Pán Ježíš poslal uzdraveného, který z vděčnosti za dar zdraví chtěl zůstat s ním, aby šel domů a ve své rodině vydával svědectví o své zkušenosti, aby mluvil o tom, co mu Bůh prokázal.
Zdá se mi, drazí přátelé, že to je dnes i našim úkolem. Připomínáme si 35 let činnosti Sekce pro mládež, která tehdy vznikla jako pastorační nástroj církve. Byla to doba revoluční, doba velkých změn ve společnosti i v církvi. Najednou jsme měli svobodu, která byla nejen důvodem k radosti, ale taky velikou výzvou. Přinášela zodpovědnost. Mnozí jsme cítili, že příležitost musíme využít.
Tehdy nám dal skvělý příklad svatý papež Jan Pavel II. Nečekal a neváhal. Jednal velmi rychle. 14. února jmenoval diecézní biskupy do všech uvolněných diecézí v Československu. 17. března jmenoval šest pomocných biskupů. Začátkem dubna byla založena biskupské konference a koncem dubna navštívil papež Prahu, Velehrad a Bratislavu. Všechna organizace byla na nadšených dobrovolnících. Protože dopadla skvěle, lidé měli chuť pokračovat.
Nebyli jsme vyškolení ani připravení. Všechno byly pokusy. Tak i název Sekce pro mládež je dokladem takového hledání. Já jsem tehdy dostal v ČBK na starost dvě komise: pastoraci a Charitu. V pastorační komisi jsem udělal sekci pro katechezi a sekci pro mládež. Dnes je to už samostatné, jen název zůstal. Největší zkušenosti práce s mládeží mimo řeholní mládež měl tehdy P. Mirek Šimáček, farář v Příchovicích, kde rozvinul centrum mládeže ještě v době komunismu. Stavěli jsme na jeho zkušenostech. On se stal prvním ředitelem centra. Snažili jsme se přivést všechny otce biskupy k tomu, aby ve svých diecézích vybudovali diecézní centra pro mládež.
Velkým darem byla pro nás zkušenost Světového setkání mládeže s papežem Janem Pavlem v Čenstochové v roce 1991. Byli jsme jediní, kteří měli národní centrum. Jedním z důvodů byla snad zodpovědnost za mladé, které rodiče poprvé pouštějí do ciziny. Vybavení bylo mimořádně skromné (lešeňové trubky a podlážky pro trybunu jsme si přivezli starým náklaďákem z domu). Naší krásnou atmosférou jsme vzbudili pozornost. Při loučení jsme se neplánovaně zeptal, jestli se chtějí sejít zas. Nadšeně volali, že ano. A jestli budeme čekat na pozvání od papeže. Všichni se chtěli dřív. Tak se zrodila národní a diecézní setkání. A mohl bych vzpomínat dál, ale to už mnozí znáte. Dávné začátky připomínám jako poslední biskup z té doby, který je ještě v úřadě. Doufám, že i mladší zavzpomínají na věci, které následovaly. Nejde však jen o vzpomínání. Jde o to, abychom uměli vidět veliké věci, které udělal Bůh pro tolik mladých lidí a skrze tolik lidí. Nebojme se vzpomínat a obdivovat, radovat se a vyjadřovat vděčnost, prožívat radost ze zájmu Boha o nás, chválit ho a vyvyšovat, aby i tím rostla naše zdravá hrdost.
Vzpomenu ještě na jednu událost. Myslím, že to bylo 25 výročí návštěvy sv. Jana Pavla II. v Olomouci a na Svatém Kopečku. Na to výročí přijel kardinál Dziwiš z Krakova, který byl tehdy v Olomouci s papežem jako jeho sekretář. Úžasný dojem na něj udělala schóla Střípky, který zpívala zase po 25 letech a s původními zpěváky zpívaly i jejich děti a vnoučata. I my můžeme jistě vidět, co vyrostlo z života a práce pro mladé lidi po dlouhém čase v konkrétních diecézích. Podobnou radost mám, když vidím, že bývalí žáci církevních škol dnes na těch školách učí a už tam studují i jejich děti.
Doba se mění. Všelicos je jinak, ale když budujeme církev jako Boží království, nejde jen o naše dílo, ale o dílo Boží, a je skvělé, že můžeme zakoušet jeho mocné působení. Ta zkušenost je velmi důležitá i pro budoucnost. Církev je jeho dílo. My jsme jen pozvání ke spolupráci. Proto je zásadní, aby on byl středem našeho života, aby naše plány vycházely z jeho plánů, aby všem bylo jasné, koho následujeme, kdo určuje naše postoje. I když je dnešní mládež v mnohém jiná, má stejné touhy po štěstí, sní o velkých cílech a má odvahu se nasadit pro to, co ji nadchne. Mnozí jsou bohužel zklamáni životem starší generace a bere jim to odvahu, tak se například některé nechtějí vdávat a mít děti, protože nechtějí zakoušet to, za zažívala jejich matka s otcem, či neuvažují o kněžství, protože narazili na kněžské skandály. Vidí odrazující příklady života, který nebyl postaven na Bohu. Tím více se očekává od nás, že jim ukážeme krásu života Božích přátel. Nebojme se ukazovat velikost ideálu a nebojme se náročnosti evangelia. Jen mějme trpělivost, vytrvalost a věrnost průvodců, kteří jdou s nimi. Nebojme se předávat náročné informace Boží nauky, ale pomáhejme i rozvíjet dovednosti praktického života s Bohem, který rozvíjí lidské osobnosti, pomáhá zdolávat překážky a dává růst naději. Máme veliký cíl, k němuž jdeme společně: nebeské království, v němž Pán Ježíš pro každého z nás už připravil místo.
Děkuji vám za vaši službu, za odvahu neztrácet naději a svědčit o Boží lásce.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
