V následujícím článku nejde o pranýřování lidí s homosexuálními sklony. Církev vždy rozlišovala mezi (nedotknutelnou) důstojností každé lidské osoby a jejím sklonem, který může být narušený. Narušené sexuální sklony, které existují u heterosexuálů i homosexuálů, jsou církví posuzovány podle stejného morálního standardu a v závislosti na okolnostech jsou klasifikovány jako hříšné nebo považovány za slabost, kterou je třeba napravit. Všichni s nimi bojujeme. Pokud jsou ovládány, výrazně posilují morálku člověka a vedou ho ke svatosti. To platí jak pro homosexuály, tak pro heterosexuály. Církev považuje prožívání narušeného sklonu za hřích. Cesta k obrácení je vždy otevřená. Zde církev prokazuje milosrdenství. Ačkoli bude fenomén homosexuality u duchovenstva níže posouzen v širším kontextu, obecně se netýká homosexuálních lidí, ale pouze potud, pokud se stanou zneužívajícími. Heterosexuální lidé nejsou ani morálně nadřazeni homosexuálům, ani obecně nehřeší méně než oni. Homosexualita u duchovenstva je jev sui generis. Mezi homosexualitou a zneužíváním neexistuje nutná souvislost, stejně jako neexistuje souvislost mezi heterosexualitou a zneužíváním. Statistická frekvence mužských obětí v řadách duchovenstva s tím však souvisí a v našem případě si zaslouží diferencovaný přístup. Jinými slovy: Pokud se nebudeme zabývat skutečným problémem (homosexualitou v duchovenstvu), nikdy se nebudeme řádně zabývat otázkou zneužívání.
Po těchto důležitých úvodních poznámkách se nyní přesuňme k věci:
Podle mého názoru má homosexualita zvláštní význam pro transformaci společnosti a jejích tradičních představ o manželství, rodině a genderu. Tyto nové společenské standardy nepadají jen tak z nebe; vznikají už po celá desetiletí. Homosexuální myslitelé a průkopníci v tom hrají významnou roli.
Sexualita hraje významnou roli v myšlení Frankfurtské školy[2] a jejích dědiců, tzv. postmoderních dekonstrukcionistů[3]. Proto je nutné zkoumat nejen filozofii jejího myslitele, ale také „Sitz im Leben“ (biografické spojení mezi sexualitou a myšlením) jejich filozofie. To je velmi poučné. Ačkoli žádný z významných představitelů Frankfurtské školy nebyl homosexuál, její tzv. kritická teorie vydláždila cestu skutečným dekonstrukcionistům a teoretikům genderové a queer teorie[4] (kteří všichni jsou kritičtí nebo dokonce nepřátelští k „dogmatickým“ principům). Mezi těmi druhými jsou i známí homosexuálové. Foucaulta, Derridu a Butlera nelze pochopit bez kritické teorie Frankfurtské školy. Sdíleli její nedůvěru k „objektivnímu rozumu“. Foucaulda ovlivnil Marcuse. Derrida Foucaulda radikalizoval. Jeho filozofie měla zase velký význam pro rozvoj queer teorie. Butler (nebinární, queer) spojuje Foucaulda a Derridu. Foucauld a Barthe jsou homosexuálové. Butler žije ve vztahu osob stejného pohlaví. Eve Kosofsky Sedgwicková (bisexuální) je průkopnicí queer teorie. Paul B. Preciado (původně Beatriz Preciado) je trans muž (queer). *On* dokonce jde nad rámec queer teorie (postqueer; technoqueer). Tato spojení je třeba rozpoznat.
Evropský projekt[5] „Unie rovnosti“ (Strategie 2026–2030) se pokouší zavést genderovou ideologii v Evropské unii. Jeho hlavním cílem je redefinovat manželství, rodinu a sexualitu. V členských státech má být s vynaložením značného úsilí (financování příslušných nevládních organizací, vzdělávací programy, kampaně atd.) zaváděna tzv. genderová rovnost a sexuální orientace. To zahrnuje inkluzivní vzdělávací programy počínaje dětstvím, ignorování odkazů na přirozené rozdíly mezi muži a ženami, podporu změny pohlaví a souvisejících právních úprav a rozklad přirozeného rodičovství a rodiny v duchu sexuální rozmanitosti.
