„…pak skutečná hranice mezi smrtí a životem neleží v našem biologickém úmrtí, ale ve křtu…“. Homilie k 3. výročí úmrtí Benedikta XVI. od kardinála Kurta Kocha.
Kath.net přináší v plném znění německý originál homilie Jeho Eminence Kurta kardinála Kocha, prefekta Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů, pronesené dne 31. prosince 2025 při příležitosti třetího výročí úmrtí papeže Benedikta XVI. v bazilice sv. Petra. Čtení: 1 Jan 2,18–21; Evangelium: Jan 1,1.18.
Shromáždili jsme se v bazilice svatého Petra, abychom si připomněli třetí výročí odchodu Josepha Ratzingera – papeže Benedikta XVI., abychom na něj vzpomínali při slavení eucharistie a poděkovali za jeho život a službu kněze, teologa, biskupa a papeže. Joseph Ratzinger opustil naši pozemskou skutečnost v poslední den občanského roku a vstoupil do věčného domova u Boha. Právě na tento den předepisuje liturgie k čtení evangelia Prolog Janova evangelia, který začíná slovy: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh.“ Není podivuhodné, že právě v poslední den občanského roku otevírá křesťanská víra zcela nový začátek a tím poskytuje příslib, že pozemský konec lidského života není koncem definitivním, nýbrž počátkem nového života – života věčného u Boha? Poslední den lidského života se tak stává prvním dnem života nového.
Tento nový začátek může darovat jediná skutečnost, která nese jméno „láska“. To se ukazuje zvláště tehdy, když vezmeme vážně radikální skutečnost lidské smrti. Tragika smrti nespočívá pouze v biologickém procesu, kdy se rozpadá tělesný organismus. Smrt především trhá síť všech lidských vztahů a tím ničí každé zaslíbení a naději – jak řekl papež Benedikt XVI.: „Smrt je vždy také zničením lásky, přátelství, a to je skutečně nejtragičtější skutečnost v lidské zkušenosti smrti.“ Vnitřní jed smrti spočívá v tom, že se stává místem naprostého opuštění a totální osamělosti, protože zde umírají i lidské vztahy, a tudíž i lidská láska.
Na tomto místě může nový začátek darovat pouze Boží láska. Jen tehdy, když se Bůh sám stane přítomným svou láskou v tomto prostoru nejhlubší osamělosti a úplné vztahové prázdnoty, je nový začátek možný. Právě v tom spočívá velké zaslíbení křesťanské víry: „V říši smrti zazněl Boží hlas. Stalo se to, co je nemyslitelné: láska pronikla do ‚říše smrti‘.“ Těmito slovy vyjádřil papež Benedikt XVI. – patrně při rozjímání nad Turínským plátnem – zaslíbení, které liturgie spojuje s Bílou sobotou: tím, že Kristus přinesl na místo smrti Boží lásku, existuje život uprostřed smrti a na konci pozemského života se otevírá nový začátek.
Co Kristus vykonal v říši smrti na Bílou sobotu, to se děje i ve smrti každého jednotlivého člověka: tak jako Kristus sestoupil do říše smrti a svou hřejivou láskou vnesl pohyb do strnulosti smrti, tak i dnes vnáší do smrti člověka svou lásku a osamělost bez vztahů otevírá novým společenstvím – společenstvím s Bohem samým. Tam, kde smrt znamená naprostou ztrátu komunikace, daruje Kristus komunikaci a společenství věčného života u Boha.
Ve světle smrti člověka nám papež Benedikt XVI. svou teologií, a především svým osobním životem víry, vtiskl do srdce zásadní poznání: věčný život je důsledkem Boží lásky k nám lidem. Tato pravda je v základu obsažena už v lidské zkušenosti lásky. Lidská láska totiž směřuje k nekonečnosti a nezničitelnosti, je jakýmsi voláním po věčnosti. Francouzský myslitel Gabriel Marcel proto právem zdůraznil: milovat člověka znamená říci mu, že nezemře.
Ačkoli je lidská láska od počátku zaměřena na nekonečnost, víme ze zkušenosti, že sama o sobě věčnost darovat nemůže, protože spolu s životem podléhá smrti. Jen společenství lásky s Bohem může darovat to, co je podstatou lidské lásky, ale co ona sama ze sebe dát nedokáže – totiž věčnost. To znamená, že nejsme nesmrtelní sami ze sebe, nýbrž proto, že věčný život je plodem nezničitelného vztahu Boží lásky k nám. Jako věřící tedy víme, že nemůžeme zcela zaniknout, protože jsme poznáváni a milováni Bohem. Boží láska totiž chce věčnost – ona ji ovšem nejen chce, ona ji přímo působí a sama jí je: Deus caritas est – „Bůh je láska“.
