Christologie je ústřední pojednání systematické teologie, v němž jde nejen o naši identitu, ale především o spásu. Vědecký přístup je nutností, rozumíme-li vědou cestu k pravdě. Teologie jako věda víry ale předpokládá ještě něco jiného, totiž hluboký osobní vztah k našemu Pánu. Doopravdy poznáváme především to nebo Toho, co nebo Koho milujeme. A není snad moudrost souběhem rozumu a lásky? Jestliže je Ježíš vtělená Boží Moudrost, pak ho nelze poznávat jen a jen vědeckým rozumem bez moudrosti.
Tvrzení, podle něhož by měl být Ježíš gay a jeho partnerem by měl být apoštol Jan, je staršího data. Z vědeckého hlediska se jedná o naprosto neudržitelný soud, protože pokud by tomu tak bylo, Ježíš by byl v židovské společnosti své doby naprosto vyřízenou záležitostí. Apoštolové i ostatní učedníci by mu vůbec nevěnovali pozornost. V židovské společnosti na počátku našeho letopočtu panovala velmi přísná morálka, takže takovému Ježíšovi by možná dokonce šlo o život. Víme to všichni z vlastní zkušenosti, hluboké přátelství mezi dvěma muži, případně ženami, rozhodně nemusí mít sexuální konotace. Ještě jeden důležitý argument. Pokud by s Ježíšovou sexualitou podle tehdejších měřítek bylo něco v nepořádku, židovská kritika by to pěkně rozmázla. Jenomže v dotyčných pramenech se nedočteme nic o Ježíšových sexuálních vztazích s muži nebo ženami. Takže z chladně rozumového vědeckého hlediska je celá záležitost naprosto jasná. Navíc do hry vstupuje rovněž srdce, protože ve hře je čest našeho Pána a následně také mentální zdraví věřících, které taková tvrzení mohou snadno uvádět na různá scestí. Jde-li o Krista, jde skutečně o život vezdejší, i ten věčný.
Vezmeme-li v potaz hermeneutiku, což je věda zabývající se porozuměním a interpretací, opět se vyjasňuje. Mezi poznávaným a poznávajícím totiž existuje poměr hermeneutického kruhu. Poznávající něco přijímá a zároveň si sebe samotného do poznávaného promítá. Lidová moudrost totéž vyjadřuje úslovím: „Podle sebe soudím tebe“. V případě christologie a duchovního života je onen sebeprůmět do Ježíše něčím, co je nutno dostávat pod velmi přísnou, ba nelítostnou kontrolu.
Učím to studenty bezmála třicet let. Když jsem v hodině, která následovala po předložení právě zmíněného pravidla, hovořil o našem Pánu jako o cholerikovi, začali se posluchači hlasitě smát. Otázal jsem se, co se děje. Odpověď byla následující: „Pane profesore, a není to tak, že si sebe promítáte do Ježíše?“ Vůbec jsem se nezlobil, ale naopak měl radost, že se učí kriticky myslet a že ono pravidlo hned aplikují. Možná bude tento článek číst některý z oněch studentů, kteří to v aule zažili. Jsem však pevně přesvědčen, že to nebyl jen sebeprůmět cholerika do Ježíše. Kdo čte evangelia pozorně, snadno uhodne, že Ježíš určitě nebyl melancholik, ani sangvinik, a už vůbec ne flegmatik, takže zbývá zvládnutý cholerik. Je pochopitelné, že nezvládnutý cholerik bude danou skutečnost vnímat poněkud vnímavěji.
Jeden velký teolog, který se zabýval bádáním o historickém Ježíšovi, na konci své knihy konstatoval, že všechny ty velmi odlišné rekonstrukce nakonec vyhlížejí jako studánky, v nichž se odrážejí rysy autora daného obrazu historického Ježíše. Prohlašuje-li tedy někdo Ježíše za gaye, asi snadno uhodneme, že výpověď se netýká našeho Mistra, nýbrž autora podobných zcela svévolných soudů. Totožné je to také s tvrzením, že Ježíš měl sexuální poměr s Máří Magdalenou. Opět to víme z vlastní zkušenosti, i mezi mužem a ženou může existovat hluboké přátelství, které nepřechází na sexuální rovinu. Stává se dokonce, že lidé se obávají, aby jim sex ono přátelství nenarušil.
Ježíšova sexualita je zahalena tajemstvím, patří do sféry Mistrovy intimity. Evangelia nám však jasně dokladují, že byl vyrovnaný, hluboce empatický, otevřený hlubokým vztahům se všemi, kdo projevovali víru v Boha a lásku, kdo měli srdce otevřené a ochotné k proměně smýšlení. On zůstal svobodný, protože byl „jen“ Syn. Celibát souvisí s jeho synovskou identitou. Pokud by se jako člověk stal lidským otcem, bylo by to opravdu zavádějící. Ježíš by tak provozoval něco, co by bylo v rozporu s jeho nejhlubší osobní totožností Jednorozeného, vtěleného Slova.
Ono nakonec o každém z nás platí, že jsme nevyhnutelně synové a dcery. Kdybychom takovými nebyli, vůbec bychom neexistovali. Otci a matkami se pouze stáváme, je to jen role. I naši rodiče jsou nebo byli bytostně syny a dcerami. Toto bytostné synovství a dcerovství nachází protipól jedině v bytostném a naprosto originálním otcovství – mateřství první osoby Trojice. V okamžiku, kdy to odhalíme, dozráváme a začíná se odehrávat drama našeho životního povolání a následného poslání. Krásně je to vidět na Františkovi z Assisi, když před biskupem prohlašuje, že už nebude říkat otče svému tělesnému zploditeli, ale že bude volat Otče náš.
Sexualita je fascinující dar, umělecké dílo Stvořitele, nesmírně silný zdroj energie, takový malý jaderný reaktor v našich útrobách a myslích. Jenomže tuhle energii můžeme také zneužívat, může nás zahubit jako jaderný výbuch. Obdržel-li někdo jinou orientaci, musíme takovou osobu respektovat. Ona osoba by ale také měla respektovat nás a pravidla korektního myšlení. Pokud tak nečiní, nemůže si respekt z naší strany zasluhovat, protože nikdo nemá nárok na to, co sám druhým neposkytuje. Pokud by takto neomaleně vystupoval duchovní, nebo dokonce vysoce postavený církevní funkcionář, byla by to naprostá tragédie. Co se solí, která ztratila svou slanost?
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!