Bohužel, i církev byla tímto nakažena. Údajně jde o „práva“ a „začlenění“ tzv. „menšin“. To jsou levicové, marxistické parametry, které hluboce pronikly do církevního myšlení, ale jsou jeho podstatě cizí. Nevztahují se ani na církev. Jsou falešné. Církev především vylučuje hřích a omyl, hříšníky a kacíře, pouze pokud projevují nekajícné a nekající chování. To nemá nic společného s diskriminací. Výhradní podmínky přístupu k církevním úřadům (kněžství) vyplývají ze správného chápání svátosti a nespadají do kategorie právní nerovnosti. Církev všechny tyto věci upravuje spravedlivým způsobem, i když to mnozí z různých důvodů nevidí nebo nepřijímají. Mravní zákon platí pro všechny členy církve bez rozdílu.
Učení církve o homosexualitě se nemění a není třeba ho zde opakovat. Je založeno na Písmu svatém a tradici, tedy na zjevení daném v Ježíši Kristu.
Tělo hovoří velmi jasnou řečí. Muž a žena se ve své tělesnosti doplňují a jsou biblicky řečeno schopni stát se „jedním tělem“ (jedním) a v tomto sjednocujícím aktu plodit potomstvo. Tímto způsobem se přizpůsobují vůli Stvořitele a věčnému řádu, který ustanovil v lidské přirozenosti. Heterosexuálové a homosexuálové jsou skrze svou vlastní tělesnost odkazováni k tomuto naplnění, které může být plně realizováno pouze u opačného pohlaví. Praktikující homosexuálové proto podle církevní doktríny žijí v otevřeném rozporu s ní.
Musí proto dekonstruovat gender a sexualitu v tradičním smyslu. Homosexuální jedinci tvoří mizivě malou menšinu v lidstvu celkově. Homosexualita proto nemůže mít normativní vliv na chápání sexuality a genderu drtivé většiny lidí. Jinými slovy: Podle neutrálního smyslu tohoto pojmu se nikdy nestane univerzálně platnou normou, která by v budoucnu vystavovala homosexuální praktiky tlaku na ospravedlnění, ať už si to člověk přeje, projevuje to či nikoli. Dítě vychované civilně sezdanými homosexuály si bude i nadále klást otázky sobě i ostatním, proč žijí nebo vyrůstají se dvěma otci nebo matkami a ne v „zcela normální rodině“ („Ordinary People“ 1980), jakou většina dětí tvoří se svými biologickými otci a matkami. Ta zůstává normou, ať už chtějí či nechtějí, a homosexuální partnerství s adopcí dítěte zůstává odchylkou od ní, podléhající tlaku na ospravedlnění (v tomto smyslu a-normalita).
Jedinou cestou k „normálnosti“ v neutrálním slova smyslu popsaném výše by bylo činit pokání a opustit homosexuální životní styl.
Sexualita definovaná výhradně chtíčem a technologií je sebedestruktivní. To platí pro všechny (heterosexuály i homosexuály) bez výjimky. Je také uznávanou pravdou, že se mužská a ženská sexualita liší. To platí i pro homosexualitu. Sexualita inspirovaná Duchem – biblicky řečeno – není čistě fyzická. Stává se takovou, čím více Duch chybí. Čistá instinktivní touha je frustrující a destruktivní.
Mnoho citových přátelství ztrácí svůj význam a autenticitu právě proto, že jsou odehrávána sexuálně nebo jsou instrumentalizována primárně pro pouhou honbu za potěšením, jak je tomu velmi často u homosexuálních mužů. I v heterosexualitě je nezbytný závazek k čistotě, aby – biblicky řečeno – nedošlo k uhašení ducha pouhou fyzičností.
V průběhu dějin vždy existovala vynikající a příkladná přátelství mezi dvěma muži nebo dvěma ženami. Ztratila by však svou hodnotu, kdyby byla prožívána sexuálně (homosexuálně nebo lesbicky). Manželství mezi mužem a ženou si zaslouží samostatné zacházení. Homosexuální vztahy však bez výjimky postrádají mnoho pozitivních aspektů heterosexuálního manželství: Dva muži „netvoří“ matku; dvě ženy „netvoří“ otce. Nemohou počnout děti v opravdovém aktu lásky. Obecnou normou zůstává heterosexuální manželství, rodina chápaná jako otec, matka a dítě. Pokud by homosexuálové nežili svou lásku, pokud si to jméno zaslouží, sexuálně, podle mého názoru by více získali, než ztratili.
