Kázání kardinála Dominika Duky ve slovenském poutním místě Marianka dne 7. září 2025
Drazí přátelé, sestry a bratři, především vy, milí poutníci. Setkávám se s vámi poprvé na vašem nejstarším poutním a mariánském místě v dějinách starých časů Uherského království. My přicházíme v dnešní době. Nemusíme řešit problémy, které řešilo jedenácté či čtrnácté století, kdy slavný panovník Ludvík Veliký, jenž se setkal i s Karlem IV. v Trnavě, vystavěl zdejší poutní chrám. Víme, že Marianka se stala také poutním místem jedné z nejvýznamnějších panovnic Evropy – Marie Terezie. Toto poutní místo nás však skutečně vtahuje nejen do počátků dějin christianizace, ale také do otázky, co znamená obrácení, přijetí víry a nalezení smyslu života. Života, který může jedině rozkvést a uskutečnit v nás Boží obraz.
Vyprávění o poustevníkovi, který vyřezává mariánskou sošku, vlastně spojuje toto poutní místo s Mariazell a dalšími poutními místy. Zbojník, který se obrací a stává se strážcem této svatyně, vstupuje do řady postav různých zbojníků a povstalců, kteří se v lidové fantazii stali jakýmisi nositeli spravedlnosti, ale také pomoci a milosrdenství. Myslím, že nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že i idealizace historické postavy Jánošíka z Oravy nese tento určitý obraz. Máme slavnou báseň, kterou zpracoval Karel Jaromír Erben – Záhořovo lože. Ta má své varianty v českém jazyce, v lužicko-srbštině, ale i ve slezském nářečí. Bezesporu také může vyrůstat z této legendy z Marientalu. My však nepřišli pouze pohlédnout na historické poutní místo. My jsme přišli, abychom spolu s Pannou Marií prožili její oslavu – její narození.
Přicházíme sem tak, jako když dítě přichází navštívit svou matku. Jako děti jsme k mamince nechodili „na návštěvu“, ale slavili jsme narozeniny spolu s ní. Nesli jsme tak také určitý podíl na jejím mateřství, na oslavě jejího mateřství – jako viditelný plod jejího života. Později, když jsme opustili domov, jsme se k mamince vraceli. A chtěl bych připomenout, že určitá necitlivost a necitelnost se neprojevuje jen vůči Panně Marii v našem životě. Projevuje se i ve vztahu k našim matkám, k našim maminkám. A také se projevuje v řeholních společenstvích, která nejsou schopna slavit narozeniny či jmeniny svého zakladatele nebo zakladatelky, protože je to období prázdnin, dovolených a podobně. A tak se tato výročí přehazují z jednoho data na druhé, až se stane, že na ně úplně zapomeneme, nebo se z nich stane pouhá šablona, obligátní povinnost.
A právě to nikdo z nás nechce – abychom si vytvořili takovýto vztah k matce, k Panně Marii, která je matkou Ježíše Krista, našeho Spasitele, a kterou zároveň nazýváme i Matkou církve. Církev totiž není organizace, není to politická strana. Církev je živé společenství, církev je rodina. A rodina je buňka, ze které vyrůstá život. A proto, chceme-li si uvědomit velikost vztahu k Panně Marii jako k naší matce, pak ji takto také oslovujeme. Vidíme v ní vznešenost. A měli bychom se zároveň zamyslet, jak to vypadá s naším vztahem k naší vlastní matce – k té konkrétní matce, která nás přijala a která po celou dobu těhotenství nesla a chránila náš život pod svou péčí a láskou.
V okamžiku našeho narození víme, že to byl velmi těžký, bolestný a někdy i riskantní okamžik. I pro nás to byl šok – na který si nepamatujeme, ale který je zakódován v naší psychice. Ano, byl to úlek, byl to pláč. A přesto jsme se mohli uklidnit v matčině objetí, když jsme uslyšeli tlukot jejího srdce. Znovu jsme poznali, že jsme u ní, že odpočíváme na jejím srdci. Víme, že dítě se uklidní především tehdy, když ho matka vezme do svých rukou a pohoupe s ním. Protože právě tehdy, když jsme „chodili“ s ní – nebo spíše, když ona chodila s námi – stal se tento houpavý pohyb na řadu měsíců, ne-li na dva či tři roky, tím největším útočištěm. V něm jsme cítili klid a jistotu ochrany, že nejsme sami a že nám nic nehrozí. Současné generace dětí i mladých lidí – a já vím, že to, co teď řeknu, se vám možná nebude úplně líbit – se nemusí bát ani stydět. I my jsme byli dětmi, i my jsme byli mladými. Ale právě tento nedostatek skutečně prožívaného vztahu je realitou dnešní doby.
Ale církev v celé své historii nám nabízí přítomnost matky od samého počátku – od okamžiku našeho početí, přes jednotlivá léta života, až do pozdního stáří. A nemylte se: i my starší, ať muži či ženy, vždy vyslovujeme slovo matka, maminka s určitou nostalgií a s hlubokou vzpomínkou. Takto se Panna Maria, jejíž narozeniny dnes slavíme, zapsala do života církve, do života izraelského národa – jako vyvolená a očekávaná dcera, Panna Matka. Tak o ní zpívali básníci starozákonních textů, především proroci. Kéž bychom si i my uvědomili, jak důležitá je mariánská úcta v životě každého z nás. Bezesporu je Panna Maria bližší vám, děvčatům, ženám, matkám. Ale protože jsme všichni šli stejnou cestou do života – ať ženy nebo muži – není tento vztah cizí ani žádnému muži, ani žádnému chlapci.
Jedině skrze tento vztah nechápeme církev jako spolek, jako organizaci či jako politickou stranu – chcete-li, partaj – ale jako rodinu. Jako místo, kde mohu prožívat pravou lásku k Bohu i k člověku. Vždyť my jistým způsobem vstupujeme – tak, jak si říkáme „sestry a bratři“ – do hlubokého duchovního vztahu s Ježíšem Kristem, a tím pochopitelně i s jeho Matkou, ale také s jeho Otcem. Proto nám odkázal modlitbu Otče náš. A znovu od nás chce, abychom se vyslovili jako děti: Abba. Na počátku se církev nemodlila Otče náš tak, jak ho známe dnes: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“ Ale nejprve oslovovala Boha Otce tak, jak ho oslovoval Ježíš sám. Od svého dětství až do okamžiku na kříži Ježíš oslovoval Boha: Abba. Tím dětským, zdrobnělým oslovením: Tati, tatínku. Kéž bychom si právě tuto něžnost, kterou do života srdce vnesla Panna Maria, uchovali. Protože je to něžnost, kterou nikdy neztratil ani její Syn, Ježíš Kristus. A tak je návštěva mariánských poutních míst životně důležitá pro každého z nás. V každém věku. Protože naše poznání a zkušenost roste — chcete-li, i stárne. Ale zároveň se také obnovuje. Každá návštěva mariánského poutního místa v nás upevňuje vztah k jejímu Synu, Ježíši Kristu. A vlastně nás vtahuje do tajemství rodiny, kterou nazýváme církví. Každá návštěva mariánského poutního místa nás vede k Bohu, Otci Stvořiteli, který je jediným smyslem celého kosmu, celého vesmíru. Ale i celého našeho života. Tak to vyjádřili nejen proroci. Tak to vyslovil Ježíš Kristus. A tak to potvrdili i nejvzácnější duchové lidstva — tito pedagogové, duchovní učitelé, stateční muži a ženy, kteří tvoří lid a tvoří naše dějiny.
Foto: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
