Homilie apoštolského administrátora Jana Graubnera při mši sv. u příležitosti slavnosti sv. Josefa 18. března 2026 v 18.00 hod. v kostele sv. Václava ve Staré Boleslavi.
Slavíme svátek sv. Josefa, který byl prohlášen Ochráncem církve v době, kdy byl zabrán papežský stát a papež byl politicky oslabený a bez ekonomické základny. Církev dělala mnoho zkušeností se sv. Josefem. V 19. století vznikalo mnoho řeholních společností. Řeholníci stavěli nové kláštery a sociální, zdravotní i výchovné ústavy. Většinou na to neměli peníze, tak budování a správu domů s důvěrou svěřovali sv. Josefovi, který se přece uměl postarat o domov pro Ježíše a Marii. Podobně to udělali i naši předkové, když po Třicetileté válce v roce 1654 prohlásili sv. Josefa za patrona zplundrované české země, která pak v době baroka krásně rozkvetla.
V minulém století, které v reakci na rozvoj průmyslu bylo poznamenáno velkým dělnickým hnutím, zavedla církev na 1. máje svátek sv. Josefa dělníka. Dnes bychom ho možná řadili mezi osoby samostatně výdělečně činné, ale to není podstatné. Josef uměl pracovat, starat se, zabezpečit rodinu, vychovat a vyučit řemeslu samotného Ježíše. Uměl se darovat. Z daru, oběti z lásky, se nám nesmí vytratit radost, ztratila by se i jeho hodnota. Dnes se musíme znovu učit dívat více na druhého než na sebe. Sebestřednost nám totiž bere ochotu k službě. Všimněte si, jak s rostoucí sebestředností a kariérismem, který znamená prosazování sebe, ubývá lidí ve služebných povoláních, jak chybí třeba pečovatelky a ošetřovatelky, nebo v rodinách chybí děti, kterým je třeba sloužit. Rodina, která nechce další dítě proto, aby si nesnížila životní úroveň, pak nemívá tolik radosti, jako rodina, která žije pro děti a dovede se z nich radovat, i když to znamená sebeomezení a námahu.
Papež František v listu Patris corde mluví zajímavě o Josefově otcovství a vychovatelství. Krásně vysvětluje, proč se u sv. Josefa mluví o cudnosti: Cudnost je svoboda od majetnictví ve všech oblastech života. Láska je skutečně láskou tehdy, jeli cudná. Láska, která chce vlastnit, je vždy nebezpečná: uvězňuje, dusí a činí nešťastnými. Sám Bůh miluje člověka čistou láskou, dává mu také svobodu pochybit a stavět se na odpor. Logika lásky je vždy logikou svobody, a Josef dovedl milovat mimořádně svobodně. Nikdy nestavěl do středu sebe. Uměl opustit střed a činit středem svého života Marii a Ježíše. Co kdybychom to podle jeho vzoru tak dělali v rodinách se svými dětmi? Znamenalo by to: jako sv. Josef nemyslet na sebe, ale na Ježíše. Vidět ho v těch druhých, zvláště v těch nejposlednějších. To znamená i v těch, kteří v té chvíli neznamenají v našich očích vůbec nic. Soustředit se na něj s velikým zájmem. Být k němu pozorný a chtít všechno, co chce on. Radovat se z toho, že mu můžeme udělat radost. Pak se nemusíme bát, že by naše víra zvlažněla, nebo nás od Boha odlákal svět. Maminka, která se stará o milované dítě, ho neztratí, nezapomene někde v obchodě, kvůli tomu, že by se zajímala víc o zboží než o dítě. Ježíše ani víru neztratíme, když nám bude na Ježíši opravdu záležet. Naše vztahy k lidem se změní k lepšímu, když v nich uvidíme Ježíše.
Papež František ukazuje taky na Josefovu tichost, která se nepotřebuje ukazovat. Potkáváte takové „sv. Josefy“ i vy? Denně vidíme lidi, kteří dělají mnoho dobrého a nemluví se o nich. Kdo se dívá na televizi, vidí několik herců. Ale, kolik lidí musí na každém filmu pracovat v pozadí? Někdy uvádějí v titulcích například i řidiče a svačinářky, nebo spoustu jiných lidí. I ve farnosti je to tak. Jaké by to bylo v kostele, kdyby nikdo neuklízel, nezdobil květinami či nepral prádlo? Podobné je to v každé rodině i v každém podniku. Možná je nám někdy líto, když musíme dohánět práci za jiné a nikdo si toho nevšimne, či neocení naše snahy. Josef ukazuje, že stačí, když to vidí Bůh. Jeho odměna je pro nás přece ta nejdůležitější.
Svět potřebuje otce, odmítá vládce, odmítá toho, kdo chce vlastnit druhého, aby zaplnil svou prázdnotu; odmítá ty, kdo zaměňují autoritu za autoritářství, službu za servilitu, konfrontaci za útisk, dobročinnost za bezcitnou asistenci, sílu za destrukci. Každé skutečné povolání se rodí ze sebedarování. Také kněžství a zasvěcený život nebo vstup do manželství žádá tento typ zralosti. Tam, kde povolání k manželství, celibátu či panenství nedosáhne zralosti sebedarování a zastaví se u pouhé oběti z povinnosti, se místo krásy a radosti může objevit neštěstí, smutek a frustrace.
Správný otec ví, že jeho vychovatelská činnost jednou skončí a naplní svoje otcovství tehdy, když se stane „zbytečným“, kdy zjistí, že dítě je samostatné a jde životní cestou samostatně. Tehdy se ocitne v situaci Josefa, který vždycky věděl, že ono dítě nebylo jeho, ale bylo mu jednoduše svěřeno do péče.
Svatého Josefa slavíme v postní době. Kdybychom se jím teď nechali vést, postní doba by nás jistě proměnila.
Zdroj: Arcibiskupství pražské
Foto: Lucie Horníková, Člověk a víra
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