Hřích existuje všude bez rozdílu. Stejně tak se volání ke svatosti vztahuje na každého. Homosexuálové by proto neměli být vnímáni jako zvláštní, kvazi-přirozená skupina. Fyzicky jsou to heterosexuálové, kteří se cítí emocionálně homosexuálně, ať už z jakéhokoli důvodu. Na rozdíl od zvířat může být lidská sexualita formována a kultivována jednotlivcem. To je vskutku jejím účelem. Aby si zasloužilo název manželství, musí odpovídat povaze věci (pravdě) a morálnímu zákonu. Blaho dítěte, které je pro svůj biologický a psychosociální vývoj závislé na otci a matce, nesmí být ignorováno. Obecně se o něj nejlépe stará jeho biologický otec a matka. S nimi si vytváří rodinu a vyrůstá v jejich bezpečí. Tento model je nepřekonatelný a stát by ho měl podporovat. Přirozená rodina je v tomto smyslu nadřazena všem ostatním formám soužití, které si říkají „rodina“.
Těmito poznámkami opouštím obecnou perspektivu a dostávám se k homosexualitě v církevním kontextu nebo v duchovenstvu.
Zaprvé je třeba jednoduše poznamenat, že v církvi existují mocné síly, které se snaží normalizovat homosexualitu v souladu se sekulárními, společenskými standardy, a to i v rámci samotné církve, a zrušit nebo revidovat její učení v této věci (těžký hřích; inherentně narušený sklon). Nevěřím, že se to podaří. Nicméně heterodoxní smýšlení některých lidí ohledně této otázky představuje pro církev velký problém.
Všechny studie zneužívání zadané biskupskými konferencemi, které již byly provedeny, dokumentují, že přibližně 80 procent[6] sexuálních útoků ze strany duchovních fakticky, nikoli logicky, souvisí s jejich homosexualitou: Zpráva Johna Jaye (USA, 2004); studie MHG (Německo, „Sexuální zneužívání z rukou katolického duchovenstva“) 2018; studie CIASE (Francie, 2021), abychom jmenovali nejdůležitější. To, jak již bylo zdůrazněno na začátku, neznamená, že homosexuálové jsou nutně násilní kvůli svým predispozicím. Zde pouze konstatujeme, že nápadný počet (ve skutečnosti většina) obětí sexuálního napadení ze strany duchovních jsou muži. To naznačuje zaujatost pachatelů při výběru obětí. To má samozřejmě i další důsledky, které je třeba vnímat jako problematické, jako jsou přetrvávající potíže, které tito kněží mají s církevním učením o tomto a dalších tématech, jejich postoj k celibátu, jejich schopnost navazovat vztahy atd. Nepochybně existují i kněží s homosexuálními sklony, kteří žijí cudným životem a jdou cestou ctnosti.
Dne 8. prosince 2016 Vatikán zveřejnil dokument „Dar kněžského povolání – Ratio Fundamentalis Institutionis Sacerdotalis“, který schválil papež František. Uvádí se v něm: „Pokud jde o osoby s homosexuálními sklony, které přistupují do semináře nebo které během formace zjistí, že se v takové situaci nacházejí, církev s veškerou úctou k dotčeným osobám nemůže v souladu se svým vlastním magisteriem přijmout do semináře a ke svěcení ty, kteří praktikují homosexualitu, mají hluboce zakořeněné homosexuální sklony nebo podporují tzv. homosexuální kulturu.“ Bohužel ani Vatikán tato pravidla nedodržuje (srov. toleranci tzv. poutě LGBTQ ve Svatém roce 2025 a průchod aktivistů LGBTQ Svatou branou).
Je proto hluboce politováníhodné konstatovat, že „slon v místnosti“ (rozšířená homosexualita mezi duchovenstvem a její význam v krizi zneužívání) je od vypuknutí krize zneužívání v Kněžském roce (2009) nadále ignorován nebo se mu, navzdory lepšímu úsudku, nevěnuje adresná pozornost. „Kouřová clona“ a oficiální „strategie imunizace“ je v tomto ohledu jedním slovem: „pedofilie“, nikoli „homosexualita“.
