Katolické noviny lámou rekordy. Čtenářská obec roste

Rozhovor se spoluzakladatelem Katolických novin Antonínem Randou

Zřejmě nejsledovanějším katolickým médiem na sítích se po necelých třech letech existence staly Katolické noviny. Překonaly metu 10 000 sledujících, mají takřka dva miliony zobrazení měsíčně a úspěšně vyplnily mediální mezeru v nabídce křesťanských médií.

Jak vůbec vznikla myšlenka založit Katolické noviny?

Hlavní důvody byly dva. Dlouhodobě jsme vnímali, jak je v dnešním mediálním světě těžká pozice biskupů, pokud se snaží předkládat věrouku a morálku shrnutou v Katechismu katolické církve a drží postoje, které nenaplňují požadavky doby. Mrzely nás útoky na ně. Vždyť kdo je dnes hlasem církve? Naši pastýři? Nebo osobnosti, které lépe naplňují požadavky, co by měla církev správně říkat a jaká stanoviska zastávat?

Církev je ze své podstaty institucí, v níž čas plyne pomaleji, než je tempo života společnosti. Což dráždí a nutno uznat, že výtky vůči zkostnatělé církvi jsou mnohdy opodstatněné. Je správné, že se otevírají mnohá citlivá témata, ale jak říká papež Lev XIV., nesmí se klást výš, než Kristus. Jsem zároveň přesvědčen, že právě napětí mezi starým a novým je nutným doprovodným jevem, aby se z těchto střetů dalo uchovat a nést to ryzí a mohlo se odstranit zatuchlé. Tento proces má mít svá pravidla a oporu ve struktuře instituce.

A druhý důvod?

Do jisté míry souvisí s prvním. Se vší úctou a respektem vůči osobnostem typu P. Tomáše Halíka nebo P. Tomáše Petráčka nám v médiích chyběl ještě jiný pohled na život v církvi, ve společnosti, na to, jak se jako katolíci díváme na svět, na to, co je pro naše životy důležité. Vnímali jsme rozpor mezi tím, jaký obraz církve a názory na dění ve společnosti, v politice, v hodnotové oblasti, nabízí představitelé takto laděného názorového proudu, a jak moc jsou tyto vize vzdálené lidem, řekněme, tradičnějšího smýšlení. A teď nemám na mysli nějaké předkoncilní proudy. Hovořím o skupině lidí, která kroutí hlavou nad tím, kam se Evropa hodnotově posunula, a z médií nabyli dojmu, že názory z kruhů reprezentovaných těmito osobnostmi, jsou jediným možným pohledem, který církev nabízí. Čímž nechci nijak kritizovat ani jednoho ze jmenovaných pánů a nehodnotím jejich názory. Jen říkám, že zde vzniklo jisté informační vakuum, které se stalo předmětem úvah, že by se s tím mělo něco dělat.

A tak vznikly Katolické noviny.

Postupně. Nebylo to tak jednoduché. Značka Katolických novin navíc nebyla volná. Vlastnil ji člověk, který s ní chtěl nejspíš spekulovat, těžko říct. Každopádně my jsme o ni měli zájem a nakonec jsme využili možnost k jejímu zakoupení.

Co bylo dál?

Koncepci média jsme měli hotovou. Důležitý byl souhlas ze strany biskupů, které jsme s naším mediálním projektem oslovili. A též s názvem Katolické noviny, protože nikdo z nás by si nedovolil užít takový název bez požehnání církevní autority. Až v okamžiku, kdy jsme měli pro náš záměr podporu, pustili jsme se do díla.

Nepůsobí trochu zmatky, když zde existuje Katolický týdeník a vedle něj najednou Katolické noviny?

