Národ bez státu, ale s vůlí k životu
Mezi historickými národy střední Evropy existuje jeden, který o svou samostatnost sice přišel vlivem německé rozpínavosti už v 10. století, avšak přes asimilační vlivy a absenci vlastního státu si dodnes dokázal zachovat národní identitu. Hovoříme o Lužických Srbech, šedesátitisícovém národu, žijícím v oblasti Horní a Dolní Lužice v německých spolkových zemích Sasko a Braniborsko. Přízvisko Lužičtí pochází od názvu zmíněných historických zemí, jež náležely mezi lety 1369 až 1635 k Zemím koruny české. Organizačním centrem Lužických Srbů je Budyšín, v němž sídlí jejich nejvýznamnější, sto let stará národní instituce Domowina. Ve velkém městě panuje německá jazyková převaha. Chceme-li poznat autentickou srbskou kulturu, jazyk a víru, kroje a zvyky, ale také se seznámit se srbským školstvím a spolky, musíme se vypravit na venkov. Žádný cestovatel by po Budyšínu neměl vynechat obec Chrósćicy (něm. Crostwitz), která je pokládána za skutečné centrum srbského národa. Milčané a Lužičané, slovanští předkové tohoto lidu, se díky včasnému přijetí křesťanství od sv. Bonifáce v 8. století zachránili před možným zničením, jež jim hrozilo ze západní strany, odkud směřoval ozbrojený osídlovací proud saských Němců, v jejichž očích byli pohané samozřejmým vojenským protivníkem. Ze střetů se slovanskými kmeny v Polabí vycháeli ve středověku Němci vítězně, a tak od Labe po Balt padala slovanská kmenová knížectví Obodritů, Luticů a Pomořanů. Mezi Lutice patřili Stodorané, známí také jako Havolané podle sídlišť na řece Havole a v oblasti kolem braniborských hradišť Brena a Postupim. Každý Čech zpozorní zvláště při jménu Stodorané. Z tohoto kmene pocházela totiž matka svatého Václava, kněžna Drahomíra. Němci ovládli srbský národ. Trvale a systematicky omezovali jeho práva. Oproti výše uvedeným polabským národům si však Srbové uchovali svůj jazyk a kulturní svébytnost a ani dnes nejsou pouhým skanzenem někdejších saských Slovanů, ale živým národním organismem.
Příslušnost obojích Lužic k České koruně
Ačkoliv jde o národ početně nevelký, má pro nás význam mimořádný. Jde o lid, jehož osud je v mnohém podobný českému. V dějinách se Srbové museli permanentně vyhraňovat vůči převládajícímu německému živlu, s kterým měli zájem mírově koexistovat. Svou identitu si uchovali podnes, věrnost víře a národu museli během celých dějin mnohokrát osvědčovat. Nutnost neustálého potvrzování vlastní identity v nich utužila důvěru v Boha a v sebe, hrdost na svůj lid a jeho tradice, soudržnost a stálou ostražitost vůči politickým změnám. Původně jako všichni západní Slované byli také Lužičtí Srbové katolíky latinského obřadu. Po Lutherově vystoupení v r. 1517 a rozšíření jeho myšlenek na Lužici část Srbů odpadla k protestantismu. Druhotným účinkem protestantismu byla germanizace, která postihovala mnohé srbské obce, v nichž luteránství zapustilo kořeny. V Horní Lužici, mezi okresy Kamenec a Budyšín, se však i v čase tuhé protestantizace udržela početná a etnicky homogenní katolická srbská enkláva. I po odloučení Lužic od Koruny české a jejich připojení k luteránskému Sasku v r. 1635 byla katolická víra chráněna na území budyšínské kapituly a na lužických panstvích cisterciáckého řádu. Ještě před připojením Lužic k Sasku prosadil český král Ferdinand II. ochranu náboženského vyznání pro katolíky srbského i německého jazyka.
Katolictví ochráncem národní identity Srbů
Od okamžiku náboženského rozdělení v 16. století jsou i Lužičtí Srbové dvojího vyznání. Katolíci obývají převážně oblast mezi okresy Budyšín a Kamenec v saské Horní Lužici. Srbské evangelické obce jsou rozesety v dalších částech Budyšínska a Zhořelecka a hlavně pak v Dolní Lužici. Navzdory tomu, že mnoho lužickosrbských evangelických národních buditelů se významně zapsalo do srbské historie, je smutným faktem, že právě luteránství s sebou přineslo germanizaci a postupný početní pokles evangelických Srbů. Naopak katoličtí Lužičtí Srbové v prstenci srbských obcí a farností Chrósćicy, Panćicy-Kukow, Ralbicy-Róžant, Njebjelćicy, Wotrow, Radwor, Baćoń, Worklecy a na severu Kulow používají srbštinu jako běžnou dorozumívací řeč v jazykově celistvých vesnicích. Katolictví zachraňovalo v minulosti Lužickým Srbům jejich národní identitu. Jejich seminaristé studovali až do r. 1922 v památném pražském Lužickém semináři, odkud si na Lužici přinášeli vědomí slovanské sounáležitosti s bratrskými katolickými Čechy. Se Srby máme mnoho společného po duchovní, historické, kulturní i jazykové stránce. Lužická srbština je po slovenštině druhým jazykem nejbližším češtině. Po tři století byla Lužice součástí českého státu.
