Drazí přátelé,
slavíme svatého Vojtěcha, druhého pražského biskupa, prvního Čecha na biskupském stolci, o němž můžeme říct, že byl velký Evropan. V Praze sice opakovaně narazil, když vlivní lidé nechtěli brát křesťanství vážně, když například nechtěli skončil s obchodováním s lidmi (v Praze byl tehdy největší trh na otroky v Evropě), nebo nechtěli skončit se sňatky příbuzných a podobně. Dokonce vyvraždili jeho rod. Odešel do misií, kde přišel o život. Stal se mučedníkem, ale ve věrném hlásání evangelia se nedal zastavit.
Jeho přímluvě svěřujeme naši diecézi, a zvláště víru mladých křesťanů, tedy mladých ve víře, těch, kteří byli letos pokřtěni. Přátelé, mám radost z vaší přítomnosti. Přeji vám, abyste se zapojili do společenství věřících, abyste dál rostli ve víře a taky získávali pro Krista druhé. Tím vaše víra poroste.
U povolání k víře je třeba rozlišovat tak zvané první a druhé volání. Při prvním jde Ježíš k člověku a mluví jeho jazykem. Při druhém má člověk přijmout Ježíšovo vidění a jeho řeč. První povolání je podle kultury. Ježíš, který se stal člověkem, aby přijal naši kulturu, povolal rybáře Petra, aby se stal rybářem lidí (Mt 4,19). Tomu Petr rozuměl, a to radostně přijal. Teprve po bližším poznání Krista skrze život s ním a po zkušenosti, která mu pomohla lépe poznat sebe při zapření Krista, po kajícím pláči, kdy si sáhl na dno, a po trojím vyznání lásky mu Ježíš svěří církev, předpoví mučednickou smrt a vyzve: následuj mě (Jan 21,19). A Petr přijme druhé povolání. Sv. Ignác hledající vojenskou slávu a úspěch byl nejprve povolán do Svaté země. To přijal, protože si představoval, že vykoná něco velikého pro Krista. Až poznal Pána lépe, byl veden k opuštění sebe a přijetí Boží vůle. Teprve pak se stal nástrojem velké obnovy církve.
Tak je to i s povoláním vás konvertitů. Bůh volá podle našeho zaměření, zájmu a záliby. Odpovídá na naše touhy a potřeby. Ale pak musí následovat hlubší poznání skrze důvěrný život s Ježíšem a přijít i zkouška, krize, protože druhé povolání je povoláním k plnému zřeknutí se sebe a přilnutí ke Kristu, k přenesení těžiště ze sebe do Boha a k plnému přijetí vůle Boží. Člověk se pak už neptá, co má dělat, ale jak být. Kdo je takto svobodný od sebe, kdo už nehledá sebe, je dobře připraven žít křesťanství naplno a obstát ve zkouškách.
Kdo nepřijme druhé povolání, odchází s pocitem zklamání jako bohatý mladík z evangelia (Mt 19, 22), nebo ti, kteří nepřijali eucharistickou řeč (Jan 6,66), protože nedosáhl svého. Nebo zůstane v církvi, ale jako nerozvinutý, zdeformovaný, jako karikatura křesťana bez ohně, který nezapaluje v lidech víru a lásku ke Kristu. Druhý krok je nutný k tomu, aby mohl najít pravé uspokojení a radost ne z toho, co dokázal, ale že jeho jméno je zapsáno v nebi (Lk 10, 20).
Někteří tak zvaně zesvětští, jiní se zaměří na obřadnost a světu se uzavřou. Jedni se veřejně ke Kristu nehlásí, jdou sice mezi lidi, ale nepřinášejí Krista. Jiní se uzavřou a také Krista lidem nepřinášejí.
Někteří vypadají jako unavení z duchovního života, protože stavěli na vlastním úsilí a námaze, protože zůstali rozdělení. Bohu daroval jen něco, nedaroval se bezvýhradně a nenechal v sobě působit a vládnout Božího Ducha. Život daruje Bůh, ne člověk, jak ukazují příklady neplodných manželství ve Starém i Novém zákoně. Boží milost působí vždy zevnitř. Nejlepší cestou k překonání duchovní únavy je velkorysé darování sebe Bohu skrze církev.
Vyhoření je časté téma. Domnívám se, že už název říká dost o jeho příčině i předcházení. Kdo dává a dostatečně nečerpá, musí vyhořet.
Normální je počítat se zráním. Když srdce hoří láskou k Bohu, nemůže se v něm usadit hřích a nezájem. Jako do horké polévky nesedají mouchy. Ty přijdou, až polévka vychládne. Mladík opravdu zamilovaný do své dívky nemá problémy s jinými krásnými děvčaty, i když se na něj usmívají. Otázka je, jestli může člověk stále zůstat zamilovaným mladíkem a jestli má být polévka stále tak horká, že se nedá jíst. Obojí je nepřirozené. Jako zamilování mladíka přerůstá v manželskou lásku a ta ve věrné přátelství, jinak končí krizí, tak zamilování do Krista, který nás povolal, musí přerůst v darování sebe Kristu, darování vůle, citu, schopností, času, nasazení se pro spásu duší. Jen takový vztah je plodný a probouzí víru, přivádí do společenství církve, buduje Boží rodinu. Náš vztah však ani tady nesmí ustrnout. Přijde čas, kdy se nepodávají vysoké výkony a kdy se v rodině děti nerodí, ale žije se pro vnuky, rozvíjejí se přátelství, která vynikají důvěrou, vzájemnou pomocí a věrností. Tak přijde doba bez radostí z nových úspěchů. A přece to nemusí být doba marná, když umíme obejmout kříž, když trpělivost a vytrvalost doplní umění nést tiše bolest a láskou ji proměňovat v záslužnou oběť, z dálky sledovat snahy druhých a umět se s nimi radovat.
Už dnes vás zvu na setkání konvertitů, které každým rokem pořádá Pastorační středisko Arcibiskupství pražského, a taky do kurzu: Svatý Pavel, který má pět setkání. Při této mši svaté prosíme za vás, za vaši víru, aby dlouhodobě rostla, a s ní i naděje a láska.
Mons. Jan Graubner, apoštolský administrátor Pražské arcidiecéze a emeritní arcibiskup pražský
Kázání předneseno během mše sv. s novokřtěnci v pražské katedrále
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
