Nikdo nemůže s jistotou tvrdit, co by svatý Pio z Pietrelciny řekl k jednotlivým událostem v české církvi. Můžeme se však ptát, jak by je pravděpodobně posuzoval podle toho, co skutečně žil: podle jeho lásky ke Kristu, věrnosti církvi, úcty ke kněžství, důrazu na pokání a odporu k tomu, aby člověk přizpůsoboval evangelium duchu doby.
Myslím, že by se nezeptal, zda je česká církev moderní, otevřená a společensky přijatelná. Zeptal by se:
Je ještě věrná Ježíši Kristu?
Padre Pio nebyl mužem církevních kampaní ani teologických mód. Byl mužem kříže. Věděl, že církev nežije z potlesku světa, ale z Kristovy oběti. Proto by ho patrně neznepokojovalo, že je církev nepopulární. Znepokojovalo by ho, kdyby se církev snažila získat přízeň světa tím, že přestane jasně hlásat pravdu.
„Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, svět vás nenávidí.“
(Jan 15,19)
Církev, která se chce zalíbit světu
Padre Pio by asi velmi ostře rozlišoval mezi skutečným milosrdenstvím a pouhou snahou nikoho neurazit. Kristovo milosrdenství člověka přijímá, ale zároveň jej volá k obrácení:
„Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“
(Jan 8,11)
Dnešnímu člověku bychom někdy nejraději zopakovali jen první polovinu této věty. Padre Pio by nám však připomněl i tu druhou. Odpuštění bez obrácení není evangelium. Je to útěcha, kterou jsme si vyrobili sami.
Když někteří katolíci veřejně schvalují potrat, nemluví už jen o nějaké politické strategii. Dotýkají se lidského života, který nemá svou důstojnost teprve od okamžiku, kdy jej přijme společnost. Jan Křtitel se raduje v lůně své matky při setkání s dosud nenarozeným Kristem (srov. Lk 1,41–44). Nový zákon nám tak ukazuje dvě nenarozené děti nikoli jako bezejmenný biologický materiál, ale jako osoby přítomné v dějinách spásy.
Padre Pio by se patrně neptal, zda zákaz potratů odpovídá současnému politickému vkusu. Pral by se, kde je v takové situaci Kristus. A odpověď by možná zněla: v tom nejslabším, který nemůže mluvit ani se bránit.
Stejně tak by rozlišoval mezi úctou ke každému člověku, včetně lidí s homosexuální orientací, a přepisováním samotného smyslu manželství. Kristus neponižuje člověka, ale při řeči o manželství odkazuje k Božímu stvořitelskému řádu:
„Na počátku je Stvořitel učinil jako muže a ženu.“
(Mt 19,4)
Křesťan nemá právo nikoho nenávidět, zesměšňovat nebo ponižovat. Nemá však ani právo označit za manželství něco, co jím podle biblického a svátostného chápání není. Láska bez pravdy se mění v sentimentalitu; pravda bez lásky v krutost. Evangelium vyžaduje obojí.
Svěcení žen a pokušení chápat církev jako mocenskou strukturu
Moderní požadavek svěcení žen často vyrůstá z představy, že kněžství je především postavení, moc a možnost rozhodovat. Jestliže je tomu tak, pak je samozřejmě vyloučení žen nespravedlivé.
Jenže právě tento předpoklad je nekřesťanský. Svátostné kněžství není povýšením nad druhé. Je účastí na Kristově službě a oběti. Kněz není majitelem církve ani církevním funkcionářem. Má jednat in persona Christi – v osobě Krista, Hlavy a Ženicha církve.
Padre Pio by zřejmě nehledal způsob, jak přizpůsobit svátosti současným představám o reprezentaci. Připomněl by, že církev svátosti nevynalezla a nemůže s nimi nakládat jako parlament se zákony. Kristus povolal Dvanáct, zatímco ženám svěřil jiné a nezastupitelné úkoly. Prvními svědkyněmi zmrtvýchvstání byly ženy. Nejvýše ze všech vykoupených nestojí apoštol, biskup ani papež, ale Panna Maria – a opravdu nebyla knězem.
Důstojnost v církvi se neměří stupněm svěcení. Kdyby se měřila mocí, museli bychom říci, že Kristus při mytí nohou učedníkům svou důstojnost ztratil. On však říká:
„Kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.“
(Mk 10,44)
Padre Pio by proto mohl položit nepříjemnou otázku: Usilujeme opravdu o službu, nebo jsme přijali světské přesvědčení, že bez úřadu a moci nemůže mít člověk plnou hodnotu?
Katolická fakulta jako místo hledání pravdy, nebo jako kořist?
Také dění kolem Katolické teologické fakulty by patrně neposuzoval podle toho, který tábor se označuje za pokrokový a který za konzervativní. Zajímal by ho způsob jednání a jeho ovoce.
Byla zachována pravda? Jednalo se spravedlivě? Nebyly akademické a správní mechanismy používány jen jako nástroje k odstranění nepohodlných lidí? Nešlo pod vznešenými hesly ve skutečnosti o moc?
O konkrétních osobách a jejich úmyslech nemůžeme vynášet rozsudek bez spolehlivých důkazů. Pokud se však katolická fakulta stane kořistí ideologických či mocenských skupin, je lhostejné, zda si říkají konzervativní, liberální nebo reformní. Přestává sloužit pravdě.