Občas asi ano. Ale ono se to vždycky velmi rychle vysvětlí. Je to vidět třeba z komentářů na sítích. Někdo napíše – to je skvělý článek, to jsem od vás nečekal – a jiný mu odpoví, neblázni, to není Kaťák, ale jiné médium. A oba se tomu smějí. Anebo naopak, někomu se náš obsah nelíbí a slíznou to zase Katolické noviny, „protože jsou fakt děsné“.

Ale chce to čas. Navíc ta volba nemusí být „Buď a nebo“. Já si také občas prolistuji Katolický týdeník, pustím Tv Noe nebo poslechnu Proglas. Fandím jim. Každopádně v redakci KaN je zavedeno přísné pravidlo nekomentovat práci novinářských kolegů z jiných katolických médií. Těch propastí, neshod, barikád, máme tolik, že vytvářet tu nějakou další, je nesmysl. Navíc pro mě osobně zůstane Katolický týdeník a lidé, kteří v něm pracují vždycky srdcovou záležitostí, a nikdy bych o nikom z nich do médií nevykládal cokoliv negativního.

Co říkáte tomu, jak Katolické noviny neskutečně rychle vyrostly?

Myslím, že to potvrzuje skutečnost, o níž jsem se v úvodu zmiňoval. Existuje zde velká poptávka po mediálním obsahu, který vychází řekněme z konzervativních pozic. Katolické noviny nabízí texty, jež, čtenáři chtějí, baví je číst články, které redakce připravuje, diskutují. Podle reakcí se mi zdá, že jsou pro ně Katolické noviny i určitou oporou v tom, že hodnoty, v nichž byli vychováni, mají stále svou platnost, i když z televize slyší často něco jiného.

Na druhou stranu musím kriticky říct, že růst čtenářské obce je rychlejší, než na co je redakce personálně i profesně připravena. Nemáme takové finanční zázemí, jako velká katolická média, přesto s nimi začínáme být srovnáváni. Což mě spíše děsí, protože Katolické noviny zjevně předběhly svůj vnitřní proces vývoje, a to znamená, že se občas stane nějaká chyba, vyjde článek, který nemá odpovídající kvalitu, prostě schází jim mechanismy běžné ve větších redakcích.

Katolické noviny však mají církevní schválení.

To je pravda a je to pro všechny velká čest a závazek. Naukové texty taky redakce velmi pečlivě hlídá. Zmiňované nedostatky se týkají jiných oblastí. Rychlých zpráv nebo „klasické novinařiny“. Všichni mají svá zaměstnání a omezené časové možnosti, což jsou limitující faktory.

Jaké jsou vyhlídky do budoucna?

Pan arcibiskup Přibyl opakovaně hovoří o stavění mostů a je vidět, jak se o to snaží a je to dobře. Jisté zároveň je, že sám nepostaví nic, protože bez lidí, kteří si spokojeně dřepí na svých ostrovech a občas hodí granát na ten sousední, se to provést prostě nedá. Problémy nezmizí tím, že se přijme usnesení o konci kulturních válek. Tím se opravdu rozdílnosti v chápání práva dítěte na život, rolí žen a mužů ve společnosti, otázek manželství, multikulturalismu, euthanázie,… nevyřeší. Nezmizí tím, že si řekneme, že si toho už nebudeme všímat. Že rezignujeme, abychom, nedej Bůh, nerozdělovali. Recept na řešení je z mého pohledu respekt k druhému člověku. Osoba s odlišným názorem, než mám já, přeci není automaticky můj nepřítel. A teď si vezměte, jak vyhrocený slovník používají naši političtí představitelé. Ze všech parlamentních partají bez výjimky. Vždyť i ten hrozný pojem „fašista“, s kterým se začalo šermovat před pár lety, začíná být vyčpělý, všichni si na něj už zvykli. Co bude pak? Jakým slovem budeme pojmenovávat skutečné zlo?

Takže k vaší otázce – přál bych si takovou budoucnost, abychom spolu hovořili slušně a s náležitou úctou. Ve společnosti i v církvi.

 

 

 

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme

100 Kč 200 Kč 500 Kč