Jsme vykoupeni a smíme žít v Boží věčnosti proto, že jsme Bohem milováni. Jestliže je tomu tak, pak věčný život není život, který začíná až po smrti, nýbrž život, který pro věřícího člověka začíná již nyní. Sám Ježíš tuto pravdu vyjádřil ve své velekněžské modlitbě slovy: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3).
Jestliže věčný život spočívá ve společenství s Bohem, pak je moudré se na něj připravovat již v tomto pozemském životě – tak, jak to činil Joseph Ratzinger po celý svůj život. „Hledejte stále jeho tvář“: tento žalmový verš naplnil svým životem a jako emeritní papež jej vyložil slovy: „Toto ‚stále‘ platí pro celou věčnost. Bůh je tak veliký, že nikdy nejsme hotovi. On je stále nový. Je to nekonečný pohyb nového objevování a nové radosti.“ Jestliže věčný život znamená „ponořit se do velkého oceánu radosti a lásky“, pak už nyní záleží na tom, abychom hledali Pánovu tvář a žili s ním v pohledu „z očí do očí“. Protože věčný život je společenství s Bohem, vyznání víry ve věčný život je v jádru vyznáním, že Bůh je živý a že on je ta pravá skutečnost.
Pánovu tvář hledal Joseph Ratzinger vždy v setkání s Ježíšem Kristem – a tam ji také nacházel. V Kristu se totiž sám Bůh zjevil a ukázal svou pravou tvář. Krista hledal po celý život a své velké dílo o Ježíši chápal jako „výraz osobního hledání ‚Pánovy tváře‘“ (srov. Žl 27,8). Jestliže se Bůh v Ježíši Kristu ukázal jako Bůh, pak existuje věčný život a smrt není cestou do nicoty, nýbrž cestou naděje do věčného společenství s Bohem.
Tuto novou tvář získává smrt proto, že na ní máme již nyní podíl ve svém křtu. Křest je totiž především dění smrti: v něm musí zemřít starý člověk, aby spolu s Kristem povstal k novému životu. Nové lidství spočívá v tom, že žijeme v Kristu a v jeho těle, jímž je církev, takže můžeme s Pavlem říct: „S Kristem jsem ukřižován; nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Božího Syna, který mě miloval a vydal sebe za mne“ (Gal 2,20).
Když si s papežem Benediktem XVI. uvědomíme tento hluboký smysl našeho křtu, pak skutečná hranice mezi smrtí a životem neleží v našem biologickém úmrtí, které nás teprve čeká, ale ve křtu, ve kterém jsme se stali novými lidmi. Rozhodujícím předělem našeho života tedy není tělesná smrt, ale křest; a tento předěl spočívá v tom, zda opravdu žijeme v Kristu a s Kristem, který je pravým životem, nebo zda setrváváme v hříšné izolaci, která se tomuto společenství vzpírá. Celý křesťanský život proto spočívá v tom, že žijeme svůj křest důsledně a že jednou přijmeme svou smrt jako definitivní uskutečnění svého křtu.
Křest je skutečným počátkem věčného života. V něm jsme již přijati do společenství s živým Bohem, které nám bylo darováno ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista a které spočívá v tom, že smíme v celé věčnosti žít tváří v tvář živému Bohu a zakoušet jeho bezmezné milování. Neboť kdo žije s Bohem, neumírá; Boží láska daruje věčnost. Věčný život je tedy opravdu toto: „Poznat Tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“
Svou velekněžskou modlitbu Ježíš směřuje k prosbě: „Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět“ (Jan 17,5). Do této prosby se ve věčném životě jistě zapojuje také Joseph Ratzinger – Benedikt XVI., když ji vztahuje na sebe a prosí o své dovršení v Boží věčné přítomnosti. A my se k jeho prosbě připojujeme, když na něj vzpomínáme při slavení eucharistie, v níž slavíme tajemství naší víry: že život vítězí nad smrtí a že mnohem silnější než lidská smrt je věčná Boží láska. Amen.
Foto: Stanislav Rauer, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!