„Kde je totiž závist a svárlivost, tam je neklid a kdejaká špatnost.“
(Jak 3,16)
Padre Pio sám zakusil církevní omezení, podezírání a zákazy. Přesto neopustil církev ani se neprohlásil za jejího soudce. To je podstatné. Jeho poslušnost nebyla slepým schvalováním lidských rozhodnutí. Byla odmítnutím léčit zranění církve tím, že vytvoří další rozkol.
Kritizovat nespravedlnost lze a někdy je to nutné. Ale katolická kritika nesmí vyrůstat z nenávisti k církvi. Pravdu je třeba hájit bez toho, abychom si začali libovat v ponížení protivníka.
Kněz jako influencer
Padre Pio by zřejmě neměl nic proti používání moderních prostředků. Apoštol Pavel využíval římské cesty, řecký jazyk i dopisy. Sociální sítě mohou být dnešní cestou, po níž se evangelium dostane k člověku, který by jinak do kostela nepřišel.
Otázkou ale je: Kdo je ve středu? Kristus, nebo osobnost kněze?
Kněz-influencer čelí zvláštnímu pokušení. Může začít počítat sledující místo duší, reakce místo obrácení a popularitu místo věrnosti. Může postupně zjistit, že pobavit publikum je snazší než mluvit o hříchu, kříži, zpovědi a posledních věcech člověka.
„Musí růst on, já však se menšit.“
(Jan 3,30)
To je nejpřesnější měřítko každého křesťanského působení na veřejnosti. Roste skrze tuto činnost Kristus, nebo jen moje značka? Přivádím lidi ke svátostem, nebo je vážu na vlastní osobu? Dokážu říci pravdu i tehdy, když tím přijdu o část publika?
Padre Pio přitahoval zástupy, ale nestavěl svou osobnost mezi člověka a Boha. Posílal lidi ke zpovědi, modlitbě, eucharistii a obrácení. Když kněz používá média tímto způsobem, mohou být nástrojem apoštolátu. Jestliže se však ze svědka stane celebrita, hrozí mu Kristovo varování:
„Běda vám, když vás budou všichni lidé chválit.“
(Lk 6,26)
Co by řekl nám, kteří kritizujeme?
Zde by ovšem Padre Pio pravděpodobně obrátil pohled také na nás. Nedovolil by nám, abychom si z obrany pravověří udělali náhradu za vlastní obrácení.
Možná by řekl:
Ano, braňte život. Ano, braňte manželství. Ano, odmítejte svévolné měnění nauky. Ano, požadujte od církevních institucí pravdivost a spravedlnost. Ale kdy jste byli naposledy u zpovědi? Modlíte se za ty, které kritizujete? Postíte se za kněze a biskupy? Neslouží vám pohoršení v církvi jako záminka, abyste nemuseli vidět svůj vlastní hřích?
Je snadné odhalit modernismus druhých. Mnohem těžší je odhalit vlastní pýchu, hněv a touhu zvítězit. Člověk může hájit naprosto pravdivou nauku a přitom ztratit lásku. Potom sice vyhrál spor, ale poškodil vlastní duši.
„Kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nejsem nic.“
(1 Kor 13,2)
Padre Pio by pravděpodobně nebyl diplomatický tam, kde se zamlčuje hřích. Nebyl by však ani ideologem. Neučil by nás nenávidět liberální katolíky, zesměšňovat kněze nebo toužit po pádu konkrétních lidí. Vyzval by nás, abychom za ně přinášeli oběti.
Protože skutečně katolickou odpovědí na krizi církve není jen ostřejší komentář. Je jí svatost.
Církev nebude zachráněna tím, že se stane méně katolickou
Česká církev nepotřebuje být přetvořena podle světa, aby přežila. Církev nikdy nežila z toho, že měla většinu, společenskou prestiž nebo přízeň médií. Žila z eucharistie, z Božího slova, ze svátosti smíření a ze svědectví lidí, kteří byli ochotni nést kříž.
Padre Pio by nám možná připomněl, že největší problém církve neleží v tom, že jí svět nerozumí. Skutečným nebezpečím je, že ona sama přestane rozumět tomu, co jí bylo svěřeno.
„Hlásáme Krista ukřižovaného: Židům pohoršení, pohanům bláznovství.“
(1 Kor 1,23)
Evangelium vždy bude v určitém smyslu pohoršením. Pokud už nikoho nevyrušuje, je namístě se ptát, zda jsme je nezaměnili za soubor laskavých, avšak neškodných společenských hesel.
Padre Pio by snad prošel našimi fakultami, biskupstvími, kostely i sociálními sítěmi a nebyl by ohromen ani tituly, ani funkcemi, ani počty sledujících. Hledal by něco jiného: kněze u oltáře, kajícníka u zpovědnice, růženec v ruce, věrnost v manželství, ochranu slabého a člověka, který je ochoten nést kříž, aniž by přestal milovat.
A nakonec by nám možná neřekl nic složitého. Jen to, co hlásal celým svým životem:
Přestaňte přizpůsobovat Krista sobě. Obraťte se vy ke Kristu. Modlete se, doufejte a neznepokojujte se – ale pravdu nikdy neprodávejte za potlesk světa.
Obrázek: archiv autora
Katolické noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