Jutry w Serbach. Žohnowane Hody!
O Velikonocích ožívají srbské katolické tradice. Horní Lužice je pokryta poměrně hustou sítí obsazených katolických farností, ve kterých probíhají velikonoční bohoslužby. Obce mezi Kamencem, Kulowem a Budyšínem prosluly velikonočními koňskými jízdami, lužickosrbsky zvanými jutrowne jěchanje, ke kterým u nás existovala historická paralela v oblasti severočeských Lužických hor. Během těchto jízd svátečně ustrojení muži v cylindrech z jedné vesnice vyjíždějí na koních na návštěvu do sousední obce. Nejprve však obkrouží třikrát kostel a hřbitov ve své obci, kde zvěstují slavné Vzkříšení, modlí se za zesnulé a následně obdrží kněžské požehnání. Jezdci se srbsky nazývají križerjo, tj. křižáci, neboť vyjíždějí se znamením kříže a zvěstují triumf Pána Ježíše nad smrtí. V čele jede na koni často katolický kněz. Přední jezdec třímá kříž s Kristem či sochu zmrtvýchvstalého Spasitele, několik dalších pak drží poutní korouhve. Křižáci se modlí nebo zpívají srbské náboženské písně. Procesí se účastní zpravidla kolem 1300–1400 jezdců. Vzájemně se navštěvují křižáci z Kulowa a Ralbic, Chrósćic a Panćic-Kukowa, Njebjelćic a Wotrowa, Radwora a Baćoně. Radworští mají rovněž jízdní družbu s budyšínskými.
Tvrdé katolické palice
Velikonočními jízdami osvědčili katoličtí Srbové v historii svoji věrnost Církvi. Na slavnost vzkříšení roku 1623 zakázal protestantský majitel radworského panství Christoph von Minkwitz vstup křižáků na hřbitov v Radworu. Tento zákaz byl součástí taktiky, jak oslabit katolickou víru na panství a docílit toho, aby lid věrný Římu odpadl k luteránství. Katoličtí poddaní hájili svoji rodnou katolickou víru proti svévoli protestantské šlechty, jež na ně vyrukovala s ozbrojenou mocí. Radworští katolíci se utkali s panskými vojáky, s holemi a vidlemi proti šavlím a mušketám, a uhájili svoji náboženskou svobodu. Tato událost bývá citována jako válka o velikonoční jízdy. Velebitelé táboritského husitství, revolučního jakobínství a moderní levice by na tomto místě měli slyšet také o jiných tvrdých palicích. Ty však nezapadají do jejich ideologického schématu o boji ateistického lidu proti nábožensky tmářské vrchnosti. Těmi tvrdými palicemi byli v tomto případě katoličtí poddaní a naši slovanští bratři, kteří museli bránit svoji katolickou víru proti zvůli německého protestantského panstva. Soudobé velikonoční jízdy nejsou jen formou tradiční lidové náboženské úcty a lákadlem pro turisty, nýbrž jsou svého druhu apoštolátem a manifestací katolické víry v jinak spíše materialistickém postkomunistickém Sasku.
Na Slepjansko
V porovnání s velikonočními jezdci a bohoslužbami v katolické Lužici slaví evangeličtí Lužičané, druhá větev téhož národa, Velikonoce skromněji. V srbských evangelických farnostech se modlí srbsky a např. na Slepjansku v Horní Lužici se krojované ženy, slepjanske kantorki, scházejí ke zpěvu velikonočních náboženských písní. V obojích Lužicích má protestantismus většinou konzervativní staroluteránskou podobu, což se odráží i ve vzezření kostelů, které jsou co do uspořádání interiéru velice podobné katolickým chrámům. Neobeznámený návštěvník musí kostel chvíli pozorovat, aby jej konfesně správně zařadil. Zdejší historické luteránské kostely mívají kříže s Ukřižovaným (nejen strohé kříže bez Krista), kazatelny, mřížku oddělující presbytář od hlavní lodi nebo malby apoštolů. Některé jejich zpěvy jsou často přímo katolické, oblíbený je srbsky zpívaný Chvalozpěv sv. Ambrože (Te Deum laudamus).
