Mše za Charlieho Kirka, již v úterý 16. září sloužil v Týnském chrámu Dominik kardinál Duka, vyvolala řadu vášnivých reakcí v médiích, na sociálních sítích, nad pivem i nad avokádovými toasty. Probíralo se kde co, jedna okolnost ale pohoršovala diskutující napříč platformami: Totiž že většina těch, kteří na mši byli, a to včetně kardinála Duky, Charlieho Kirka před atentátem neznala.
Nejvíc pohoršeni touto ignorací byli přitom ti, kteří ještě o víkendu neznali nejen Charlieho Kirka, ale ani Dominika Duku, Ježíše Krista a o Týnu věděli leda to, že tam Troška natáčel Kameňák. Což je fuk, oni se přece účastí na mši svaté neposkvrnili, takže na nevědomost mají právo. Lidé, kteří se přišli za duši zavražděného amerického konzervativce pomodlit, se tím ovšem v jejích očích usvědčili z nejhoršího pokrytectví.
Že Dominik Duka neznal někoho, jehož myšlenky ho přesto oslovily, přitom pokládá za problém nejen řada morálních majáků z povolání nebo největší veřejný mediální dům, ale také mnoho řadových i řádových křesťanů. Tak si zkouším představit, jak by to bylo s šířením křesťanství, kdyby se tenhle morální koncept prosadil už ve starověku.
„Jak můžeš obdivovat někoho, koho jsi ještě týden před jeho popravou neznal?“
„Proč ne? Říkal zajímavé věci.“
„No tak proč ses o něj nezajímal, než ho zabili?“
„Do té doby jsem se o něm nedoslechl. Zpráv, co přicházejí ze všech koutů satrapie, je prostě moc.“
„Podle mě jsi pokrytec. Je pro tebe zajímavý jen proto, že umřel mladý. Kdyby ho Římani nezabili, vůbec bys o něm nevěděl.“
„Ano, to je pravda. Mění to na věci něco?“
„A to nevíš, že to byl terorista a násilník?“
„Tak mi upřímně řečeno nepřipadá.“
„A co tohle: Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Copak neslyšíš, jak je to militantní?“
„Možná bychom měli znát celý kontext, abychom…“
„A co ten jeho rasismus!? Aha! Poslouchej co řekl Syrofeničance, jenom proto, že to byla cizinka: Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům. Tobě se z toho nechce blít?“
„Takhle to zní samozřejmě divně, ale…“
„Pche! Slyšíš se? Jestli říkáš ,ale‘, jsi prostě rasista. A hádej, kolik měl mezi apoštoly žen? Schválně, kolik?“
„Nevím, mě spíš zajímají jeho slova o odpuštění, o lásce, o spáse…“
„Ani jednu. Chápeš to? Ani jednu!“
„To je možné. Ale byl to mladý kluk, který nikomu nic neudělal. Zabili ho jen proto, co říkal. Tolika lidem dával naději.“
„Tss. Prej naději. Ještě minulý týden jsi ho neznal – a teď budeš mluvit o naději? Podle mě jsi hlupák a pokrytec. Vlastně nevím, jestli bys měl ještě chodit do Chrámu. Sbohem.“
Ano, ještě minulý týden jsme Charlieho Kirka neznali. Ale fakt je to podstatné? Fakt to něco znamená?
Foto: Catholic News Agency
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
