%C3%A7ois_Cheng
Alice Muthspiel je zahraniční redaktorka Českého rozhlasu působící ve Francii. Spolupracuje s Katolickými novinami.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