Přežívání v totalitách
Lužickým Srbům nebylo v moderní historii dopřáno příliš klidu. Otevřený národnostní útlak zažívali za nacismu, kdy byla lužická srbština zakázána a na Srby se pohlíželo jako na tzv. zbytkový národ (Restvolk), u něhož se předpokládala brzká germanizace. Proto nacisté nejednali s Lužičany stejně jako s Poláky nebo Rusy. Evidovali je spíše jako Němce s přežívajícími slovanskými zvyklostmi. Také proto Srbové běžně rukovali do německé armády. Východoněmecký komunistický režim své autochtonní Slovany dokázal naopak chytře propagandisticky využít. Honeckerovská Německá demokratická republika (NDR) si Srbů oficiálně hleděla, svoji národnostní politiku vůči nim vydávala za výkladní skříň vzorného přístupu NDR k vlastní slovanské menšině. V praxi však Srbové museli čelit cílené ateizaci, politickému pronásledování, špiclování a komunistické indoktrinaci. Leč režimní snahy neměly valný účinek. Jen zanedbatelné procento Srbů bylo členy nebo podporovateli Socialistické jednotné strany Německa, východoněmecké komunistické strany. V katolické Lužici soudruzi většinou neuspěli s naháněním srbské mládeže do komunistické mládežnické organizace. Politicky byli Lužičané příznivci konzervativních stran nebo takových, které se ke konzervatismu alespoň nominálně hlásily. Byli voliči zejména Křesťanskodemokratické unie, která byla za časů NDR součástí východoněmeckého politického systému, obdobně jako v socialistickém Československu Československá strana lidová.
Živá česko-lužická vzájemnost
Na trpěná příkoří Srbové často reagovali tím, že se uchýlili do vnitřní emigrace. Vždy byli loajálními občany státu. Navzdory všem těžkostem si dodnes zachovali a rozvíjí národní svébytnost a kulturní identitu. Po pádu komunismu v NDR se Lužičtí Srbové probudili k novému životu. K Čechům pohlížejí s upřímným přátelstvím a s nadějí, že jako silnější bratrský národ jim budeme stát nablízku. I někteří naši politici Srby podporují. Česko-lužická vzájemnost sahá do časů národního obrození v 19. století a vazby vzdělanců jsou ještě staršího data. Čilé vztahy byly přerušeny za 2. světové války. Během komunismu bylo možné tyto styky rozvíjet formálně v duchu internacionálního socialismu, což však přátelé z obou národů uměli přenést přes srdce jako cenu za to, že mezi Čechy a Srby může existovat opět spolupráce a přátelství. V nynější době, prostřednictvím Společnosti přátel Lužice a Matice české, jsme svědky nového kvasu na poli česko-lužickosrbské družby. Po pobytu mezi Srby snadno prohlásíte: slovanská vzájemnost není mýtus, ale skutečnost! Lužičtí Srbové jsou naši bratři – to budiž řečeno bez patosu a po osobní zkušenosti. Když přijedete na Lužici, Srbové vás pozdraví Budź chwaleny Jězus Chrystus! a podají vám ruku se slovy Witajće k nam do Lužicy! Jako bychom přišli ke svým, domů…
Bože, žehnej bratrským Lužičanům a chraň jejich víru a jazyk!
Tři bóžske počinki
O mój Božo! Wěrju wšitko, štož přez katholsku cyrkej wěrić wučiš, dokelž sy Ty to zjewił a zmylić njemóžeš. Rozmnož moju wěru! O mój Božo! Nadźijam so wot Tebje Twojeje hnady, wodaća swojich hrěchow a wěčneje zbóžnosće, dokelž sy Ty, swěrny Božo, to slubił. Posylń moju nadźiju! O mój Božo! Lubuju Tebje z cyłeje duše a bóle dyžli wšitko druhe, dokelž sy mój najwjetši dobroćel a najlěpši Wótc. Rozhoŕ moju lubosć!
Prosba o tři božské ctnosti
Ó můj Bože, věřím všemu, co učíš věřit skrze katolickou církev, protože jsi to zjevil a nemůžeš se zmýlit. Rozmnož moji víru!
Ó můj Bože, doufám ve Tvou milost, odpuštění hříchů a věčnou blaženost, protože jsi to, věrný Bože, slíbil. Posilni mou naději!
Ó můj Bože, miluji Tě z celé duše, víc než cokoliv jiného, protože jsi můj největší dobrodinec a nejlepší otec. Zapal ve mně plamen lásky!
Foto: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!