Většina sexuálních útoků ze strany duchovenstva však nespadá do kategorie pedofilie (sexuální preference dětí v prepubertálním věku, tj. do věku přibližně 11/12 let); spíše většina sexuálních útoků ze strany duchovenstva spadá do kategorie efebofilie (v našem kontextu sexuální preference převážně pubertálních a postpubertálních mladých mužů). Přesto se jednomyslně hovoří výhradně o pedofilii a naznačuje se, že všechny sexuální útoky ze strany duchovenstva se týkají výhradně dětí (dívek i chlapců), což je pro širokou veřejnost obzvláště morálně závažné a zakrývá či tabuizuje homosexualitu pachatelů. I když souvislost mezi homosexualitou a sexuálním útokem není nutná, hraje významnou roli při výběru obětí: Preference mužských obětí a jejich četnost umožňují vyvodit závěry o homosexualitě pachatelů.
Navzdory deklarované nulové toleranci a odsuzování zatajování byli v našem kontextu kompromitovaní hodnostáři během minulého pontifikátu prokazatelně chráněni. Média papeži Františkovi tolerovala to, co by Janu Pavlu II. a Benediktu XVI. nikdy neodpustila a rozvířila by z toho obrovský skandál. Ze všech nedávných papežů však ten druhý udělal nejvíce pro boj se sexuálním násilím a pro trestání takových zavrženíhodných činů (srov. vysoký počet laicizací kněží z tohoto důvodu během jeho pontifikátu). Média záměrně zůstala slepá na levé oko, protože František byl jejich miláček a normalizace homosexuality v církvi byla v jejich agendě.
Stále tedy marně čekáme, až bude zmíněn jeden z hlavních problémů v církvi: neúměrné rozšíření homosexuality mezi duchovenstvem se všemi jejími negativními důsledky.
[1] Příčiny a kontext sexuálního zneužívání nezletilých katolickými kněžími ve Spojených státech v letech 1950–2010. Zpráva výzkumného týmu John Joy College (2011). Str. 11:
https://www.usccb.org/sites/default/files/issues-and-action/child-and-youth-protection/upload/The-Causes-and-Context-of-Sexual-Abuse-of-Minors-by-Catholic-Priests-in-the-United-States-1950-2010.pdf.
[2] Theodor W. Adorno. Max Horkheimer. Herbert Marcuse. Erich Fromm. Walter Benjamin. Později Jürgen Habermas.
[3] Michel Foucauld. Jacques Derrida. Gilles Deleuze. Jean-François Lyotard. Roland Barthe.
[4] Judith Butler. Eve Kosofsky Sedgwick. Paul B. Preciado.
[5] Pro následující: https://www.marcotosatti.com/2025/10/10/la-folle-agenda-lgbtq-delleuropa-36-miliardi-pro-vita-e-famiglia-generazione-voglio-vivere/
[6] John Jay (USA, 2004) – Studie Johna Jaye jasně dochází k závěru, že přibližně 81 % údajných obětí zaznamenaných v jejich spisech byli muži (81,0 % muži, 19,0 % ženy). Studie MHG (Německo, 2018) – V celkových zjištěních studie MHG je 62,8 % obětí mužů (34,9 % ženy, 2,3 % nespecifikované). Různé dílčí projekty však uvádějí různé podíly: v dílčím projektu 2 bylo zjištěno 76,6 % mužských obětí a v dílčím projektu 3 dokonce 80,2 % – podíl se tedy značně liší v závislosti na zdroji dat. Ve všech dílčích projektech převažují mužské oběti. Zpráva CIASE / Sauvé (Francie, 2021) – CIASE zjistila, že historicky jsou postiženi převážně chlapci (obvykle v prepubertálním věku); tento poměr se však v čase a v závislosti na datovém souboru značně mění. Komise zdůrazňuje, že podíl ženských obětí se v posledních obdobích (a v některých vzorcích) zvýšil a že různé metody průzkumu vedou k různým podílům.
Mons. Marian Eleganti OSB je švýcarský římskokatolický teolog a pomocný biskup diecéze Chur.
Zdroj: Kath.net
Zvýrazněný text: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!