„… a podobu mu nedaly ani filosofické spekulativní úvahy. A Maria není mytická postava, která by jen podněcovala náboženskou obrazotvornost.“ Vánoční příspěvek kardinála Gerharda Ludwiga Müllera.
Vánoční pocity pozvedají duši a prospívají naší vnitřní dispozici, pokud nesklouznou k pomíjivé sentimentalitě či k utopickému snění. Vánoce jsou totiž svátkem narození Ježíše Krista, našeho Vykupitele, který se narodil před dvěma tisíci lety „v Betlémě v Judsku za času krále Heroda“ (Mt 2,1). Tajemství tohoto svátku se tedy vztahuje k historické skutečnosti, v níž se uskutečnil a dovršil věčný Boží plán spásy. Kristus, Otcův věčný Syn, je zrozen z Boha přede všemi věky a nyní, v „plnosti času“, byl poslán do světa a „narodil se z ženy“ (Gal 4,6), „Ježíšovy Matky“ (Mk 6,3), kterou její příbuzná Alžběta pozdravila jako „Matku svého Pána“ (Lk 1,43) a „Boha Izraele“ (Lk 1,68). Proti nestoriánskému bludu, který chtěl rozdělit jednotu božské a lidské přirozenosti v božské osobě Božího Syna, prohlásil efezský koncil (431), že Maria není pouze matkou člověka Ježíše, nýbrž Matkou Boží. Vždyť ten, kterého skrze Ducha Svatého počala a porodila jako člověka, je osoba Božího Syna, který je s Otcem jedno bytí a je současně tentýž, který z jejího lůna přijal lidskou přirozenost. Ježíš se tedy nenarodil z náboženské poezie a podobu mu nedaly ani filosofické spekulativní úvahy. A Maria není mytická postava, která by jen podněcovala náboženskou obrazotvornost. Na základě svého skutečného vtělení (inkarnace) je Mariin Syn Immanuel (Mt 1,23) a pravý Spasitel světa (Jan 4,42). Tento Kristus Ježíš je jediný prostředník spásy mezi Bohem a lidmi na základě a prostřednictvím své z Marie přijaté lidské přirozenosti (1 Tim 2,4n), kterou nelze oddělit od jeho dějinného působení – od hlásání Božího království až po jeho spasitelnou smrt na kříži a slavné zmrtvýchvstání.
Slavení Vánoc má proto – jako všechna tajemství dějin spásy – posilovat naši víru v Boha, našeho Stvořitele, Vykupitele a Završitele. Neboť jedině do něj můžeme v životě i ve smrti skládat všechnu svoji naději. Jen v něm, skrze něj a s ním neupadneme my, Boží děti (1 Jan 3,1), nikdy do strachu a pochybování, protože s Bohem jsme stále spojeni v lásce (1 Kor 13,13). „Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm. V tom záleží vyvrcholení lásky v nás, že s radostnou důvěrou očekáváme den soudu … Strach nemá v lásce místo …“ (1 Jan 4,16–18).
Není pochyb o tom, že jediným původcem naší spásy je Bůh. A jeho Syn, který z Marie přijal naše tělo, je jediný prostředník spásy. Tato jedinečná prostřednická úloha Krista však nespočívá v pouhém pozitivistickém rozhodnutí, že Ježíš byl chronologicky posledním poslaným prorokem. Podle katolické víry je Kristova jedinečná prostřednická úloha založena v jeho Božím synovství, tedy v jednotě (unio) jeho božské a lidské přirozenosti v jedné osobě (řecky hypostasis), v hypostatické unii.
