Mé milé městečko Klenčí a celý můj drahý rodný kraj ať žije, roste a vzkvétá ke cti a slávě české vlasti a celého národa československého. Bůh Vás tu ode všeho zlého chraň a opatruj na věky věkův. Amen. Závěr Baarova testamentu, dáno 2. září 1925 v Klenčí p. Čerchovem.
Stoleté jubileum Baarovy smrti a význam tohoto kněze a spisovatele jsem už vzpomínal dříve: https://katolickenoviny.cz/pred-sto-lety-zemrel-knez-a-spisovatel-jindrich-simon-baar/
Na samém konci kalendářního roku si symbolicky připomeňme také závěr spisovatelova života. V roce 1919 poslal pater Jindřich Šimon Baar (7. 2. 1869 – 24. října 1925) konzistoři žádost, aby byl kvůli svým astmatickým záchvatům a duševnímu vysílení penzionován. Jeho žádost byla vyřízena kladně, a tak se Baar počátkem září rozloučil s ořešskou farou a se svými farníky a známými a odjel do svého milovaného rodného Klenčí pod Čerchovem. Neodešel na odpočinek, nýbrž k pilné práci. Mohl se nyní plně oddat studiu svého kraje a lidu.
V letních měsících roku 1925 prožil Baar záchvat mrtvice. Tehdy začal se svými přítelem, archivářem P. Teplým hovořit o posledních věcech člověka. Dne 2. září dopsal svoji poslední vůli. Bůh odvolal věrného syna Chodska na věčnost 24. října 1925. O tři dny později byl pochován na kleneckém hřbitově do rodinného hrobu. Obrazová příloha svědčí o velké účasti chodského lidu a spolků na jeho pohřbu, který se stal národní slavností.
Spisovatelova závěť je zajímavým historickým dokumentem. Z Baarovy poslední vůle poznáváme prvořadě věrného kněze, který v první větě poroučí svou duši nekonečnému Božímu milosrdenství. Přeje si být pochován podle řádu katolické církve bez pompy do rodinného hrobu v Klenčí. Zdejšímu farnímu kostelu sv. Martina odkázal svůj mešní kalich, misál a mešní roucha.
Významně pamatoval na svou hospodyni, slečnu Otilii Kinštovou, která ze závěti obdržela doživotně byt, finanční podporu a také místo věčného odpočinku v hrobě Baarovy rodiny. Z tohoto odkazu chápeme, jak důležitou osobností v životě kněze byla vzorná hospodyně, která musela být dobré pověsti a musela respektovat posvátnost kněžského úřadu. Být farní hospodyní vyžadovalo – a vyžaduje! – mimořádné znalosti, pracovitost, příkladný duchovní život a osobní zbožnost.
Dům čp. 140 v Klenčí, který Baar obýval, byl podle ustanovení v závěti po jeho smrti nazván Baarovým domem. Byla zde zřízena knihovna a čítárna a byly zde soustředěny Baarovy sbírky starožitností a dalších cenných předmětů. V závěti Baar pamatoval i na finanční pokrytí nákladů spojených se zřízením a udržováním Baarova domu jako místa uchovávání jeho literárního odkazu, starožitností a chodských lidových artefaktů. Dodnes dům pod názvem Muzeum J. Š. Baara slouží kulturním a osvětovým účelům.
Z plného znění závěti zjišťujeme, jak zodpovědně se tehdejší člověk připravoval na odchod z tohoto světa. Důležitá byla nejen šťastná hodinka smrti, ale i náležité vypořádání vztahů s nejbližšími, s obcí, s církví.
V červenci 1932 byla na Baarově rodném domku odhalena pamětní deska s nápisem: zde se narodil 7. února 1869 nejlepší syn Chodska, kněz – spisovatel Jindřich Šimon Baar. Dne 25. května 1933 byl na Výhledech položen základní kámen k Baarovu pomníku. A konečně 5. července 1933 zde byl za mimořádně velké účasti chodského lidu odhalen pomník s Baarovou sochou od akademického sochaře prof. Ladislava Šalouna.
Bouřlivé osudy Baarova Klenčí a Chodska po mnichovském diktátu 1938, za války a v pozdějším období jsou další kapitolou, ke které se v budoucnu vrátím.
Budete-li hledat Baarův hrob, nehledejte ho podle jména. Nenaleznete ho. Na náhrobku jsou toliko verše, které Vám přinášíme v příloze článku.
Do závěru baarovského jubilejního roku zdrávi došli! A jak říkají chodští hraničáři: strážný duch Chodska a Pošumaví Vás provázej!
Obrazová příloha: archiv autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!