O Popeleční středě vpluli jsme… Byli jsme vpluti do postního období. Táhlé období pokání, smiřování, sebeomezování, na jehož startu si posypeme hlavu popelem pro Boha a v jehož finále Boha sejme o Velkém pátku parta pletichářských šmejdů. Přesně těch samých, před nimiž jsme si byli jisti Boží ochranou. Copak nás před maršem nejistoty ani Všemohoucí neskryje?
Když jsme u nejistoty, pootvírám šuplík osobních lekcí: zažil jsem kdysi pracoviště, které vykazovalo znaky až železné jistoty. Ráno co ráno jsem vstával, plnil úkoly nižšího nadřízeného. Měsíc co měsíc mi chodila výplata. Průběžně mě vyšší nadřízený ubezpečoval, že „práce je dost“. No a uprostřed vší té deklarovaně značné jistotnosti jsem si převzal zprávu o zániku svého tak železně jistého pracovního místa z důvodu nadbytečnosti.
Šok a vztek…
Však když vzrušení po určitém (vydatnějším) čase jalo se poznenáhlu opadat, dospěl jsem k názoru, že vztah mezi jistým a nejistým na tomto světě se podobá vztahu mezi kulisami a pódiem v divadle. Kulisy jsou vždy dočasné, jakkoliv robustní se někdy zdají. Pódium ve své holé, syrové formě zůstává. Kdo to chce vydržet, měl by se rozpomenout, že jeviště bez ohledu na svou proměnlivost, nestálost, nehostinnost nepředstavuje více než součást divadla. A divadlo jednou skončí. Každé divadlo jednou skončí. Zatáhne se opona. A diváci i herci se vrátí domů.
Tak nějak rozumím naději: jako té, co je. A tak nějak rozumím jistotě: jako té, co není.
Tím neshazuji význam snah svých sester a bratří jistotu „made in the world“ hledat. Mám za nezadatelné právo kteréhokoliv člověka se ztratit. A v kterémkoliv nalezení větřím dar, proto nenárokovatelný, proto milostivý.