Boží působení ve světě ale nesmíme chápat na způsob konečné příčiny, jak ji známe ze stvořených věcí, byť bychom ji obdařili nesrovnatelně vyšším stupněm. Boží příčinnost je univerzální: provází a nese všechny konečné příčiny. Zvláštním způsobem působí Bůh na člověka, kterého obdařil svobodnou vůlí, takže člověku náleží vlastní příčinnost ve svobodě. Podle katolické víry existuje všeobsáhlá Boží příčinnost, nikoli však příčinnost výlučná, jak už zdůrazňoval Irenej z Lyonu proti gnostikům. Bůh totiž nestojí ke světu ve vztahu, který je dialekticky podmíněný, omezující či doplňující. Jeho velikosti odpovídá, že ve vztahu k nám může bez jakéhokoli zisku či ztráty založit v osobním stvoření pravou a autonomní lidskou svobodu. Na rozdíl od naturalistického pojetí autonomie, svobody a emancipace v osvícenství a kritické filosofii (Immanuel Kant) není podle katolické teologie člověk příčinou svých svobodných činů v opozici vůči Boží milosti, nýbrž v otevřenosti pro Boží působení. „Člověk je obdařen rozumem a tím je podobný Bohu. Je ve své vůli svobodný a pánem sebe sama. Je sám sobě příčinou (ipse sibi causa est), takže jednou je obilným zrnem a jindy je plevou.“ (Irenej z Lyonu, Proti herezím IV,4,3). Z toho vyplývá spasitelné spolupůsobení člověka s Božím vykupitelským dílem – nikoli bez milosti, nýbrž na základě Kristovy milosti, která nás pozvedá ke „svobodě a slávě Božích dětí“ (Řím 8,21). Bůh tedy jako jediný Vykupitel lidstva neztrácí nic ze své slávy, nýbrž jeho sláva se zjevuje v člověku, kterému umožňuje podílet se na díle milosti, které v nás chce dovršit, pokud svobodně spolupracujeme na budování Božího království svými přirozenými dary i nadpřirozenými charismaty. „Slávou Boží je živý člověk, životem člověka je pak vidění Boha – gloria Dei enim vivens homo, vita autem hominis visio Dei.“ (Irenej z Lyonu, Proti herezím IV,20,7). Každý svým způsobem a podle svého povolání jsme „spolupracovníci (co-operatores) Boží“ (1 Kor 3,8) a „spolupracovníci pravdy“ (3 Jan 8). Pokud jde o spolupráci posvěceného kněze coby svátostného prostředníka a přimlouvajících se svatých, které oslovujeme jako své prostředníky – ve smyslu jejich účasti na spasitelném působení pozemského Ježíše a oslaveného Pána – říká sv. Tomáš Akvinský o předurčení a přímluvném spolupůsobení svatých na naší spáse toto: „To nepochází z nedostatku Boží moci, nýbrž z toho, že Bůh užívá prostředečných příčin, aby zachoval krásu řádu věcí a sdělil tvorům důstojnost příčinnosti (creaturis dignitas causalitatis communicet). Druhotné příčiny nemohou vypadnout z řádu univerzální první příčiny, nýbrž tento řád uskutečňují. Proto může být předurčení tvory podporováno, nikoli však zmařeno.“ (Summa theologiae I, q.28, a.8).
Právě při pohledu na vánoční tajemství si uvědomujeme, že Krista nelze oddělit od Marie. Vidíme ji vedle Ježíše u jeslí i pod jeho křížem a setkáváme se s ní uprostřed apoštolů, kteří očekávají jejím Synem slíbeného Ducha Svatého. A když Ježíš na svatbě v Káně zjevuje svou slávu (Jan 2,11) – „slávu Jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy“ (Jan 1,14) – pronáší Maria na svatební hostině slova hlubokého významu k přítomným služebníkům, a tím i k nám všem: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Na všech klíčových místech, kde Ježíš zjevuje sebe jako „Syna Otce“ (2 Jan 3), a na rozhodujících rozcestích dějin spásy nacházíme Marii „plnou milosti“, protože „Pán je s ní“ (Lk 1,28), ochotnou s radostí vstoupit do služby Božího plánu spásy, který její Syn zahajuje a završuje spolu s její svobodnou spoluprací. Bylo by v rozporu s Boží láskou k nám a s jeho nekonečným respektem k naší svobodě – která spolu s rozumem je jeho nejkrásnějším darem, umožňujícím osobní vztah k Bohu – kdyby z nás chtěl učinit jen němé služebníky nebo pouhé nástroje. Bůh od věčnosti vyvolil Marii, aby se stala Matkou jeho Syna, který z ní přijal lidskou přirozenost. Její svobodnou vůli ale předešel svou něžně přitahující milostí, takže mohla na andělovo poselství v milostí naplněné svobodě odpovědět: „Hle, jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ (Lk 1,38). A právě proto, že Pán „shlédl na ponížení své služebnice“, může Maria zpívat o mocné Pánově milosti: „Hle, od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení.“ (Lk 1,48).
