Spolu s pražským arcibiskupem Janem Graubnerem se ještě pozastavme nad významným výročím, které si v těchto dnech připomněli naši slovenští sousedé. Přinášíme Vám povzbudivé kázání Mons. J. Graubnera, pronesené 21. května se v bazilice sv. Mikuláše v Trnavě během slavnostní mše svaté u příležitosti 100. výročí biskupského svěcení J. Exc. Mons. Pavla Jantausche, někdejšího trnavského apoštolského administrátora a významné osobnosti slovenské katolické církve.
Homilie 100. výročí biskupské konsekrace Pavla Jantausche, Trnava
Drazí bratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě, milé sestry a bratři,
děkuji za pozvání a možnost slavit spolu s vámi sté výročí biskupského svěcení Mons. Pavla Jantausche jako nástupce pražského arcibiskupa Františka Kordače, který byl tehdy hlavním světitelem.
Podíváme-li se těch sto let zpátky, vidíme, že to byla doba velkých změn, nových začátků, nadějí i bojů. Skončila světová válka. Vznikaly nové státy a rozhodovalo se o věcech, které na dlouho ovlivňovaly další dějiny.
U nás v Čechách to bylo bouřlivé období poznamenané útoky na katolickou církev a snahami o odluku církví od státu. Hnutí katolického duchovenstva přicházelo s reformními požadavky navazujícími na předválečnou katolickou modernu. Z papežova pověření měl arcibiskup Kordač úkol situaci konsolidovat. Ten nepopulární úkol zvládl, ale část nespokojených kněží se odtrhla a založila Církev československou. Kordač představuje katolický pohled, který stál proti liberální ideologii první republiky reprezentované prezidentem Masarykem. Dodejme však, že tito dva dovedli spolupracovat například na dostavbě chrámu sv. Víta i na přípravách Svatováclavského milénia v roce 1929. Arcibiskup Kordač se hodně věnoval sociálním otázkám, až ho někteří podezřívali, že byl v této věci blízko komunistům. Ve skutečnosti šlo o jeho věrnost sociálním encyklikám papeže Lva XIII. a postojům Pia X. proti modernismu. Nakonec byl přinucen abdikovat.
Tady na Slovensku bylo tehdy třeba vybudovat samostatnou církevní strukturu. Prvním krokem byla prozatímní úprava církevních hranic. V Trnavě sídlil Ostřihomský biskup mnoho let, zvláště v době, kdy Ostřihom byla obsazená Turky. Po vzniku Československa se z velké části Otřihomské arcidiecéze stala Trnavská apoštolská administratura, do jejíhož čela byl jmenován biskup Pavel Jantausch, jehož biskupské svěcení v Dómu sv. Mikuláše pražským arcibiskupem Františkem Kordačem si dnes připomínáme. Nový biskup se přičinil o otevření Cyrilometodějské teologické fakulty v Bratislavě, gymnázia v Trnavě, vybudování kláštera sester premonstrátek ve svém rodišti ve Vrbovom. Jeho práce nesla dobré plody po celé generace.
Naše doba je taky plná novot a změn. Svět se rychle vyvíjí a církev musí reagovat správným způsobem. V prvním čtení jsme slyšeli, jak velké změny řešila prvotní církev. Velcí misionáři, jako byl Pavel a Barnabáš, šli k apoštolům a vydali svědectví o tom, co velikého skrze ně Bůh konal. Pak přijali rozhodnutí apoštolů a pokračovali ve svém působení.
Zdá se mi aktuální připomenout, k čemu nás v poslední době vedl zemřelý papež František, když mluvil o synodalitě. Někteří to sice pochopili jako demokracii v církvi, ale tak to myšleno opravdu nebylo. Synody se nekonají jako schůze, ale slaví se jako bohoslužby. Podstatou synody je modlitba, naslouchání Bohu, který mluví skrze Písmo, skrze učení církve, skrze naše svědomí, ale taky skrze naše bližní. Dnešní doba má problém s nasloucháním. Zdá se, že všichni mluví a nikdo neposlouchá. O dětech a mládeži se říká, že mají psychické problémy způsobené přemírou informací, které nemají s kým sdílet, protože jim nikdo nenaslouchá. Jak jim pomoci?
Svatý Benedikt, zakladatel mnišství na západě, říkával, že základním postojem mnicha je naslouchat. Proto žije v tichu, aby slyšel, co říká Bůh. Když to slyšené přijme a uskutečňuje, říká se tomu poslušnost. Jako kdysi svatý Benedikt významně přispěl k budování křesťanské Evropy, může církev přispět k jejímu uzdravení dnes.
Ale dovolte mi zastavit se ještě u synodální metody, která může být velmi užitečná nejen v církvi, ale i v rodinách. Když chceme o něčem mluvit, dejme slovo všem. V prvním kole ať řekne každý svobodně, jak to vidí, ale před tím, než mluví, ať se ptá svého svědomí, ať si zkontroluje, jestli je jeho názor v souhře s tím, co říká Bible a nauka církve. V druhém kole ať se nevrací k tomu, co už řekl, nebo nestihl říct, ale ať řekne, co dobrého slyšel od druhých, co ho zaujalo. V třetím kole ať hledají, na čem by se mohli shodnout. Ten, kdo je zodpovědný, ať potom rozhodne. Recept je jednoduchý, ale v praxi se často ukazuje, že neumíme dost naslouchat druhým. Proto jsme stále na začátku.
V evangeliu jsme slyšeli, že je důležité, aby Bůh, Boží slovo, v nás zůstalo, vtělilo se do našeho myšlení a jednání, abychom podle něho žili. Pak ponese náš život mnoho ovoce. Dokonce máme příslib, že pak můžeme prosit oč chceme, a dostaneme to. Není to úžasné? Každý z nás může přispět k uzdravení světa. I naše skutky mohou nést krásné plody, když v nich bude působit Bůh.
Foto: Trnavské arcibiskupství
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!