Svědectví ukrajinského řeckokatolického kněze z válčící Ukrajiny. Otec Ignatiy slouží lidem ve válečné zóně. Při čtení jeho příběhu si uvědomujeme, jaké štěstí máme, že v Čechách žijeme v míru a nemusíme se schovávat před útoky dronů, prožívat dny v neustálé nejistotě a strachu. Děkujme za to Pánu Bohu a prosme za mír na Ukrajině a na celém světě!
Vzhledem k současné válce na Blízkém východě si člověk uvědomuje, jak se může ze dne na den všechno změnit. A to včetně každodenního života křesťanů, jejichž víra a důvěra musí znenadání čelit zcela novým výzvám. Den co den to zažívá například i řeckokatolický kněz otec Ignatiy Moskalyuk na Ukrajině, kde již čtyři roky zuří válka. Tento baziliánský mnich působí na jihu Ukrajiny v přístavním městě Cherson, které leží pouhých 30 km od Černého moře. Na počátku roku 2022 je obsadily ruské jednotky. Devět měsíců poté bylo město osvobozeno, avšak ruské ozbrojené síly je (má 40 000 obyvatel) a jeho okolí následně celé měsíce bombardovaly z opačného břehu Dněpru.
Navzdory všem těmto zkouškám, ne ustále houkajícím sirénám a každodennímu ohrožení života otec Ignatiy Moskalyuk, rektor farnosti a kláštera sv. Vladimíra Velikého, spolu se svým spolubratrem Piem zůstal se svým stádem. Především si však mladý bazilián nenechal zastínit svůj krásný obraz Boha. Právě naopak! Spolupracovníkům organizace Kirche in Not (Církev v nouzi) vyprávěl, jak se v neustálé tísni a nebezpečí ještě více prohlubuje jeho důvěra v Boží dobrotu a milosrdenství.
* * *
„Jen stěží se dá popsat, jak se můj život změnil od 24. února 2022. Od začátku války může být každý den tím posledním v mém životě. Když večer usínám, nevím, zda se dožiji následujícího rána. Psychicky bylo pro mne těžké se s tím vyrovnat. Potom jsem se však začal klanět Pánu v Nejsvětější svátosti a prosil jsem ho o odpověď. Tehdy mi do srdce vstoupila jakási nová odvaha a řekl jsem bratru Piovi, který tady se mnou zůstal, že odteď budeme žít tak jako před válkou: v modlitbě a ve službě lidem, kteří ještě zůstali v Chersonu, starším a nemocným, kteří neměli kam jít, ale také mladým lidem, kteří kvůli válce uvízli ve městě. Nechtěli jsme je nechat osamělé! Když jsem po devítiměsíční okupaci sdělil své farnosti, že potřebuji trochu fyzického a duševního odpočinku a odejdu na západní Ukrajinu, farníci se na mě podívali a s nadějí
se zeptali: »Vrátíte se k nám, otče?« Viděl jsem jejich tváře, slzy v očích a slíbil jsem jim: »Ano! Neopustím vás a zůstanu s vámi tak dlouho, jak to bude Pán chtít.«
Když jsme se o něco později, 6. června 2023, z médií dozvěděli, že byla zničena přehrada Nová Kachovka a voda v Chersonu může stoupat až o tři či čtyři metry, zpočátku jsme se s obavami ptali, co se stane a jaké následky budou mít záplavy. Pak jsme však udělali totéž co na začátku války a novou situaci jsme prostě přijali. Nic nemělo otřást naší důvěrou v Pána. A tak jsme začali skutečně důvěřovat Bohu a vložili do jeho rukou všechno, co se právě dělo a co mělo přijít po povodni. Samozřejmě, bylo strašné vidět, jak před našima očima voda odnáší budovy, jak se topí zvířata a jak musí být zachraňováni zoufalí lidé. Naše důvěra v Boha však zůstala pevná; stejně jako naše přesvědčení, že zlo nemůže zvítězit a že nám Pán dá sílu vydržet tak, jako jsme přežili i okupaci. Proto jsem zůstal klidný a v srdci jsem cítil jistotu.
Před vypuknutím války v roce 2022 tvořili naši farnost z 95 % potomci řeckokatolických věřících ze západní Ukrajiny, kteří sem byli přesídleni po druhé světové válce. Jen 5 % věřících pocházelo z řad obyvatel jižních a východních oblastí Ukrajiny, v jejichž srdcích komunisticko-ateistický režim zničil to nejcennější: víru v Boha. Mnozí už nebyli aktivními návštěvníky chrámu a často říkali: »Jsme pokřtění, ale nepatříme k žádné církvi.« V posledních letech se však smýšlení mnohých výrazně změnilo a dnes naši farnost z 97 % tvoří původní obyvatelé Chersonu. Co se stalo? Náš klášter, který jako by zázrakem nepoškodila válka ani povodeň, se pro mnohé stal útočištěm, kde lidé v nouzi dostávají kromě humanitární pomoci a kvalitní pitné vody ze studně také úctu a upřímnou lásku. Můžeme jen děkovat za to, že naše ruce se mohou stát aspoň trochu Božíma rukama, které k nám přivádějí ty, kdo to nejvíce potřebují.
Je velice důležité, abychom právě my, kněží a řeholníci, byli světlem naděje a důvěry pro tento svět, abychom byli příkladem křesťanského života. Bůh chce prostřednictvím naší služby zjevovat svoji dobrotu a milosrdenství. Pokud jde o duchovní život, stále věrněji se modlíme růženec a od vypuknutí války trávím každý den navíc hodinu v adoraci před Nejsvětější svátostí. To všechno přivádí k zamyšlení rovněž lidi vzdálené od víry: »Proč vlastně žiji? Kdo je Bůh? Co pro mne udělal? Jak mu můžu poděkovat?« Při hledání odpovědí pak mnozí v klášteře prosí o přijetí svátosti křtu, svatého přijímání, svátosti smíření a manželství. Přes hrozby dronových útoků přijímá každý den při mši svaté eucharistického Pána 25 až 30 věřících, mezi nimi také děti a mladí lidé. To nás naplňuje radostí a vidíme, že oběť, již jsme s bratrem Piem přinesli tím, že jsme vytrvali ve smrtelném nebezpečí, nyní přináší ovoce. Děkujeme Bohu, že náš chrám není prázdný a že nám dal za patrona svatého Josefa, do jehož rukou každý den svěřujeme náš klášter a naše město Cherson.
V dramatické době okupace a války jsem se naučil ještě více důvěřovat Bohu. Důvěřoval jsem mu i předtím, ale tato důvěra možná nebyla tak silná, jako je nyní. Děkuji Pánu za každý den, který mi daroval, že mohu sloužit jemu i bližním a každý den jako kněz obětovat svůj život. Největším zázrakem tohoto období je, že mě Bůh uchránil od každého zla.“
Zdroj: Světlo 18/2026, převzato z Víťazstvo Srdca 170/2026
Katolické noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