Druhý vatikánský koncil shrnul v 8. kapitole Věroučné konstituce o církvi pod názvem „Blahoslavená Panna Maria, Matka Boží, v tajemství Krista a církve“ podstatný obsah a plody dvoutisíciletého dogmatického vývoje katolické nauky o Marii, její spolupráci na Kristově díle spásy a její trvalý význam pro církev i pro cestu víry každého křesťana (Lumen gentium 52–69).
Ačkoli koncilní otcové k titulům „Maria, Prostřednice všech milostí“ a „Spoluvykupitelka“ (corredemptrix) zůstali zdrženliví, aby se předešlo nedorozuměním mezi katolíky a mylným interpretacím u protestantů, koncil přesto nenechal nejmenší pochybnost o skutečnosti Mariiny zvláštní účasti a spolupráce na díle spásy jejího Syna. Každý christologický a mariologický titul může být pochopen nesprávně, pokud není definován z hlediska skutečnosti, kterou má vyjádřit. Bohužel spíše rozvláčná než jasně argumentující nóta Dikasteria pro nauku víry Mater populi fidelis místo toho, aby téma věcně a terminologicky prohloubila, vyvolala nový zmatek. To platí zejména o následných vysvětleních jeho prefekta, že tyto tituly lze sice používat v soukromé zbožnosti a v teologii, nikoli však v oficiálních textech učitelského úřadu – ačkoli je v minulosti užívali papežové, biskupové i učitelé církve. Jestliže však nelze přispět k objasnění věci a jen se poukazuje na nebezpečí nedorozumění, místo aby se odstranilo, bylo by lepší mlčet. Stačil by odkaz na platnou katolickou nauku a legitimní zbožnou praxi. Při pohledu na „Dítě a jeho matku Marii“ (Mt 2,11) už mudrci z Východu nebloudili bezradně kolem tajemství „dokonalé jednoty Marie s Kristem“ (Lumen gentium 63): „Padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu.“ (Mt 2,11).
Vedeni učením církve chceme o Vánocích rozjímat Mariino tajemství ve světle jejího božského Syna: „Otec milosrdenství však chtěl, aby vtělení předcházel souhlas předurčené matky, aby tak jako kdysi žena přispěla ke smrti, žena přispěla i k životu. To platí skvěle o matce Ježíšově, která světu porodila sám Život vše obnovující a byla od Boha obdařena dary hodnými tak velkého úkolu. … A tak se Maria, dcera Adamova, souhlasící s Božím slovem stala matkou Ježíšovou. Přijala spásnou Boží vůli celým srdcem a bez jakékoli zábrany hříchu, zasvětila se cele jako služebnice Páně osobě a dílu svého syna a pod ním a s ním – z milosti všemohoucího Boha – sloužila tajemství vykoupení. Právem tedy svatí otcové soudí, že Maria nebyla použita Bohem jen trpně, nýbrž že ze svobodné víry a poslušnosti spolupracovala na lidské spáse. Ona totiž, jak praví sv. Irenej, ‚svou poslušností se stala příčinou spásy pro sebe i pro celé lidské pokolení‘. Proto mnozí svatí otcové ve svých kázáních s oblibou mluví podobně jako on: ‚Uzel, vzniklý neposlušností Evy, byl rozvázán poslušností Marie; co zauzlila panna Eva nevěrou, to rozuzlila Panna Maria vírou‘. Ve srovnání s Evou nazývají Marii ‚matkou živých‘ a často zdůrazňují: ‚smrt přišla prostřednictvím Evy, život prostřednictvím Marie‘ (Lumen gentium 56).
Kéž Dítě v jeslích daruje církvi tu jednotu, která ho spojuje s jeho matkou Marií, jež je praobrazem a typem Božího lidu na nebi i na zemi. Neboť „jako je matka Ježíšova oslavená už s tělem a duší v nebi, obrazem i počátkem církve, která se dovrší v budoucím věku, tak zde na zemi září před putujícím Božím lidem jako znamení jisté naděje a útěchy, dokud nepřijde den Páně“ (Lumen gentium 68).
Zdroj: Kath.net
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!